Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 483)

Mít cíl. Třeba jen malý. Splnitelný. Vypadnout z bytu, z města, někam pryč.

Múza nápady srší. Zajedeme do Svitávky a budete mně říkat Gréta. Myslete si, že jsem Löw-Beerová. Že jsem tam žila.

Vlak klimatizovaný, nehlučný se rychle rozjížděl i zastavoval. Bílovice, Babice, Doubravka, Skalice, vše nad Svitavou. Řeka se klikatila pod náspem.

Svitávka.

Nádražní chaloupka uzavřená na závoru. Slunce žhne. Z továrního komínu se nekouří. Haly s vybitými okny stojí v ošuntění. Dávám se k pomyslnému náměstí. Zdravím starou paní ověšenou taškami. Neodpoví.

Múza povídá: Můj táta Alfréd městečko zvelebil. Nechal postavit pro zaměstnance své tkalcovské továrny dělnické domky i školu. Pracovali pro něj, tak se o ně staral.

Ano, Gréto, tomu rozumím.

Hledal jsem hostinec. Prošel jsem náměstíčko s parčíkem a sochou svatého Jana z Nepomuku. Restauraci jsem našel, ale byla zavřená. Krám s ovocem a drogerie také. Ve výlohách se tetelilo letité smetí. V supermarketu bylo lidí poskrovnu. Nakoupil jsem a vydal se po schodech nahoru ke kostelu. Tedy, Gréto, těch schodů, to ses musela každou neděli našlapat…

Pardon, tatínek Alfréd Löw-Beer mě tudy nikdy nevodil…

Zamířil jsem na hřbitov, mezi pomníky se jmény byvších. Příjmení jsou povětšinou typicky česká, nepatrně i německá, jen Šaršoun se zdá být přespolní. Múza četla z pamětní cedulky: Herec Pavel Zedníček zde natáčel pohřební scénu pro film Vlastimila Pešky Westernstory (2011).

Nad hřbitovem, mezi domky, je dětské hřišťátko. Voní tam schnoucí prkna, špalky a trámky místního stolaře. V něžném zahloubání se za ruce vedl párek milenců, dvě auta zvířila polední prach. V údolí se leskla okna průčelí velké vily…

Svitava pod mostem se jevila být tůní. Stíny ryb pluly líně sem a tam.

Oslovil mě starší muž: Nejste náhodou developer?

Ne, pane, jsem jen rybář ve výslužbě.

Jenom aby, řekl muž, sedl na kolo a ujel.

Usedl jsem do stínu košatého stromu na lavičku a obědval. Placku se zapečeným sýrem jsem zapíjel vodou z plastové láhve.

Múza špitla: Vy kupujete plasty?

Kdyby byla voda ve skle, koupil bych sklo.

Chápu, usmála se múza. Byla jsem děvčátko, říkali mi Gréta, a tato vila byla naše. Pojďte, provedu vás.

Vrata jsou jako do zámku. Za nimi vzdušná síň. Pod dřevěnými schody klavír. Z nedohledné výšky stropu visí linie několikadílného lustru. Procházím prostornými komnatami, sálem, chodbami. Parkety vržou.

Tatínek podle vrzání parket poznával, kde malá Gréta zrovna dovádí. Tenisovým míčkem jsem lustr strefovat nesměla. Ani běhat po schodišti. A jezdit po zábradlí už vůbec ne. Povídala a oči se jí leskly. Ukázala na obrázek: Tady mě máte na fotografii. Byly mi čtyři roky…

Secesní stavbu s prvky baroka i klasicismu navrhl a v letech 1900 – 1902 realizoval brněnský stavitel Josef Nebehosteny.

V roce 1906 pak pro mého otce postavil Malou vilu, ve stylu příměstského letohrádku. Tou vás bohužel neprovedu, je dnes zamčena… Múza byla jako šídlo. Pobíhala, mizela a opět se zjevovala. Byla jsem na půdě. Jsou tam uloženy knihy. V poschodí má městys Svitávka správní kanceláře a půjčovnu veřejné knihovny.

A pokračovala: Náš rod byl mocný. Vlastnili jsme továrny v širokém okolí i v Brně. Sedm brněnských vil nám říkalo pane. Tatínek Alfréd financoval i stavbu vily Tugendhat, kde jsem žila se svým chotěm Fritzem… Pak Hitler obsadil Rakousko a celá naše rodina emigrovala. Do Ameriky, do Kanady, do Anglie… 

O majetky jsme přišli. Tatínek zemřel při cestování, nikdo neví, jak se to stalo. Prý někde v Německu.

Šel jsem upraveným parkem. Postarší muž projel kolem mne. Z bicyklu volal: Jestli vy nejste developer! Přitom mával novinami jako plácačkou… Múza řekla: Šílenec!

V prodejně u Vietnamců se rozčiloval ošuntělý chlap: Ona ta bestie si myslí, že mě oblafne. Neoblafne. Vyhodím ji z domu a zamknu za ní. Paní pokladní pravila: Vrátí se. Znám ji… Koupil jsem si párátka a vodu v plastu. Múza se ušklíbla: Vy muži jste nepochopitelní.

Na drátech posedávaly vlaštovičky. Bylo jich víc než lidí… Když jsem pozdravil starou paní a nabídl, že jí pomohu s taškami, dala se do běhu. U nádraží vyzýval billboard děti k zápisu do tanečních a z železničního náspu jsem zahlédl Sokolovnu.

Vlak uháněl, městečko mizelo, hra na Grétu skončila. Prázdniny měly namále…

Brno – Komín, 29. 8. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 22. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 483)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Co všechno lze vidět
   v malém městečku stranou hlavní silnice Brno Svitavy? Čím je jeho obyvatelé stále zkrášlují, čím vším dovedou naplnit všechna roční období? To všechno tam zažil při své návštěvě Jaroslav Tuček a pro čtenáře představil jako vábivý námět na výlet, ze kterého si lze odnést mnoho pěkných dojmů.
   Možná, že každý by tam nenašel, co zkušený pisatel tohoto článku. Lze v něm však najít i dobrou navigaci na dobu, kdy je město plné nápaditých atrakcí a žije naplno s pohostinnými obyvateli.

   23.09.2019 (15.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ