Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 493)

Básník Fráňa Šrámek přisoudil stříbrným větrem ovanutému Vilíkovi posedlou Aničku, dramatik William Shakespeare vymyslel neklidem noci uhranutou královnu víl Mab. Mé múze se do vínku asi dostalo obojí. Pravila: Heřmanův Městec není vesnicí ani městečkem a k městu má jen kousíček. Neváhejte! Vstal jsem časně a za tmy vyrazil.

Svítalo, když rychlík opouštěl chmurné Brno. Proti mně seděl bělovousý muž s tváří filmové hvězdy. Pohyby ho bolely a oči měl zlé… Lokomotiva často houkala, zpomalovala, ale zastavila až v Pardubicích.

Mrholilo. Mab se zeptala: Není vám zima? Minul jsem bronzového fešáka s šavlí po boku, stavitele železnic Pernera, a zamířil na stanoviště autobusového nádraží. V autobuse byla okna zamžená, o přední skla se rozprskávaly kapičky deště. Na náměstí Heřmanova Městce jsem zjistil, že mi schází deštník. Múza svůj měla…

Vstup do kostela svatého Bartoloměje byl otevřen. Žel, jen ten vstup. Mab četla: Barokní stavba z let 1756 – 1761, stojí na místě starého kostela postaveného stavitelem Tomášem Jedličkou za peníze hraběte Jana Václava Šporka…

S teplou kšiltovkou a bundovou kapucí na hlavě dal jsem se rušnou ulicí za deštníkem múzy Mab. Na mírném návrší u kaple Zvěstování Panny Marie se rozpršelo víc. Mokré náhrobky starého hřbitova byly obrostlé mechy. Kapuce promokala.

Mezi auty jsem se provlékal zpět na náměstí. V krámku jsem od vietnamské obchodnice koupil vystřelovací deštník. Stál sedmdesát korun. Mab se smála. Zbytečná útrata. Úderem jedenácté přestane pršet.

Opravdu. Bylo jedenáct a mraky rozfoukal vítr. Chlad nepolevoval. Múze se zachtělo uvidět synagogu a v ní sbírky východočeských umělců. V informačním centru nám řekli: Do synagogy se nedostanete. Je otevřena o víkendech a dnes je středa.

Náměstí Heřmanova Městce je oválné, obestavěné měšťanskými domy středověku s fontánou uprostřed. Je na něm vše, co občan potřebuje k životu.

Za věží kostela sv. Bartoloměje lze vidět pseudogotickou věž zámku. Mab byla nazlobená: To je domov seniorů. Když nemůžeme do židovského muzea, půjdeme tam. Zámek byl několikrát přestavován. Naposled patřil šlechticům z rodu Kinských. Byl využíván ministerstvem zahraničí a je majetkem magistrátu hlavního města Prahy.

U dvou oken stály průsvitné postavy a litinový balkónek s ochozem zely prázdnotou. Pod nimi se leskly parkující limuzíny. Z klenutého průchodu vyšel starý muž. Byl nápadně podoben jednomu bývalému předsedovi vlády. Chvátal po zaobleném chodníčku mezi vzrostlé velikány. Z mohutných korun stromů padaly kapky vody. Plácaly do spadaného listí. Zámecký park hýřil barvami podzimu. Hněď, okrová žluť i rumělková červeň vytvářely atmosféru nostalgie. Mab zvolala: To je krása. A zmizela.

Cestičkami zapadanými jsem bloudil v přesvědčení, že zabloudit nemůžu. Minul jsem chaloupku podobnou té z perníku, prošel mezi tenisovými kurty, nahlédl do kamenného amfiteátru, poslouchal křik sojek a počítal veverky. Pod nohama mi lupaly žaludy.

Doputoval jsem k potoku, přešel přes lávku a uviděl šedivou, popraskanou plochu vyschlého rybníka. Z puklého kmene vyrůstal stvol nového kaštánku. Postál jsem pod úžasnou klenbou buku převislého. Lekl se bubáka do dřeva zakletého a rezaté jehličí červeného tisu mi padalo na čepici. Kvetoucí břečťan je symbolem nesmrtelnosti, přátelství a věrnosti. Koukal jsem na tónovou sladěnost temné zeleně listů s jemným pelem bledosti kvítků a drobných bobulek. Chtěl jsem ještě najít javor babyku, ale ozvala se Mab: Půjdeme do informačního centra.

Dámy, už jsme tady navštívili vše, co se navštívit dalo, ale přijeli jsme z Brna hlavně kvůli tragickému osudu židovské obce a pamětihodnostem, které po ní zůstaly. Kupodivu nastal obrat: Chcete jít na židovský hřbitov?

Ano.

Složil jsem dvousetkorunovou zálohu a obdržel klíč od branky hřbitova. Podepsal jsem jeho převzetí a dostal lísteček s číslem telefonu na ředitele synagogy. Zkuste se s ním domluvit, když jste z Brna…

Šel jsem kolem mohutné budovy základní školy a zahnul na cestu ke hřbitovu. Cestáři sbíječkami rozbíjeli asfalt silnice. Mab zavelela. Volejte ředitele, co nevoláte… Naťukala číslo: Mluvte!

Pane řediteli, přijeli jsme z Brna, rádi bychom… Kravál cestářských strojů byl strašný.

Mab mi vzala mobil, popoběhla za roh a hovor dokončila. Pak řekla: Pan ředitel možná zavolá…

Šli jsme kolem vilek a plotů zahrádek. Mab četla z prospektu: Židovský hřbitov v Heřmanově Městci je nejstarším v pardubickém regionu a zároveň se řadí k největším a nejstarším v České republice. Již od roku 1643 zde působilo pohřební bratrstvo Chevra kadiša. Hřbitov byl užíván do roku 1940. Po násilném odsunu Židů do německých vyhlazovacích táborů, židovská obec zanikla. Dočetla a odemkla branku.

Deset dlouhých řad omšelých náhrobních kamenů, tumba s plechovou stříškou i lesknoucí se pomníky příslušníků rodin Beerů. A hrobové ticho. Procházel jsem mezi náhrobky a bylo mi smutno. Márnice, skrývající pohřební vůz zvaný furgon, byla zamčená.

Zavrněl mobil: Za deset minut na vás bude čekat paní průvodkyně v synagoze. Pozdravujte Brno…

Z pamětní desky na zdi márnice shlížela laskavá tvář. Pod ní sdělovala písmena: Ladislav Mareš se zasloužil o záchranu hřbitova. Uklonil jsem se a Mab zamkla branku. Řekla: Klíč vezmu k sobě, aby se neztratil… Nohy mě bolely, ale držel jsem se.

Příjemná paní průvodkyně se usmála: Vítejte v židovské škole. Byla založena jako židovská německá soukromá škola v roce 1855. V roce 1862 postavili pro ni tuto budovu. Navštěvovaly ji děti i nežidovského původu. Proto ji v roce 1870 změnili na veřejnou. Její součástí byl i byt krajského rabína. V současnosti je sídlem Gallery Cyrany. Máte před sebou sedm komnat a v nich díla českých mistrů výtvarníků ze sbírky nadšených pardubických sběratelů, donátorů, manželů Emy a Josefa Horákových… Pan Horák byl kunsthistorik, paní Ema účetní. Potkala je tragédie. Jejich syn odešel ze světa dobrovolně. Hledali někoho, komu by svou sbírku odkázali. V Hradci Králové byli odmítnuti pro nedostatek výstavních prostor. Ale osvícení lidé Městce jejich nabídku přijali. Rozhodli darovanou sbírku instalovat v čerstvě renovované budově bývalé židovské školy.

Chodil jsem chodbami, stoupal po schodech, otvíral dveře prostorných místností a nevycházel z úžasu. Obrazy Josefa Čapka, Františka Kupky, Jana Zrzavého, Václava Špály, Vojtěcha Sedláčka, Bohumila Kubišty, Josefa Váchala, Oty Janečka, suché jehly s monotypem Bohuslava Reynka, sochy Olbrama Zoubka, Ladislava Zívra, Otty Gutfreunda… Dokonce jsem uviděl kresby mého dávného komínského souseda Jana Steklíka.

Lom světla dopadal na bělostnou plochu uhlem zmazaného papíru. Čerň výrazných písmen mě přikovala k nezvyklému obrazu. Připomínal zvětšenou stránku vytrženou z knihy. Větřík // Pod stromy zbylé listoví šumí: ovečky zlaté. / Stádo mé poslední, na jaké chlumy pospícháte? / Ovečky zlaté, beránci v krvi, k čí jdeme oběti? / Z kamene smrti kdo z nás prvý do mlhy odletí? / Se stádem pastýř těžko se loučí, a stádo s pánem svým. / Kdo komu zmizí, po zhaslé louči do mlhy zavátý dým?…

Mab šeptala: Verše z knížky Podzimní motýli si Bohuslav Reynek ztvárnil po svém. Povzdechl jsem, jako by to bylo psáno dnes…

Poté jsem řekl naší průvodkyni: Milá paní, vždyť, vy tady máte poklady. Vždyť to jsou výtvarné dějiny. Téměř každý, kdo z českých výtvarníků něco znamenal, je zde zastoupený… A Mab dodala: Kolekci tvoří 327 děl 123 malířů, grafiků a sochařů…

Nakoukli jsme na ochoz synagogy a pak sešli dolů. Paní průvodkyně hovořila o Heřmanově Městci s obdivem, láskou a humorem: Několikrát do základů vyhořel, protože se vše stavělo ze dřeva. Povídá se, že jedna bohatá žena nemohla usnout. Měli totiž na půdě cvrčka, který každou noc cvrkal. Rozhodla se, že cvrčka chytí. Po žebříku se svící v ruce vylezla mezi trámy. Od svíčky chytily pavučiny a obec lehla popelem…

Čas běžel, museli jsme na autobus. Utíkal jsem, seč mi síly stačily. Řidič se chystal k odjezdu. Zjistil jsem, že nemám peníze na zaplacení jízdného. Zaúpěl jsem: Dvě stovky jsou v centru a klíč od hřbitova má Mab.

Cože?, podivil se řidič.

Pane šéfe, prosím, počkáte chvíli?

Nepočkám…

Mab se rozběhla. Letěla jako vítr. Šedesát metrů tam, šedesát zpět.

Řidič kulil oči: Jo takhle, to jo, to já počkám…

V Pardubicích jsem vystoupil kousek od bronzového letce Jana Kašpara. Ve vietnamském bistru jsem si dopřál něco nudliček a pak nastoupil do plně obsazeného vlaku.

Usedl jsem a zkoprněl. Oproti mne se rozvaloval muž. Uzounkým dřívkem si cpal do umaštěných úst z plechovky vylovené kousky sardinek. Na klíně držel pytlík plátků tmavého chleba a hlavičku česneku. Na plošce vagonové desky stál kelímek s černou kávou. Chlapík měl v uších zastrčené patky sluchátek. Šňůry vedly na klín k displeji. Když vagon drcnul, dráty se třely o plechovku. Jedlík nikoho nevnímal. Pokyvoval hlavou, srkal, ladil přijímač, popíjel, říhal a žral. Žvýkal oloupané stroužky česneku, bělostné slupky pokládal vedle kelímku. Sardinky zakusoval chlebem. Smrděl. Když spořádal rybičky, zvrátil hlavu a z plechovky si lil olej do úst. Polkl a hlasitě mlaskl. Z pytlíku vytřepal na dlaň chlebové drobky. Opět zaklonil hlavu a drobky z dlaně vkutálel do chřtánu. Když je schlamstl, začal s úklidem. Krátkými prsty otřel dřívko, chvíli přemýšlel, kam s ním, vsadil si ho za ucho. Olízanou plechovku vsoukal do pytlíku od chleba. Ze saka vytáhl papírový ubrousek. Otřel si do něj rty, prsty i dlaně. Poté jej pečlivě složil a po zaváhání vrátil zpět do záhybů saka. Z papírového sáčku počal lovit drobné kuličky. Sázel si je do huby, jako do pece. Bylo to nekonečné.

Mab se pobaveně usmívala, já byl na mrtvici.

Když mastný tvor rval smrdutý pytlík do nádobky na odpadky, vlak zastavil. Opatrně jsem vstal, obezřetně proklouzl kol nechutného žrouta a vystoupil.

Vlak se rozjel a já si odechl.

Zaslechl jsem múzin zpěv: Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmaštěný už jste tu, už jste tady…

Ulehl jsem do postele a před očima měl mastnou hubu štěstím kypícího homo sapiens.

Řekl jsem: Tenhle den je na povídku…

Brno – Komín, 18. 10. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 27. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 493)

1. Josef Pelikán

   

   Pane Tučku,
   Vaše povídání z cest by vydalo na celou knihu. Máte oko impresionisty a k tomu krásné ilustrace, které jste nafotil – skoro jako bych tam byl… Navštívit Heřmanův Městec by mě asi nenapadlo, ale rád jsem tam s Vámi putoval.

   27.10.2019 (17.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   I kdybych některá místa, o nichž píše Jaroslav Tuček, znal,
   jeho návštěva takových míst, jeho skvělá ilustrovaná reportáž přináší mnoho nového, neznámého. Je to krásný, pohodlný výlet s dokonale připraveným průvodcem. A co teprve místa naprosto neznámá, vzdálená.
   Přeji mu dobré zdraví, svěžest k dalším putováním a děkuji!

   27.10.2019 (17.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ