Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 487)

Když mi bylo deset let, vzala mě maminka na pražskou výstavu konanou na počest stého výročí revolučních rebelií proti c. k. mocnářství a zrušení povinnosti „roboty“ v českých i slovenských zemích. Plný dojmů a unavený jsem se došoural k vlaku. Maminka mě uložila do zavazadlového prostoru vagonového kupé a já usnul. Probudilo mě skřípání brzd a drcnutí. Někdo otevřel okno. Kouř z lokomotivy se mísil s párou, konduktér mával svítící lampou a vykřikoval: Choceň, Choceň… Zdálo se mi, že jsme v cizině.

Ranní rychlík vyjel z Brna na čas. Obrazy krajiny se rozmazávaly i zaostřovaly. Míhaly se. Zdá se, že se vám cestování líbí, řekla Mab. Ano, líbí. Čisto, vzdušno, bezstarostno, to já rád, odpověděl jsem.

Do Chocně jsme doklouzali. Stačili jsme vystoupit a vlak se rozjel. Múza pravila: Vítejte v zeleném městě.

Prošli jsme dlouhým ztemnělým tunelem a ocitli se v parku. Bylo po dešti. Rostly houby. Pýchavky, žampiony, ryzce i klouzci. To jsou houby zámecké, protože park je Zámecký. Sbírat je by byl možná pych, zubila se Mab. Cizokrajných stromů listí šumících voní poutníkovi v ústrety, toť ráj zemský napohled… Múza se zastavila. Hezké verše. A za chůze. Co krok, to perla. Jste dobrý.

Na okraji parku po uhlazené vozovce jezdily nablýskané limuzíny. Zasvitlo slunce. Za mostem přes Tichou Orlici jsem zhlédl omšelou sochu. Vydechl jsem: Jan z Nepomuku. Mab pravila: Kdepak svatý Ján, to je rudý armějec z pískovce.

Opojen sluncem jsem mžoural na řady upravených fasád domů hlavní městské tepny. Architektura nevýbojná, lidé usměvaví, v obchůdcích vlídně mluvné prodavačky. V květinářství to vonělo. Sortiment nevídaných kaktusů, vřesů a velkokvětých růží soutěžil s doporučením majitelky: Jdete-li na hřbitov, kupte drobné orseje, jsou trvalé, dlouho vydrží. Mab čichala k voskům. Nejlépe je vzít tři balení, rozbalit, nalámat a nadrobené smíchat. Výtečný je vánoční s vůní jehličí. Dáte vše na mističku a pod ní zažehnete svíci. Bude se vám dobře meditovat i snít. Svět bude krásnější. Já to tak dělám. Pomáhá to.

Koupil jsem tři útlá kolečka a volným krokem vykročil. Mab pravila: V pravěku město několikrát vyhořelo. Protože stavby byly ze dřeva. I domky na náměstí se starodávným podloubím byly dřevěné. Většina z nich lehla popelem. Proto se původní domy nedochovaly. Na náměstí dřevěná socha svatého Floriána byla nahrazena teprve v roce 1760 mariánským sloupem z opuky, ozdobeným obláčky a sochami svatých – Václava, Floriána a Ludmily. Podobně tomu bylo s radnicí, která stojí na místě dřevěné rychty. Do dnešní novorenesanční podoby byla dostavěna roku 1880. A budova místní školy byla postavena až v letech 1896 – 97.

Ve zděném altánu s průzory do čtyř stran jsem hryzal švestkový koláč s višní uprostřed. Múza se nadchla: Dobrá jídla tady pečou. Drobení na ovoci jako od maminky.

Altánem prošel muž v kostkované košili s kšiltovou čepicí na hlavě a usměvavá paní s košíkem plným křemenáčů. Řekli unisono: Dobrou chuť.

Koukal jsem za nimi, ze rtů mi splynulo: Ono je to takové městečko na dlani… Možná potkáme radního Trantinu a starostu Františka Buzka. Z ořešáku padaly ořechy. Mab je sbírala. Oříšky jsou dobré na nervy, však to znáte.

Bělostný kostel svatého Františka Serafinského a vedle stojící třípodlažní zvonice s bání jsou podivuhodným dokladem minulosti. Spolu s budovami špitálu a děkanství tvoří malebný barokní celek.

Na Tiché Orlici plula bílá labuť. Samotářka. Dal jsem se chodníčkem podél řeky. Opukové skály, do skal vrostlý porost. Vonělo tam kapradí a ze stromů padalo okrové listí. Šel kolem pohádkový dědeček: Pozor, pane, máme podzim a tůně zrádné, voda je studená. Nejeden se tady utopil. Pozor, pohřby jsou dnes drahé… Mab se smála. Rukou ukázala na skalní hřbet: Koukněte, támhle je hlava kamenného velblouda obrostlá suťovými lesy.

V Chocni nelze zabloudit. Obloukem jsem obešel obrovitou louku a hlavní městskou tepnou dokráčel na náměstí. V hotelové restauraci jsem pojedl houbovou polévku a kuřecí břity zadělané do těstovin. Před muzeem pobíhala nezkrotná múza. Sbírala jedlé kaštany a fotila růžovo červené plody magnólie šácholanu. Přitom stále hovořila: Na levém břehu Tiché Orlice, uprostřed parku stojí jednopatrový zámek s obdélníkovým nádvořím. Původně renesanční objekt z roku 1562 dostal klasicistní podobu v roce 1829. V letech 1849 – 50 bylo přestavěno východní křídlo, kde byla vybudována pseudogotická kaple Nanebevzetí Panny Marie.

Na lavičce za zámkem si unavený poutník píchal do stehna dávku léku. Po rameni ho hladila kostnatá lady…

V podzemí muzea bylo chladno. Vykopané střepy hrnců, varné kastroly a fosilie skeletů hlav medvěda, jelena, obrovitý kel a několik hranolů mamutích stoliček i dokumentace o jediném ptakoještěru – Cretornis hlavaci, nalezeném v roku 1880 v lomu u Zářecké Lhoty nedaleko Chocně. Pterosaurus proslavil městečko mezi geology světa.

Z chladného sklepení jsem putoval starými dřevěnými schody do prvního patra. Obdivoval jsem Melantrichovu bibli i expozici brouků a motýlů. Vzpomenul jsem Jindřicha Plachtu hrajícího ve filmu Z hlubin študákovy duše pedagoga skládajícího státní zkoušku z entomologie, aniž by to věděl.

Mezi vypreparovanými vodomily, lišaji, roháči, chřestovníčky a svižníky jsem řekl nahlas: No, ale tohle je nádhera… Paní průvodkyně hekla: Viďte. A to víte, že bruslařka obecná bývá nazývána nesprávně vodoměrkou? Mab se smála a prchala po schodech, až ochozená prkna praskala.

Po hladině řeky stále ještě plula bílá labuť. Múza ji chtěla krmit, ale nebyl rohlík. Řekla: Ještě by stála za pozornost choceňská mlékárna. Nebo trosky hradu Choceň pobořeného králevicem Karlem, pozdějším císařem Karlem IV…

Vlak měl mírné zpoždění, ale jel…

V Komíně krápalo. Mezi kapkami deště se múza rozpustila.

Brno – Komín, 30. 9. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 487)

1. Miroslav Řezáč

   

   Krásné poetické povídání,
   až jsem měl pocit, že se stejnými místy procházím, dokonce, že jsem i ochutnal švestkový koláč. A byl dobrý.

   06.10.2019 (19.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Krásný cestopis,
   jako bych jej prožil s cestovatelem osobně. Nenapadlo by mne, co lze v takovém našem známém městě všechno vidět, navštívit a navíc se dovědět i o tom, co tam kdysi bylo a již není.
   Těším se na další reportáž.

   06.10.2019 (21.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ