Divadelní noviny > Blogy Kontext

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 503)

Mám rád dřevo. Je to ve mně od mládí. Maminka loupávala nožem louče na podpal a u toho si povídala: Tahle se podobá rohu kozlíka, tohle by mohlo být pírkem sojky, tato je jak nos tetičky Rózky… Koukával jsem do sporáku na hořící dřívka a lítostivě sledoval jejich kroutící proměny ve žhavý troud.

Obdivuji mistry dlát, rydel, nožů, perořízků, co dokáží ze dřeva vykouzlit krásu oblostí, ploch a hran. Sochař a řezbář Miloš Vlček žije v Mokré Hoře a je mu osmdesát let. V galerii Platinium připravili jubilujícímu umělci drobný hold, výstavu dřevěných plastik cyklu Létavice, nazvanou Reliéfy…

Stmívalo se a listopadově mžilo. Chlad zalézal pod čepici. Šel jsem Komínem a myslel na kamaráda z dětství, který mi v osadě Asmaguto ukazoval pahýl kořene a tvrdil: Stačí z něj vytlouct hnilobu, osmirkovat, potřít lakem a budeš mít dárek pod stromeček…

Nádherné sochy z dřevěných polen dělal Honza Šimek. Mohutný kříž z kroucených šlahounů se stal ozdobným symbolem terasy pod Petrovem při velkolepém projektu Provázku Divadla v pohybu. Stával jsem pod ním. Honza Šimek se smál. Jeden z „bystrých“ volal: Vypadáš jako kajícník modlící se za odvolání z funkce…

V tramvaji jsem si vzpomněl na slova řezbáře Dušana Tejkala: Musí se ctít růst stromu a větví. Pak je šance na úspěch…

V přízemí, kolem recepce víceúčelového domu ze skla a betonu, postávali pánové v bílých košilích se žlutými motýlky a černých kalhotách. Hlouběji, v dlouhém hranatém tunelu, zase malířky, řezbáři, znalci výtvarného umění, redaktoři s aparáty, pamětnice s fotoaparáty. A mezi nimi, na vozíčku, seděl jubilant Miloš Vlček.

Bylo něco po šesté. S kyticí aster prošla mezi návštěvníky kurátorka výstavy Kateřina Antlová. Proč nezačínáte?, ptal se jeden z redaktorů. Pěveckému sboru schází tenor, zněla odpověď. My to dáme za něj, zvolali znalci unisono.

Paní kurátorka se podívala na dirigenta souboru Musica da camera Brno. Ten pokrčil rameny. Paní kurátorka usedla na židli vedle jubilanta a začala číst: Miloš Vlček se narodil 12. února 1939 v Brně a po celý svůj tvůrčí život zůstává svému městu věrný. Vysokou uměleckoprůmyslovou školu absolvoval v Praze u prof. Jana Kavana a řezbářskému řemeslu se vyučil u Heřmana Kotrby v Brně na Petrově. Miloš Vlček patří k našim předním sochařům a ve svém oblíbeném materiálu – dřevu – se řadí k absolutní špičce. Jeho tvorba od komorních plastik až po monumentální díla v architektuře je mimořádně rozsáhlá. Lze jen litovat, že vážné onemocnění mu již delší dobu neumožňuje věnovat se své práci. Miloš Vlček se zúčastnil řady souborných i kolektivních výstav doma i v zahraničí – například na Slovensku, v Německu, Polsku či Francii. Jeho čtyřmetrová dubová plastika – stylizovaná loď – je instalována ve veřejném prostoru v Minnesotě v USA. Věnoval se i restaurování s bratry Kotrbovými a mezi jeho nejznámější práce patří zachráněný gotický oltář v Levoči. Vytvořil také portréty řady významných osobností – například Jana Skácela, Jana Zahradníčka, Alfonse Muchy, Jakuba Demla a dalších. Celoživotní dílo řadí Miloše Vlčka k nejvýraznějším osobnostem českého sochařství.

Pan dirigent fouknul do ladičky a smíšený sbor zazpíval několik lidových písní. Nejvíce se mi líbila slovenská Bodaj by vás, vy, mládenci, čerti vzali… Patrik Vlček, řezbář, sochař, pokračovatel tradice rodu, mluvil s něhou i láskou o svém otci a vystavených dílech… Kytici za oslavence převzala jeho manželka…

Zájemců o prohlížení vesmírných úlomků zachycených na dřevěných destičkách bylo mnoho. Nakukoval jsem jim přes ramena. Několikrát se mi podařilo proniknout do popředí. Obdivoval jsem jemnost provedení nebeských svitů mlžných hvězd a přemýšlel o kapičkách lesknoucích se kovů i o drobných otvůrcích rozesetých v prohlubních dřevěných skvostů…

Náhle jsem zahlédl autora hvězdné podívané Miloše Vlčka, nehybně sedícího na vozíčku. Poklonil jsem se mu a nepozorovaně se z galerie vytratil…

Ovanul mě listopadový chlad. Drobně mžilo. Ze stromu, rostoucím mezi honosnými domy padalo zlaté listí. Tiché písknutí sýčka překryl povyk ryčné tramvaje…

Brno – Komín, 16. 11. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 30. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 503)

1. Miroslav Řezáč

   

   Miluji dřevo,
   třeba jen neopracovaný kus se svojí historií, ale fascinuje mě, co za překvapivá tajemství z nich umí „vytáhnout“ řezbáři umělci. Uvědomujeme si vůbec, že těch překvapení může být nekonečné množství?
   Děkuji za velmi zdařilý článek Jaroslava Tučka.

   30.11.2019 (14.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Článek o výstavě
   mne upozornil na velkou osobnost Miloše Vlčka a jeho bohaté, pestré a košaté dílo, které je možnost nyní navštívit vystavené v Brně. Při pohledu na díla řezbářů a sochařů, kteří svoje díla nemohou doplňovat, opravovat, nastavovat a měnit, představoval jsem si riziko, s jakým musí nasazovat dláto a vážit sílu s směr úderu svého kladívka, aby se v tvrdém a často sám o sobě cenném materiálu objevil přesný obraz jejich představy a nezabral více odstraňovaného materiálu, více, než bylo třeba, čímž by se tak snadno mohl zbortit celý jejich záměr.
   Podobnými Mistry jsou i výrobci koncertních nástrojů, kteří musejí navíc dbát na vytvoření správné síly rezonance. To pak určuje kvalitu a cenu takových výrobků, která pak při správné vibraci v rukou jiných Mistrů, výkonných umělců, během let používáním ještě vzrůstá. Skrytá hodnota nástrojů a krása jejich zvuku je však ukrytá za – po staletí trvajícími – stejnými tvary .

   30.11.2019 (20.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ