Divadelní noviny > Blogy Kontext
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 494)
Strážkyně zapomínaných příběhů osobností brněnských scén PhDr. Eugenie Dufková stvořila knihu, kroniku času a událostí: Moravský pěvec Zdeněk Kroupa.
Nakladatel: Občanský a odborný výbor Brno 2019.
Zásluhou Občanského a odborného výboru Brno, spolku, zastoupeného jednatelem Ing. Dušanem Krátkým, byla kniha vydána v elektronické podobě…
Pěvce Zdeňka Kroupu jsem viděl jako školáček při zájezdu do brněnské opery na inscenaci Dvořákovy Rusalky. Jeho Vodník zažehl v mé mysli touhu po světle ramp…
Knížka Eugenie Dufkové psaná lahodnou češtinou je oslavou dobrého člověka, hrdého umělce a jeho pokorné víry v Boha. Do záhlaví knížky vložila autorka větu Jiřího Mahena: Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce. S badatelským zaujetím předkládá čtenáři historii rodu a městečka v úbočí řeky Svitavy, kde Zdeněk Kroupa vyrůstal, zasvěceně sleduje pěvcovo životní harcování krkolomnostmi znesvářené doby. Přemítá, uvažuje…
Vodník v Rusalce (NdB 1951). Foto archiv
Zdeněk Kroupa se narodil 15. listopadu 1921 v Adamově, a byť celý život prožil jinde, vracel se tam neustále. Vracel se k Bohu, k rodičům, místům svého dětství a dospívání, a když rodiče odešli na Pravdu Boží, za obzor, kam nedohlédneme, každý rok v kostele svaté Barbory v den tatínkova úmrtí, a to bylo 7. srpna, zpíval při zádušní mši svaté Dvořákovy Biblické písně.
Tenkrát, ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech minulého století se doma ještě hrálo na různé nástroje, většinou na klavír nebo na housle. A rodiče děti ještě vychovávali způsobem, jenž v nich probouzel a upevňoval onu vnitřní kázeň uvědomovat si, co se smí a co se nesmí. Vůbec je v životě hromada věcí, které přijímáme, i když je nechápeme.
Běh života, jako běh mraků, mění se každým okamžikem. V úhrnu to byl – až na několik málo let – čas člověku neskonale nebezpečný. Dvacáté století přineslo lidstvu dvě světové války, a další „národní“ války v Evropě, a všude ve světě. O všech ani nevíme. A holocaust. „Lidstvo“, jak před lety pravil filosof Erazim Kohák, „je početné, náročné a mocné, ale není moudré.“ Vládu nad lidmi převzaly ideologie úspěchu, zbožnění jedinců, vydávaných za osobnosti, jimiž nejsou. Zdaleka to není všechno, co dál kulminuje ve století jednadvacátém. Zapomenuty jsou starozákonní desky. Biblické Desatero.
Zdeněk Kroupa jako Superintendant Budd v opeře Benjamina Brittena Albert Herring (prem. 11. 2. 1966). Foto archiv
Autorka ve své knize detailně předestřela působení Zdeňka Kroupy v Národním, od roku 1948 Státním divadle v Brně, Moravskoslezském divadle v Ostravě, Národním divadle pražském i jeho hostování ve vídeňské opeře. Uvádí záznamy o umělcových vystoupeních, úryvky recenzí, ale i doklady o intrikách a ideologických půtkách, které měly za následek zákazy jeho výjezdů do Maďarska a Rakouska…
Od roku 1968 začíná jednání o angažmá Zdeňka Kroupy v Zemském divadle v Linci. V listopadu toho roku se ještě zúčastnil s režisérem Václavem Věžníkem a brněnskými sólisty hostování v italských městech L’Aquila, Bari, Neapol, Milano, a jak píše v dopise intendantovi Zemského divadla, Alfredu Stögmüllerovi, nabídku přijímá rád a vděčně. Byla natolik vážná, důvěryhodná a jistá, že ji přijal s povděkem přesto, že nebyl již docela mlád, bylo mu přece čtyřicet sedm let, úvahy o budoucnosti jsou v těch letech obezřetnější. Představovala však něco, čeho se mu doma nedostávalo: svobodnou tvůrčí existenci, volný život aspoň ve dnech, kdy bude pobývat mimo hranice své země. Je pravda, že časté, někdy každodenní přejíždění hranic ze tmy do světla a naopak mu přinášelo frustraci, jistý neklid, který odstranit nedokázal. Stálé angažmá totiž bylo možno uskutečnit jen prostřednictvím Československé umělecké agentury, které odevzdával nemalý obolus, 30-40 procent z již zdaněné gáže…
Do Lince nepřijel host, jemuž by bylo mnoho se učiti, už tehdy měl některé partie světového repertoáru nastudované v řeči, která se měla stát pro příštích dvacet dva let (1969 – 91) druhou jevištní mateřštinou. Byl to důležitý krok v jeho životě.
O plodných dvaadvaceti letech Kroupovy umělecké kariéry prožité v rakouském městě Linz se dovídáme mnoho, nechybí ani dokumenty v originále – v jazyce německém.
Autorka věnuje pozornost i přátelství pěvce s osobním lékařem MUDr. Janem Šmidem, který do Rakouska emigroval a v Linci měl vlastní ordinaci (Dr. med. univ. Johann Schmid): Zdeněk byl nejhodnější a nejvěrnější přítel, za kterým člověk mohl přijít a svěřit se mu se vším, aniž se musel obávat vyzrazení. Znal jsem jeho dceru Marii. Snadný život neměl, ale nikdy si nestěžoval. Byl prost egoismu umělců (dobře jsem tu vlastnost poznal, chodili ke mně všichni pěvci i herci), říkal, jsem stavitel a u toho zůstanu. Nebyl nikdy nemocný, snad jen jednou ho trápily zuby, léčil se pak na zubní klinice v Brně na zánět dásní. Zastával se kolegů, byť to často byli lidé, kteří ho zranili, velkomyslný jako málokdo. Byl mým osobním přítelem, neměli jsme před sebou tajemství a jeho rad jsem si vážil nejvíc. Respektovali jsme se navzájem. Zdeněk byl milý a veselý a zbožný byl, a dodržoval zásady – pečoval o rodiče, o rodinu vůbec, péče to byla příkladná, a často jí obětoval i vlastní kariéru. Staral se, aby všichni měli, čeho bylo potřeba, podporoval i svou dceru Marii, žije v Hamburku. Zdeněk nekolaboroval s žádným systémem, stejně jako já, z hloubi duše nenáviděl závist – s kterou se potkáte všude, ale v české kotlině se zvlášť zabydlela.
https://youtu.be/JvdWYHED-s0?list=PLAlrIE_HoE1H2IY9Im_Kj-XcYybiOpdQ6
Dílo nezpochybnitelné hodnoty pokračuje přehledem pěvcovy koncertní činnosti v zahraničí i zemích českých. Dojemné jsou řádky o Kroupově láskyplném vztahu k manželce, primabaleríně a taneční pedagožce Miře Figarové. Příspěvek k dějinám naší kulturnosti uzavírá větami, které Zdeněk Kroupa napsal po ukončení všech uměleckých angažmá: Systém v Rakousku? Naše první republika. Třiadvacet let jsem tam žil v demokracii, svobodě, nezávislosti, žil jsem tam jako člověk. V divadle se však nesmlouvá. Demokracii divadlo nezná.(…) Nechci vidět žádný program, chci žít, jak chci, spát, do kdy chci. Jsem věrný Adamovu a budu dál každý rok zpívat rodičům při mši svaté v srpnu deset Biblických písní… “Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali, rozvzpomínajíce se na Sion.“
Monografie o životě Zdeňka Kroupy, bohatě proložená fotografiemi a dobovými dokumenty, přibližuje nejen osobnost umělce, jeho tvorbu, názory, životní peripetie, ale je to kniha o moudrosti.
Jde o čtení poutavé i poučné.
Brno – Komín, 19. 9. 2019
Eugenie Dufková: Moravský pěvec Zdeněk Kroupa. Redigoval Dušan Krátký, jazyková úprava Jan Žáček, překlad z němčiny Jan Schmid. Návrh obálky a grafická úprava s využitím vzoru Ivana Štroufa Jan Krátký. Sazba písmem Times New Roman a Bodoni. Fotografie a další materiály z archivu rodiny Zdeňka Kroupy a autorky knihy. Fotografie z archivu – umělecké dokumentace ND moravskoslezské Ostrava, ND Brno, ND Praha, Jana Schmida a Zemského divadla v Linci. Editor Občanský a odborný výbor Brno, spolek, zastoupený Dušanem Krátkým. elektronické vydání ISBN: 978-80-905850-3-4 Brno 2019
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 494)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Pokládám za velmi záslužné,
že vyšla knížka o vynikajícím pěvci a je rovněž záslužné, že na její vydání upozornil přehlednou recenzí Jaroslav Tuček, který ji doplnil i zvukovými ukázkami pěvcova sametového basu. V Brně byl uznáván, obdivován a znám v mnoha rolích i z koncertních vystoupení. Jsem rád, že se mohu počítat mezi jeho pamětníky.
28.10.2019 (15.43), , Trvalý odkaz komentáře,