Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 48)

V zakouřené paluši Paláce Prigl se ke mně naklonil mladík sršící energií: Pane, četl jsem vašeho Antihrdinu, díky za něj! Měl byste napsat román. Byl by čten. – Mladý muži, víte, kolik je mi let? – Právě proto. Začněte, máte nejvyšší čas!

Psát román, to není jen tak, to chce vědět o čem psát a proč a pro koho. Psát román je běh na dlouhé trati.

Cestou v tramvaji jsem meditoval. Psát jenom proto, abych psal bez naděje, že nebude možnost napsané vydat, je bezbřehá onanie. I když ohlasy na Vzpomínky antihrdiny a na Mudrování, zavěšovaná na iDN jsou povzbudivé, tak nevím nevím. Monolog umírajícího bratra Josefa jsem napsal, a co. Nikdo se jej nechce ujmout.

Novinář, esejista, spisovatel Jaroslav Štěpaník si mé práce všímal řadu let. Sledoval mé zápasení o bytí Divadla Polárka a publikoval má vzpomínání na osobnosti brněnského divadla v časopise KAM, který redigoval. Vždy jsem ho oslovoval: Pane redaktore. Nyní je také důchodcem. Když vydal Vyprávění brněnského draka, poctil mě a já četl na slavnostním křtu knížky před překvapenými VIP Brna úryvek z tohoto dílka. Asi před půl rokem mě obdaroval útlým svazkem v tvrdých deskách: Psal jsem mnoho let aforismy, rčení a mini příběhy. Teď jsem vše vydal pod názvem Od andělů k žízni. Na vlastní náklady. Jinak to dnes ani nejde. – Pane redaktore, budete dělat křest? – Rád bych, ale kdy a kde? – A co kdybychom knížku pokřtili tam, kde jste se narodil, na Starém Brně, co říkáte? Takhle v Divadle krajiny, někdy.

Chodil jsem chodbami veskrze černé Marty a zpíval si: Mám jednu ruku dlouhou. Pan hasič se zazubil: Pane šéfe, vy jste měl vždy ruce dlouhé obě. Já si vás pamatuji, když jste tady obíhal při montáži vzduchotechniky a huboval pana Šínu, že těmi plechovými stvůrami zaprasí celé divadlo. I v tom jste měl pravdu. Včera tady byl pan radní Juránek. Byla tady totiž taková sláva VIP. Studenti pro ně hráli představení Kabaret Hrabal. Tak jsem mu říkal, máme skvělý ročník, viďte! Nemohl byste pro ty talenty něco udělat? Nemají angažmá. Usmíval se a neříkal nic. Jo, jo! Je něco shnilého ve státě dánském, pane šéfe. Toho krále Hamleta hrajete výtečně. Chodíte s těžkým kufrem a se starostmi. Jestli tu jednu ruku dlouhou nemáte od toho?

Letěly mně hlavou textíky pana Štěpaníka. Rčení jsou o době, kterou právě teď žijeme. Jak je ale inscenovat, aby se nesesypala jako zrnka písku na hromádku? Jsou to takové miniaturní větičky. Zrníčka. A to je jeden malý problémek. Co s tím? Možná prokládat aforismy pohybovými etudami, gesty, škleby. Možná ano. Ale kde k tomu vzít pohotové, dobře mluvící aktéry s talentem a vrozenou fantazií, ochotné tvorby zdarma? To je, pane, oč tu běží!

Oslovil jsem dva absolventy ateliéru klaunské tvorby DIFA JAMU Filipa Tellera a Lukáše Karáska, kterým jsem věnoval pozornost ve svých Mudrováních. Byli pro. Požádal jsem je, zda by nevymysleli sadu klaunských situací na základě textů knížky Od andělů k žízni. Poprosil jsem Filipa, jestli by nemohl sehnat půvabnou blondýnku, která by jejich klaunství vyvažovala krásou. Filip se usmál: O jedné vím, ráda pomůže. Ovšem po čase mně pánové svorně sdělili, že je nic nenapadá. Že je texty pana Štěpaníka neoslovily, že se ty jeho drobnosti do pohybových tvarů nedají vtěsnat.

Večer mně poněkud znehybněly kotníky. Trochu se nafoukly a zabolely. Natřel jsem je chladivou koňskou mastí vyrobenou ve Švýcarsku, pozřel kvasnicové bobule, zvané pivovarské, rozmasíroval si bolest v pravém boku a usnul.

Sedl jsem v Priglu za stůl, poručil si nealko pivo a pustil se do přesvědčování Pavla Trtílka, že scénické čtení nemusí být pouze autorské, aby bylo kvalitní. Ne-autorská čtení mohou linii autorských čtení obohatit, bude-li na nich autor fyzicky přítomen. V hustém dýmu se zjevila drobná blonďatá dívenka. Popelavý kouř jí kroužil kolem tvářičky a nadnášel její neposlušné vlásky, které lokálem povlávaly jako babí léto. Dobrý den. Jsem Agáta Kryštůfková, psáno s f. Řekla dívka sametovým hláskem. – Ano? Tak vy jste psána s f. To je od vás pěkné. – Dívenka znejistěla. Tak já zase půjdu. Na shledanou. Slečna Agáta, psána s f, se rozplynula v kouřových clonách. Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, uslyšel jsem Pavla: Vy jste v tom kraválu usnul? – Je to možné. Měl jsem krásný sen. – O čem? – To už nevím. Bylo v něm něco pěkného s f. Takového něco blonďatého. Sametového. Pavle, to čtení bude ve středu 11. března. To je docela pěkné datum, dobře se pamatuje. Jedenáctého třetí v devatenáct hodin Od andělů k žízni. Zkuste si to říct! – To ještě musíme projednat ve vedení. Začal jsem si zpívat: Mám jednu ruku dlouhou.

Chodil jsem v kostýmu krále Hamleta Martou s kufrem v ruce a s texty pana Štěpaníka v hlavě. Dívenky s nabělenými tvářemi v černých plachetkách spěchaly na výstup. Rovnaly se do houfu. Jednu z hejna jsem oslovil: Slečno kolegyně, nechtěla byste účinkovat v mém čtení? Nabílená slečna řekla: Ráda. Po představení za mnou přišla černovlasá krasavice: Jmenuji se Šárka Býčková, prosím, o jaké čtení jde?

Ráno volal Filip: Poslal jsem za vámi Agátu Kryštůfkovou, prý jste byl poněkud zvláštní. Bude se vám do čtení hodit? – Filípku, já myslel, že se mi Agáta zdá. Kryštůfková, psáno s f, to je přece snivé jméno, zrovna tak slečna Agáta. Příští týden se musíme všichni sejít nad scénářem. Ve středu odpoledne, co říkáte? – No, já tam možná volný čas budu mít, ale jestli ostatní, tak to nevím. – Pošlete mně na ně telefonní a emailová spojení! Já je obvolám. – Jo, to můžu. Rozhodností jsem překvapil nejen Filipa, ale i sebe.

Pan Štěpaník mně poslal texty knížky v elektronické podobě a několik návrhů, jak na to. Pročítal jsem zaslané písemnosti a stále si říkal: Pročpak slečna Agáta, proč je šerem zaváta. Vzal jsem do rukou zeleně laděnou knížečku s bílými písmeny na tvrdých deskách Od andělů k žízni, včera i dnes. Vnímal jsem její hladkost i chlad. Slečna Agáta kouřem zaváta. Chlapče, chlapče, máš přece léta! Agáta v kouři zaváta. Když chtěl autor Štěpaník, aby mu knížka vyšla, musel zaplatit náklady spojené s tiskem a jeho syn Petr se stát příležitostným redaktorem nakladatelství. Tak to dneska u nás chodí. Zaplať a pak si můžeš i básně psát. S ef Agáta, vyšla si na blata. Za své peníze si svobodně vydej, co chceš. Tedy vše mimo propagaci rasismu, fašismu a komunismu. Agáta, v krásu jména zaváta. Rodiče Agáty snad rádi četli detektivky, nebo co. Tatata Agáta!

Podařilo se mi vytelefonovat a dohodnout schůzku všech aktérů. Termín: za čtyři dny. Sednul jsem k počítači a začal psát scénář. Jeho první věta: Jsem autor mě rozesmála. A najednou mně naskočilo řešení. Do nakladatelství přijde autor s žádostí o vytištění svého díla. Proběhne lustrace autora i jeho textů. Je přetřásána otázka, zda knížku vydat, či nevydat. Pointa: Koná se křest knížky Od andělů k žízni, která již dávno vyšla jako autorův soukromý tisk. Psal jsem zaujatě celý den. Zapomněl jsem na jídlo i na pití. K večeru mým tělem otřásl cukrovkový třes. Večer jsem volal slečně Agátě: Umíte zpívat národní písničky? – Umím. Ale na klauzurách jsem zpívala Ježka a dostala jsem A 99. – Neříkejte, a co jste zpívala? – Život je jen náhoda, Tmavomodrý svět a Nebe na zemi. – Slečno Agáto, už vám někdo řekl, že jste zlatá? – Až teď vy. – Můžete mi obratem poslat texty písní, prosím? – Můžu. – Tak pošlete. – Pošlu. – Jste opravdu zlatá! Umíte hrát na klavír? – Jo. Ale veřejně hrát a přitom zpívat, tak to si netroufnu. – Nevadí. I tak jste zlatá.

Psal jsem do rána. Pauzy jsem si dopřával jen pro potřeby těla. Ráno kolem páté jsem si scénář přeříkal, poopravil a usnul. Kolem deváté se na monitoru objevila pošta. Zlatá Agáta poslala texty. Vtěsnal jsem písničky do scénáře a znovu usnul. Měl jsem sen. Byl jsem zlatou muškou, co si sedla na hlavu Ježka. Ježek seděl u klavíru a preludoval. V orchestřišti vířil prach a šero. Po schodech se plížili dva pánové, tlouštík a hubeňour. Tlouštík řekl: Jardo, máš na hlavě masařku. Jaroslav zabručel: Prosím tě, Honzo, kde? Já nic nevidím. A preludoval dál. Hubeňour se šklebil: Netoliko, že je tma, že nic nevidíš. Tlustý dodal: Kdybys viděl, viděl bys víc. Tlusťoch vzal do rukou svazek not, rozpřáhnul se a plácl klavíristu po hlavě. Stačil jsem ufrnknout. Poletoval jsem mezi klarinety, saxofony, trubkami a sednul si na zlatavý činel. Pánové zpívali, klavír jemně temperoval a činel se příjemně chvěl. Pěkná muzika. Znělo to jako sladká ukolébavka. Tmavomodrý svět. Pak někdo řekl: Kdo to tady tak strašně chrápe? Bác! Svazek not mě připlácl na činel. Křičel jsem: Co blbnete, vždyť tady jde o bicí nástroj! Nade mnou však byl jen bílý strop. Sednul jsem k počítači a vsunul pravdivý příběh o vzniku blues Tmavomodrý svět v brněnském divadle na Výstavišti do úst slečny Agáty. Netoliko, že je tma, ale nevidím. Ještě jednou jsem hlasitě scénář přečetl, vlastně celý přehrál a pak jej štando-pede odeslal aktérům.

Zcela vyčerpán jsem pustil televizi. Staří lidé se svěřovali kameře, jak chodí s rakovinou na ozařování, jak prožívají chemoterapie, ale jak si nedají vzít naději. Kostnatý pán řekl větu, která mně vlezla hluboko do mozku: Umírání není tak komplikované, dá se s tím žít.

Mailoval pan Štěpaník: Poslal jsem návrhy na scénář, použil jste je? Jak to jde s přípravami?

Odpověděl jsem: Je to složitější, než jsem si myslel. Dát dohromady čtyři aktéry je nad síly. Termín čtení je z tohoto důvodu posunut na 10. 3. Pozítří mám první zkoušku. Sejdeme-li se všichni, bude to zázrak.

Děvčata zajistila místnost na fakultě a zázrak se stal. Sešli jsme se všichni! Ovšem, jenom já a slečna Býčkova jsme měli texty. Ostatní nikoliv. Lukáš Karásek odběhl a za chvíli podal scénáře Filipovi i Agátě a pohladil svůj: Ještě jsou teplé. Vysvětlil jsem základní situaci. Do redakce přichází autor. Majitel, šéf nakladatelství Tellerpress Lukáš Karásek je tím silně překvapen. Jeho zaměstnanci – redaktor Filip Teller, lektorka, studentka JAMU Šárka Býčková a elévka, studentka JAMU Agáta Kryštůfková hodnotí autorův text. Redaktor je kritický, lektorka texty chválí. Lektorka chce být redaktorkou, redaktor možná šéfem. Lektorka je vzdělanější, možná i chytřejší než elévka. Je ambiciózní. Redaktor je chytrý, vzdělaný. Ví, že na šéfování nemá kapitál. Elévka je dítě politika, trochu rozmazlená, trochu naivní, ale není hloupá. Je mazaná, bystrá. Inteligentně milý fracek. Elévka s lektorkou jsou na placené brigádě. Kdyby to s herectvím nevyšlo, uchytily by se v nakladatelství. Dívky se žárlivě sledují. Šéf má peníze, tedy velí. Není to žádný lumen, ale vyzná se. Autor, kterého představuji já, je skromný, vzdělaný, zkušený novinář a psycholog. Bude se pohybovat mezi vámi. Scénář je psán lehkou rukou. Zachycuje běžný život nakladatelství a nenápadně představuje autora i jeho dítko Od andělů k žízni. Vážení, chce to hlasitou mluvu a konverzační styl. Prosím, čtěte!

Bylo mi jasné, že krom slečny Šárky, nikdo text nečetl. Po dvou hodinách byli všichni unavení a spěchali za jinými akcemi. Zklamaný jsem kráčel městem. Zamířil jsem na Českou. V knihkupectví Barvič-Novotný jsem v regále našel rozsáhlé paměti Milana Uhdeho a hned vedle mou knížku Vzpomínky antihrdiny. To mě potěšilo.

Doma jsem si řekl, dnes budu držet černou hodinku. Vyblokoval jsem monitor, vypnul televizi, zhasnul světla a sedl si na pohovku. Zvláštní. Nikdy jsem si nevšimnul všech těch blikajících světelných ohýnků, vycházejících z přístrojů, ze zásuvek, rozpojek, přípojek, modemů, ze sluchátek. Displejem rozhlasové věže prolétávají světélka, jako by varovala před nebezpečným nákladem. Pod televizní obrazovkou září červená tečka, jako by šlo o hlavu smavé Indky. Na bedýnce reproduktoru svítí modrý bod. Pod monitorem skví se modré véčko, na mrtvém brouku zvaném myš tyrkysově zelená perla. Klávesnice si doutná červenými čárkami a v malém rámečku videa odkapávají světlušky písmenek pozemský čas.

Druhou zkoušku jsem absolvoval jen s Agátou a Šárkou. Unavená Agáta se tu a tam probudila a strefovala se do vět s jistotou zkušené herečky. Prostor zkušebny zvládala bez problému. Hlasitý projev jí slušel. Šárka četla s chutí, ale dost tiše. I tak se její příjemný hlas brzy unavil. Po hodině dívky spěchaly do výuky. Za týden volala Šárka, že má problémy s hlasem, že nesmí mluvit, že se musí pořadu čtení vzdát. Jejda, jejda, mám jednu ruku dlouhou! Od Agáty jsem získal spojení na studentky druhého ročníku, co hrají chór v Hamletovi. Blonďatá slečna Slámová, která je Agátě velmi podobná, nezvedala telefon. U druhé blondýny, krásné Kristýny Hulcové jsem naštěstí uspěl. Dokonce byla ráda, že jsem ji oslovil. Okamžitě jsem přepracoval text scénáře. Na druhý den, hodinu před představením Hamleta, jsem v zákoutí Marty zadumané studentce vyprávěl o čtení a citoval slova ze scénáře. Kristýna nervózně kývala hlavou a najednou řekla: Zpívat bychom mohly s Agátou dvojhlasně. Na klauzurách jsme Ježka zpívaly spolu. Ale teď už se musím jít připravit. Převléct a nalíčit, za chvíli začíná Hamlet. Mám první výstup. – Slečno Kristýno, vím, mám jednu ruku dlouhou. Hrajete na klavír? – Ne. – Tak to vidíte, já taky ne.

Najednou jsem měl dvě zpívající dívky, ale žádný doprovod. Ani pánové Lukáš s Filipem neovládají hru na hudební nástroje natolik, aby si na doprovody troufli. Spojil jsem se s Agátinou profesorkou zpěvu paní Matyášovou, ta slíbila, že promluví s korepetitorkou paní Císařovou, která s dívkami písničky nazkoušela, ale která je zrovna na dovolené. Proto jsem se obrátil na skvělou pianistku Dadu Klementovou, a ta mi účinkování přislíbila. Dokonce nabídla i hudební nástroj – klávesy. Volal jsem slečně Agátě, dal ji spojení na paní Dadu a požádal ji, ať se s paní Klementovou domluví. Agáta se jí nedovolala, a tak se dohodla se svou korepetitorkou paní Císařovou. Paní Císařová volala, že Ježkovy písničky odehraje, že zajistí klávesy, jen musíme nástroj z Astorky do Priglu a zpět odvézt. Nu což, mám jednu ruku dlouhou. Dceru Míšu jsem požádal o odvoz a o možnost čtyř dnů závěrečných zkoušek přímo v sále Priglu. Poslal jsem jí, ale i panu Štěpaníkovi podklady pro pozvánky, aby mohli křest a čtení propagovat. V divadle z mého zadání nastalo pnutí. Proč na scénické čtení vyčleňovat tolik času. Bude stačit jeden den, jako u těch předchozích. A kdo bude mít v divadle službu? A topení i svícení něco stojí. Dramaturgovi Trtílkovi jsem řekl: Chápu, že jste divadlem, kde platí, poruč a udělej sám. Vždyť je vás tady jako do mariáše. Honza, Michal, Juraj, Míša a vy. Vím, že uklízíte, stavíte, svítíte, uvádíte, děláte šatnu, píšete, režírujete, překládáte, a to všechno zadarmo, jen z lásky k divadlu. No, a já už jsem starý pán, co chce, aby scénické čtení bylo dobré. Prostě ty čtyři dny potřebuji. Dceři jsem řekl: Organizace divadelního provozu je jako hra v domino. Když hru nepromyslíš, kostky neposkládáš. V této hře musíš počítat s možným i nemožným. Jedině tak máš šanci na úspěch.

Vše dopadlo následovně: V sobotu měl v Priglu službu šéf Krupa. V deset přišly dívky. Rozestavil jsem čtyři redakční stolky a pět židlí, vysvětlil studentkám základní aranž. Po půl hodině se dobelhal o berlích Lukáš, pravou zlomenou končetinu měl v sádře. Zaskučel jsem: Hou, hou, mám jednu ruku dlouhou, hou, hou! Posadil jsem zraněného Lukáše za šéfovský stolek. Noha bolela, tak si ji dal na stůl. Potom teprve přichvátal Filip. Aranžoval jsem, četl autora, nabádal, vysvětloval, burcoval, opravoval výslovnosti a přemýšlel, co s tou zlámanou nohou. V neděli měl službu režisér Skočovský. Od desáté hodiny jsem zkoušel se slečnami a musel číst texty i za nepřítomné. Dívky jely jako pily. Hravě zvládly herecký přechod z úřednických stavů do poloh komediantek vyvolávajících aforismy a rčení jako někde o pouti. Kristýna: Tonka, bubnuj! Jedni cinkali klíči, druzí restituovali zámky. Tonka, bubnuj! Agáta: Mnoho povolaných, mnoho povalených. Tonka, bubnuj! Zvolání Tonka bubnuj jim šlo, ale při změně sloganu Tonka, bubnuj, za Rumpl, rumpl, buch, nastal problém. Marně jsem vysvětloval, že citují další oddíl knížky, takže se to musí projevit i ve změně sloganu, že Tonka, bubnuj se rychle oposlouchá, že rumpl, rumpl, buch je něco, jako zvolání maškar při masopustních taškařicích, kdy maškary podobnými slogany zakončují své proslovy. Třeba hýlom, hýlom. Zasekly se. Řekl jsem: Slečny, mám jen jednu ruku dlouhou, a proto vyhlašuji pauzu!

U barového pultu jsem diskutoval s barmanem, režisérem Skočovským na téma výslovnosti: Milý Michale, to máte tak. Herec je povinen předat autorův text divákovi. Mladý režisér oponoval: Mě jako tvůrce v poslední době spíš zajímá hudebnost mluvy, než dokonalá výslovnost textů. – Tomu rozumím. Když jsem měl možnost jezdit s Provázkem po mezinárodních festivalech, viděl jsem mnoho představení hraných v různých jazycích, nezbývalo mi, než vycházet z hudebnosti mluvy. Tam, kde režiséři vytvářeli obrazivé divadlo a vedli herce k perfektnosti mluvy, dalo se z aranží aktérů dílo pochopit. Některá představení byla hrána v kombinaci vícera jazyků, a přesto byla srozumitelná. Jazykové propletence se staly zvukovými ozdobami. Myslím si ale, že povinností české divadelní školy je naučit herce mluvit dokonalou mateřštinou, aby jejich řeč zněla česky a aby i zahraniční divák mohl melodii češtiny docenit. Nedovedu si představit, že bychom v čtení Od andělů k žízni texty znejasňovali a vyslovovali je nekvalitně. To by nám asi divák nerozuměl.

Až ve dvě přišli pánové Filip a Lukáš, ale zkoušení ne a ne se dostat z mrtvého bodu. Dívky byly unavené, Filipovi se zjevně nechtělo a Lukáš s nohou na stole trpěl. Slova textu drmolil bez potřebné jiskry. Vážení, uděláme změnu. Čtení začneme jinak. Nebudete sedět za stolky. Zkusíme udělat příchody. Na scéně, tedy v redakci nakladatelství bude od samého začátku, tedy ještě před vpouštění diváků sedět u kláves paní korepetitorka a za svým stolem spící šéf Karásek se zlomenou nohou na stole. Paní Císařová začne preludovat Život je jen náhoda. Diváci se vpustí do sálu a až se usadí, vstoupí na scénu Kristýna. Pozdraví: Dobrý den, pane šéfe. Všimne si nohy: Co se vám stalo? Šéf zavrčí: Gravitace. Přijde Agáta, pozdraví: Dobrý den, šéfe. Všimne si nohy: Pane šéf, co se vám stalo? Šéf zavrčí: Gravitace. Vstoupí Filip, všimne si nohy: Šéfe, gravitace? Šéf odsekne: Ne, viróza. Sundá nohu ze stolu. Hodinu a půl jsme zkoušeli příchody a dohadovali se. Nebyl to kupodivu ztracený čas. Kupodivu ne. Aktéři měli k dispozici jen něco málo jevištních kroků a dvě větičky, přesto se neustálým opakováním příchodů každému z nich „narodila“ herecká figura. Mám jednu ruku dlouhou! Pak se dostaly na pořad slogany: Rumpl, rumpl, buch. Nejvíce se nelíbily Filipovi: To není ono. To by měl být nějaký živý zvuk. Rána na stůl, nebo zatroubení. Třísknul jsem do stolu: Slyšíte ten ozvuk? – Ostatní také třískli do stolů. Co stůl, to jiný zvuk. Slyšíte to? Sjednotit tohle rachocení, tak to bychom museli zkoušet do vánoc. Na nic takového není čas. Slogan: Rumpl. rumpl, buch, má údernost, rytmus a je jednoduchý. Obsahuje prostor pro divákovu reakci i možnost pro nádech dalšího aktéra. Takže už o tom nepřemýšlejte a dejte si! Prosím. Kristýna: Roste jako z vody ten náš státní dluh. Kdo ho jednou splatí, ví snad jenom bůh. Rumpl, rumpl, buch! Agáta: Silnicí šly panenky na Teplice, k Dubí už došly poběhlice. Rumpl, rumpl, buch! Filip: Šumavo, Šumavo, šumí tvé bory. Dívky: To jsme my, kůrovci. Filip: Ozve se z hory. Rump, rumpl, buch! – Je to jednoduché a jasné. Nezapomeňte, že zítra je pondělí a my máme večer od osmi do desíti poslední zkoušku. V úterý od pěti do půl sedmé, to už nenazkoušíme vůbec nic. Budeme rádi, když si všechno odbreptáme a s klavírem odzpíváme. V sedm se jede na ostro. Ojojoj, vážení, mám jednu ruku dlouhou!

Volal jsem vedoucímu hereckého ateliéru druhého ročníku Bergmanovi, poděkoval za souhlas s vystoupením jeho žaček, pozval ho na produkci a složil mu poklonu, protože má zatraceně dobrý čich na talenty. Profesore, je cítit stopa tvého působení v divadle poezie Nepojízdná housenka. Dívky nejen dobře vyslovují, ale mají i cit pro melodii řeči a ctí slovo. Je radost s nimi pracovat. A ještě něco. Máš plný ročník hezkých, zapamatovatelných lidí. Nevadí, že se u tebe schází příbuzné typy, hlavně, že jsou všichni talentovaní. V jiných ročnících vybírali tak, aby režiséři mohli sestavovat obsazení inscenací dle hereckých typů. Například herci současného čtvrtého ročníku jsou poskládáni vzorně, ovšem cit pro slovo mají jen ti nejlepší z nich.

Telefonicky jsem s paní Císařovou upřesnil odvoz aparatury z Astorky do Divadla Krajiny a v noci poprosil paní Klementovou, aby na závěr křtu zahrála Bugattistep, skladbu, kterou Jaroslav Ježek napsal, zrovna jako Tmavomodrý svět během pobytu Osvobozeného divadla v Brně. Paní Dada sdělila, že se již domluvila s Lenkou Císařovou a že ráda Bugattistep zahraje. Mám jednu ruku dlouhou? Mám. A tu druhou vytahanou!

Na pondělní večerní zkoušku přišel dramaturg a křtící patron Pavel Trtílek. Velmi citlivě pomohl urovnat spory kolem opakujících se sloganů rumpl, rumpl, buch. Pochválil nápad s nástupy herců do pracovny nakladatelství a doporučil změnu slova viróza za slovo noha. Dohodli jsme se také na provedení křtu a zapojení pana Štěpaníka do akce. Já, jako hrající autor, představím skutečného autora Jaroslava Štěpaníka divákům, vložím mu do rukou jeho již dávno vydanou knížku Od andělů k žízni, účinkující jako mušketýři vztáhnou na knížku ruce a pronesou slavnostní přísahu: Buď prodejnou! Šéf Krupa s Pavlem Trtílkem přinesou lahev sektu, dcera Míša naplněné sklenice, rozdá je účinkujícím, Honza Krupa odšpuntuje lahev, Pavel Trtílek zvolá: Křtíme tě, šéf Krupa doplní: Jak se patří a knížku polije. Všichni si připijí. Filip posadí pana Štěpaníka na židli a redaktoři začnou autorovi klást otázky v rychlém sledu za sebou tak, aby nemohl odpovídat. – Pane autore, jak dlouho jste knížku psal? – Kolik nakladatelství jste s textem obešel? – Kolik vás stálo vydání knížky? – Za kolik korun knížku dnes prodáváte? – Připravujete nějakou novou knížku? – Přijdete s textem opět za námi do Tellerpressu? – Vy jste se narodil na Starém Brně, znal jste Palác Prigl? – Pane autore, ruku na srdce, chtěl byste být teď mladým? Autorovy rozpaky překlene dárek, Ježkův Bugattistep v provedení paní Klementové.

Ze zkoušky jsem měl radost. Čtveřice aktérů hrála jako z partesu. Lukáš zvýraznil mluvu, přemrštěně artikuloval a trefoval pointy. Výsledkem byl šéf klaun. Filip střihal komediální polohy servilního, ironického, nepříjemného, chytrého vrtichvosta. Kristýna vyhmátla noblesu ambiciózní, sebevědomé, vtipné, vzdělané ženy a Agáta se proměnila v naivní, něžnou, půvabně mazanou, jemnou dívenku, co má zatraceně za ušima. Dramaturg Trtílek byl jejich výkony nadšen: Nechce se mi ani věřit, že lze za tři zkoušky vytvořit tak skvělé figury. – Pavle, to víte, mám jednu ruku dlouhou.

V noci jsem celý scénář upravil do podoby dohodnutých změn a šel spát. V úterý ve čtyři odpoledne jsme u Astorky naložili klávesy s příslušenstvím a paní Císařovou do Míšina auta. V Priglu jsme vše vyložili, klávesy nainstalovali v hracím prostoru a zapojili. Dal jsem paní Lence scénář, vysvětlil jí aranž, že bude od začátku do konce sedět za nástrojem a s příchodem diváků že začne preludovat melodii Život je jen náhoda. Pak jsem ji sdělil narážky, po kterých bude následovat zpívání písní a poprosil ji, aby po křtu knížky, až za ní přivedu paní Klementovou, svou židli uvolnila a zůstala stát vedle kláves. Paní Lenka Císařová je divadelník na slovo vzatý, udělala si do scénáře poznámky a ujistila mě, že mohu být bez obav, že nebude žádný problém. Přímo z výuky herectví přijely dívky a já málem omdlel. Měly na sobě róby jako na svatbu. Hlavně Kristýna. V průsvitných šatičkách, s velkou růží barvy meruňkového květu včesanou do blonďatých vlasů by mohla být i za malou mořskou vílu. Byla krásná až snová. Rychle jsme odříkali texty a prvně uslyšeli Ježkovy písničky. Dva skvostně znějící hlasy rozjasnily temné prostory Priglu. Pavel Trtílek mně zašeptal do ucha: Vy jste věděl, že tak skvěle zpívají! – Nevěděl, já jim jenom věřil. Život je jen náhoda, Pavle. – Pane Tučku, vy přece víte, že u divadla náhody neexistují. Ale to už paní Lenka rozezvučela klávesy a do sálu se hrnuli diváci. Do první řady jsem usadil pana Štěpaníka, paní Klementovou, profesorku zpěvu Matyášovou, paní Ljubu, co přijela z Curychu, rozhlasovou dramaturgyni Blažejovskou s mikrofonem a věrné přátele z Ořechova Zdenku a Leonarda Walletzké. Sedl jsem si na kraj řady a na scénu vstoupila Kristýna: Šéfe, co se vám stalo? – Gravitace. – Přišla Agáta: Šéfe, co se vám stalo? – Gravitace. – Vstoupil Filip: Šéfe, gravitace? – Ne, noha! Vstal jsem z židličky: Dobrý den, jsem autor. Jmenuji se Štěpaník. Narvaný sál zařval. Byl to šťastný nápad. Celý večer se diváci smáli, zpívali s námi, nešetřili potlesky a zalykali se dojetím nad krásou půvabných blondýn. Jaroslav Štěpaník nevycházel z údivu, jihnul a byl na měkko. Paní Dada Klementová nasadila všemu pomyslnou korunu provedením Ježkova Bugattistepu. Klasik Scherhaufer by řekl: Jarošu, no toto, to je přece jasný sukces! Veď, vy, teras lížete smotanu!! Opravdu, lízali jsme smetanu. Všichni jsme přijímali gratulace. Nejvíc natěšený autor. Zářil, prodával a podepisoval výtisky jak na běžícím pásu. Já byl strašně unavený a zpocený. Vždyť tolik chvály jsem neslyšel už mnoho let. Byl jsem šťastný, že jsem mohl panu Štěpaníkovi splatit všechno to dobré, co pro mě v životě vykonal. Řekl jsem mu: Mistře, je na mně alespoň trochu poznat, že mám jednu ruku dlouhou?

Proč vlastně o tom o všem tak mnohomluvně píši? Že bych si chtěl dokázat, že mám snad i na román? Ne, ne, kdepak. Já si jen ve svých sedmdesáti letech umanul psát kroniku doby i svého pozvolného chátrání. Snad jednou někdo dokáže mou snahu ocenit.

Brno – Komín, 29. 3. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 30. března 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 48)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ