Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 49)

Kukačky nad Komínem přikukaly jaro a my to v těch zmatcích světa ani nepoznali. Pro jistotu, dřív než vyjdu z domu, koukám z okna, jak na tom lidé zrovna jsou. Zrovna jsou na tom dobře. Radostně a barevně.

Oblékl jsem se tedy také pěkně. Vzal si košili s jemně béžovým proužkem, béžovou kravatu, černé kalhoty, šedivé sako a vyrazil za mladou operou do studentského Divadla na Orlí.

Mé středně progresivní odění na Orlí zaujalo. Usměvavé dívky mně vydaly vstupenku i program a přátelsky se šklebící hasič poznamenal: No tedy, pane Tučku, nebude konec světa? Vy, a v gala? Máte snad nějaké výročí? – Mám, ale nikomu to, prosím, neříkejte. Před pětasedmdesáti lety mně vylezly první zuby. V drobném foyeru byli lidé VIP v daleko slavnostnějších oblecích, ale i tak jsem si ve svém skromném gala připadal pro ostatní přijatelněji. Noblesu svých dřívějších návyků jsem v sobě už nikterak neurážel.

Moderně koncipované, drobné divadélko na Orlí mám tuze rád. Všechno je v něm tak trochu jako na dlani. Dirigentovi vidíte do not, hráčům orchestru do obličejů a lidé citliví, když hudci fouknou do plechů, ucítí ve vlasech lehký vánek. Mladí aktéři překypují půvabem i vitalitou a jsou si někdy k sobě tak blízko, že až připomínají surrealistická hejna rybek slitých do podob krásných obrazů absolutna. V mladém divadle to kypí a vře mládím. Mladá jsou zde scénografická řešení, mládím voní hudební i textové úpravy, mladé jsou hledačské režie. Školní rada starších vetkla tomuto mladému divadélku do vínku označení Hudebně-dramatická laboratoř JAMU a studentské mládí se z toho těší. Je mi na Orlí, mezi vším tím mládím dobře.

Začetl jsem se do programu. František Xaver Brixi: Bylť jest jednou dobrý kantor (Erat unum cantor bonus). Významnou položkou Brixiho světské tvorby jsou komické školské hry, jež psal patrně pro některou z českých klášterních kolejí. Zvláště satirická fraška Bylť jest jednou dobrý kantor, byla ve druhé polovině 18. století ve středoevropském prostředí hojně rozšířena, o čemž svědčí řada dochovaných dobových opisů. Nejstarší z nich pochází z roku 1769 z klášterního archivu v Kuksu a dává tušit, že dílo vzniklo pravděpodobně někdy po roce 1750. Brixi ve svém díle uvádí na scénu tři postavy: nafoukaného kantora (učitele zpěvu), jeho pomocníka a mladého studenta. Komické situace nejsou vytvářeny pouze veršovaným latinsky psaným libretem (primitivní latina plná chyb a nesmyslných tvarů představuje učitele s pomocníkem jako polovzdělance). Skladatel se rovněž pokusil odlišit osoby přiléhavou hudební charakteristikou. Zpěvní part kantora je tak parodií virtuózně koloraturního stylu tzv. neapolské opery, naproti tomu hudební výstupy studenta čerpají z prvků české lidové melodiky.

Řekl jsem si: A sakra, tohle bude na nóblovo! Hlavou, se mně mihla vzpomínka na strašně dávnou školní inscenaci, ve které pěvci v upnutých kostýmech, v černých botkách s kramflíčky, s bílými parukami a copánky opatřenými růžovými mašličkami dělali barokně prkenné taškařice.

Vešel jsem do hracího sálu, zaujal místo ve druhé řadě a začal se rozhlížet. Mé oči olízl proud světla, který bloudil po hlavách návštěvníků v pravidelných osvitech. Přede mnou seděl dirigent Honza Zbavitel, vedle něj má dávná herecká kolegyně Luba Sonková a po mé pravici tenorista Zdeněk Šmukař se svou paní, mou dávnou hereckou kolegyní.

Kužel světla kroužil jako ostříž. Zacláněl jsem si oči: To nám to tady pěkně začíná. To je jako za náletu. Když jsme hráli ve studentské Martě Karvašovu Antigonu, narežírovala profesorka Skrbková zrovna takovéto svícení do řad diváků při bombardování koncentračního tábora. Tehdy to musel řešit rektorát. Honza se na mě obrátil: Neboj, bude hodnocení a Zdeňkova manželka mi podala protisluneční brýle: Ať nepřijdeš o oči.

Orchestr spustil Brixiho lehounce barokní hudbu a na jevišti se začaly odvíjet moderní současnosti. Po scéně pobíhal režisér se štábem, s kameramanem a filmovou kamerou. Hlasem operetního tenoristy pokřikoval: Na místa, klapka, jedem, jedem! – Vando, Krakoviak, ujelo mi z úst. Vrtícím krokem vstoupilo do dění post monstrum v kostýmu výstřední opuštěnosti dneška a začalo zpívat. Pak druhé, kostýmované o něco jemněji a bujarý klučina ve strakatém hávu současné podivnosti s výstřední čupřinou trčící mu nad čelem jako roh. Mladíček zpíval příjemně milým hlasem. Během zpívání partu chlubivého kantora byl neustále naháněn hlasitým filmovým štábem, aby proboha neběhal a usedl tady do toho křesla před filmovou kameru. Mistr zpíval, poskakoval jevištěm, chlubil se, podepisoval přitom ctitelkám fotografie a odskakoval s nimi mezi kostýmy, aby i tam – zpívající – poskakoval. K mému údivu se Mistr objevil i na vyvýšeném panelu v klipovém záběru odjinud. Poskakoval tak asi i na metalovém koncertu. Zuřivě týral kytaru a němě hulákal. Zvláštní.

Velmi zvláštní! Okteto hudebníků hraje barokní kudrlinky, tři postavy zpívají Brixiho party, filmový štáb nenatáčí příběh Brixiho dílka, ale sleduje pohyb idolu, jakési metalové hvězdy, která si odskočila vydělávat na chléb vezdejší do barokní opery. Jenže prostinké libreto i Brixiho barokní hudba jsou příběhem natáčení poněkud překryty a mluvené repliky jednotlivých členů štábu vzbuzují zdání toporných extempore. Řekl jsem si, nu což, mládí. Pošetilé mládí zbloudilo v baroku. Nebo je tomu snad jinak, můj milý? Nezabloudilo náhodou baroko do hájemství pošetilého mládí? No konec konců proč ne, vždyť máme svobodu a studenti svou operní laboratoř, takže nic proti tomu!

O přestávce jsem se zahloubal do četby programu: Slovo režisérky Vendelíny Osvaldové: Príbeh som sa rozhodla zasadiť do prostredia súčasného sveta. Sveta, kde dnes všetci žijeme hekticky, uponáhlane a s dorazom na finančné zabezpečenie. Hlavnou myšlienkou je egocentrismus a nafúkanost Cantora, v našem prípade supercantora , a jeho honba za peniazmi, a dalej zaslepenost studentky, ktorá v snahe po lesku, bohatstve a hviezdnej sláve dneška, je schopna urobit čokolvek, aj stratit svoje „ja“. Jako režisérka si kladem otázku, či nie sme všetci tak trochu obetami medialneho pozlátka.

Děvče, děvče, jak já ti rozumím. Tvé krédo bylo z inscenace cítit. Jsi hledač pokladů, co však namísto bohatství našel jen dnešní dobu. Je otázkou, zda trable dneška se dají roubovat do barokní hříčky a zda ta tvá koncepce nebyla tak trochu z jiné opery. Slečno, přeji vám do dalších hledání hodně zdaru! A hledejte dál. Protože život někdy bývá zatraceně dlouhý. Na jevišti probíhala složitá přestavba a já se opět začetl do programu.

Henry Purcell (1659-1695), byl anglický skladatel, kterého můžeme bez rozpaků přiřadit k nejvýznamnějším osobnostem barokní hudby. Jeho rozsáhlá tvorba zasáhla téměř do všech tehdejších hudebních žánrů. Četné zastoupení mají u Purcella mj. hudebně-dramatická díla, která před příchodem G. F. Händela do Londýna představují první významnější přiblížení se anglické hudby italskému opernímu stylu. Purcellova hudba k Shakespearově Bouři (The Tempest) pochází z 90. let 17. století. Vznik kompozice tedy spadá do období restaurace Stuartovců (r. 1660) po skončení Anglické občanské války, kdy se celá země pozvolna navracela zpět do normálního života. Podoba tehdejších divadelních představení navazovala na předválečnou tradici tzv. masque (dvorských her s maskami), nyní však ve větší míře ovlivněných novou italskou a francouzskou operou. Jak je vidět rovněž na Purcellově ztvárnění bouře, bylo tehdejším zvykem vkládat do původního činoherního textu jednotlivá hudební a taneční čísla. Tyto kombinované útvary jsou dnes hudebními historiky označovány jako semi-opery. V případě Purcellovy Bouře byl původní děj obohacen o masque ďáblů v úvodu ke II. dějství, obsahující mj. da capo arii Arise ye subterranean winds a zakončenou tanečním číslem podzemních duchů, dále o čtyři písně Ariela (III. jednání), píseň Dorindy Dear pretty youth a dvě baletní čísla: velký tanec ďáblů a tanec námořníků IV. Jednání). Závěr díla je komponován znovu jako masque, v níž kouzelník Prospero vyjevuje své magické schopnosti.

Končila přestávka. Od dávné kolegyně jsem se dověděl, že v Janáčkově opeře chystají premiéru Nedbalovy operety Polská krev. Hlavou mně kmitla vzpomínka na skvělé operetní herce: Julinka, Butorovou, Vážanského, Veškrnovou i na slova znalce operety Ivo Osolsobě: Opereta zpívá, tančí i mluví. Opereta chce svižné tělo, bystré myšlení, rychlou vyřídilku, hlas, cit, smysl pro humor a lehkost nejen myšlení. Opereta je totiž múzou lehkonohou. Uklouzla mně věta: Opereta v opeře, no nevím, jenom aby z té Polské krve nakonec nebyl masakr.

Po temperamentním divočení Kantora, co byl dobrý, nastala věru až poklidná Bouře se sošnými figurami, pomalu a důstojně se potápějícím korábem, ploužícími se běsy a námořníky. Orchestr se proměnil a rozrostl. Přibyl dvacetičlenný sbor pěvců, orátorů, tanečníků, chodců, brouzdajících se jevištními bažinami, našlapujících kroky rituálů do rytmů Purcellovy barokní hudby. Stačilo přivřít oči a bylo to docela pěkné poslouchání. Měl jsem takový jakýsi velebný pocit, jako bych byl někde v chrámu při figurální mši. Aktéři mluvili hezky česky a zpěvy zvládali v anglickém originále. Vlevo na panelu, tam kde při Brixiho Kantorovi poskakoval Mistr, se dal číst promítaný český překlad. Byla to taková pěkně ohlazená semi-opera. Utopenci byli oživeni a bohy vráceni do života. Když byly rozdány všechny kytice a diváci dotleskali, řekl mně pan hasič na rozloučenou: Baroko holt bylo baroko, viďte pane šéf. – Máte pravdu. V baroku dokázala hudba zpívat mile i o věcech nemilých. Když lidé v bouři zahynuli a klesli na dno, barokní hudba je dokázala z mořského dna vylovit. To je přece pěkné, že!

Doma u vrčící televize jsem si četl krédo režisérky Bouře Renaty Fraisové: „Tiše, probudíte hudbu.“ Tato poznámka na okraji partitury patřila k prvním, které jsem si k této semi-opeře napsala. Doprovázela mne den za dnem a domnívám se, že napoví vše. Ač se toto dílo jmenuje Bouře, přesto jej vnímám jako klidné pozastavení nad rychlostí naší doby. Hudební jazyk baroka nám spolu s přirozeně lidskou zápletkou děje umožňuje zapomenout na denní starosti a přenáší nás do kouzelného světa mytických bájí starého Řecka oživených pozdně renesančních filozofií hlavního hrdiny. Tedy vzhůru do hlubin.

Nevěděl jsem, jak barokní večer stylově zakončit. Doma nic barokního nemám. Jedině hranatě oblé kastroly a na sporáku v jednom z nich pronikavě vonící ocet. Domnívám se, že kyselý ocet v baroku znali. Museli znát. Určitě ocet znali. Ocet je totiž výborný na léčení otoků, pomáhá od horeček, dává se do salátů a je skvělý při odstraňování spálenin z nádobí. Maminka říkávala, připálené jídlo se dá ode dna odvařit leda octem. Jak cosi připálíš, nalij na to ocet a povař ho. Spálenina změkne a ode dna se odloupne. Když spáleninu ocet nezmůže, tož potom hrnec vyhoď! Já před měsícem ve smaltovém kastrolu připálil čočku, tak teď v něm každý pátý den vařím ocet. Spálenina ne a ne odměknout. Hrnec vyhodit nechci, je po mamince. Ach jo, čočka na kyselo, oblíbené jídlo baroka! Nadzvedl jsem poklici, vzal škrabku na brambory a soustředěně začal odrýpávat připečenou čočkovitou strusku ze smaltu. Kupodivu to šlo. Černá spečenina byla naměkko a pod oblým hrotem škrabky se docela pěkně odlupovala. Po hodině byl kastrol čistý a pro mě zcela nový, protože dokázal projít očistnou katarzí.

Z octových výparů jsem však byl omámen a tak jsem si radši lehl do postele. Na bílém stropu se mi začaly zjevovat barokní obrazy potápějících se lodí. Barokně zpívající Neptun se pomalu rozmachoval trojzubcem, bíle barokní anděl zpíval barokní árii a mohutný Prospero, čeřil bidlem mořskou hladinu. Když se do všeho zapletl barokní mladíček s načesaným rohem, bylo mi jasné, že tvrdě spím. Potom se otevřela nebesa a nějaký oplachtěný pán na mě volal: Já, barokně stižený Zeus, tě odsuzuji k věčnému bloudění po světě divadel. Jako divadelní ahasver budeš putovat všemi divadly světa až do okamžiku Posledního soudu Theatra mundi. Okřídlený hasič k tomu hrál na viole a zpíval: Baroko, je baroko. Jó baroko, je barokem jen pro oko. Dej si bacha na jó baroko, co je barokem jen na oko!

Ráno jsem stále ještě zíral do stropu. Ptal jsem se sám sebe: Co to, proboha, bylo, tohle dada, jó baroko? Utřel jsem si z čela pot a pro jistotu sezobal tři oblé bobule proti sladké nemoci. Zapil jsem je hořkým čajem.

Brno – Komín, 3. 4. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 49)

1. Soňa Čapková

   

   Se zaujetím
   vždy pročítám vaše mudrování, díky za to že jste!

   09.04.2017 (10.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ