Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 512)
Na jednom z dvorků Leitnerovy ulice, v poklidu stínu košatého stromu, četla múza Mab z programových listů: Divadlo Aldente vzniklo v roce 2008 jako nezávislé divadelní uskupení studentů různých vysokých škol a zpočátku se soustředilo na básnické divadlo, autorskou tvorbu a site-specific. Zlom v divadelním směřování nastal v sezoně 2013/2014, kdy se režisérce a zakladatelce Jitce Vrbkové narodilo dítě s Downovým syndromem. S nadsázkou lze říci, že poetika „site-specific“ se proměnila na poetiku „actor-specific: herci s Downovým syndromem jsou nyní pro divadlo základní inspirací při hledání každého nového scénického tvaru.
Vladimír Holan (1905 – 1980) byl jedním z nejvýraznějších českých básníků a spisovatelů 20. století. V padesátých létech mu bylo zakázáno publikovat. Živil se pouze příjmy z překladatelské činnosti. V roce 1949 se manželům Holanovým narodila dcera Kateřina s Downovým syndromem, tedy s diagnózou, se kterou tehdy děti končily především v ústavech. Káťa však žila v rodině a její otec ji prý velice miloval. Káťa se stala i středobodem Holanovy sbírky básní pro děti, kterou tehdy dostal dovoleno napsat a která poprvé vyšla v roce 1955. Káťa a Bajaja…
Bajaja… Také se vám při vyslovení tohoto jména vybaví pohádka Boženy Němcové o němém princi? Jako němý se kvůli zákazu psaní mohl cítit i básník Holan… Káťa v Holanových básních je zvídavá holčička plná nápadů a otázek.
Dneska už půjdeš s maminkou / do parku mezi děti, / které svým křikem do hry zvou / a za obručí letí…
Zůstává otázkou, zda mohla Káťa, dítě o které nestál žádný z ústavů, vyjít s maminkou vůbec někam…
Hrací sál měl podobu půleného hangáru. V první polovině se nacházely stolečky s propagačními materiály, druhou vyplňovala stupňovitá elevace. Byla obsazena rodiči, drobotinou a studenty. Mezi nimi se pohybovali usměvaví lidé s aparáty a kamerami. Dodávali premiéře punc mimořádné události. Zvídavý klučina pohladil blikající očko hledáčku malé kamery. Kameraman se usmál a přístroj upravil do původní polohy. Klouček sykl: Sorry, I am sorry…
Tři hnědé židličky, mezi nimi bílé nizoučké plato a za ním kužel průsvitného stínidla velké stojací lampy. Na bílý palouček, tedy na nizoučké plato, usedají tři bělounce oděné dívenky. Žvatlají. Já jsem Káťa, já jsem Káťa, já jsem také Káťa, Kačenka. Nejmenší i ta starší patří mezi děti, co mají o chromozom víc. Přibíhají hudebníci, hrají na flétnu, housle a violoncello. Hovoří, pozpěvují, hrají si s dětmi. Bílý chlapec, tlouštík, je za mlynáře. Hraje i sochy. Komentuje dění jen grimasami.
Stínidlo obří lampy se otáčí, v jeho lůně trůní princ se zlatou korunkou na hlavě. Nos mu zdobí brejličky. Bajaja. Vykusuje slabiky, jako hrášky z lusku. Některá písmenka zakousne. Ale je mu rozumět. Přestože má Downův syndrom, naučil se velké množství veršů. Říká je citlivě: Princ Bajaja měl starý hrad…
Pohyb stínidla ovládala dáma v tmavých šatech. Byla kouzelná. Chvílemi se podobala moudrému havranu a také se dokázala proměnit ve vánoční stromeček.
Palouček s holčičkami popojíždí, točí se dokolečka dokola, klouže sem a tam. Dívenky laškují. Jejich dovádění usměrňuje nejstarší z nich. Na jevišti se vše hýbá, všichni mluví a nástroje k tomu všemu přizvukují. Rytmus představení pádí. Z konání všech aktérů je patrna vzájemná úcta i respekt. A láska k bližnímu svému, k dílu i k divadlu…
Básník má svou dceru rád, / vymyslel pro ni letohrad. / Napsal pro ni knížku, / slova herci umí hrát…
Holanovy verše jsou rozdělené do krátkých replik. Voní Prahou. Zní slova známá: Kampa, Čertovka, Vltava, Abbé Dobrovský, Jan Neruda, ale i ta zapomínaná – sotůrek, česno…
Bajaja říká: A víš, že o princezně vím / s nosánkem trochu rozplesklým… Aktéři zpívají: Kde domov můj… A cello s flétnou cvrkají melodii: …se blýská, hromy divo bijú. Děti tančí. Ručkami mávají. Hrají si na labutě…
Oči mi tají jako led.
Pak se slavily Vánoce. Byla i Matějská pouť a Kátěnka onemocněla. Bezmocně ležela na bílém paloučku přikrytá kostkovanou dekou. Všichni jsme se strachovali…
U Holanů byly i radosti. Narozeninový dort měl pět hořících svící. Děti je mocným dechem sfoukly. Foukalo se také do láhví a hrálo se na houkání parníků. Kátěnka zlobila. Trhala z knížky listy…
Bajaja kousal slova: Kde holčička je, o níž sním, / s nosánkem trochu rozplesklým?
Tatínek Holan řekl: Však knížky, ty dál zůstávají, / Ty dobré ničí každé zlo. / Dítě chce ještě zůstat v ráji, / A proto ty knížky zůstávají / A posilují, když je mdlo. // Kačenka dneska řekla tiše: / Básník je tady ten, kdo píše, / Aby to pevně drželo…
Kdosi se zeptal: Je tomu tak, ó Bajajo?
A pohádkám byl konec.
Aktéři se děkovali a diváci tleskali. Velcí i malí. Dlouho… Múza byla dojatá, já měl oči zamžené.
Mab pravila: Úžasná inscenace, výtečné herecké výkony…
Dodal jsem: Mistrovská režie, skvělý scénář. Vždyť na jevišti vedle sebe hráli herci profesionální s herci s Downovým syndromem a s velmi malými dětmi. Vzájemně se doplňovali. Něco mezi nebem a zemí. A nápad stvořit Holanovu dceru Káťu jako trojjedinou je z kategorie geniálních…
Mab četla z programu: Divadlo Aldente, Brno – Vladimír Holan:Káťa a Bajaja. Scénář a režie: Jitka Vrbková. Hudba: Jan Kyncl a Pavel Čadek. Scéna: Zuzana Hejtmánková. Kostýmy: Tereza Vojtěšková. Osoby a obsazení. Bajaja: Martin Kříž. Vladimír Holan: Václav Dvořák. Káťa (největší): Barbora Remišová. Káťa (menší): Jana Kučerová. Káťa (nejmenší): Klára Vrbková. Neruda, Dobrovský, pivo, mlynář a jiné: Lukáš Suchánek. Flétna a jiné: Jan Kyncl. Violoncello a jiné: Pavel Čadek. Vánoční stromeček a jiné: Iveta Kocifajová. Za vydatnou pomoc vděčíme: manželům Hejtmánkovým, Tomáši Madrovi, Martinu Chudíčkovi, Kristýně Břečkové, Aleši Lenomarovi a mnoha dalším. Inscenace vznikla ve spolupráci s DF JAMU. Premiéra: sobota 14. září 2019 v 10:00. Klub Leitnerova, Brno.
Tohle musí být napsáno velkým písmem, domluvila a zmizela.
Nad Brnem zářilo polední slunce.
Brno – Komín, 16. 9. 2019
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 512)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Zcela jiný pohled
je na hru po přečtení úvodní slov pisatele Jaroslava Tučka, který napřed čtenáře informuje o trvalé zdravotní zátěži dcery J. Holana, která s ním žila v domácnosti a nepochybně ovlivňovala mnohé z jeho tvorby, zejména pro děti. Zasloužený dík patří těm, kdo toto téma objevili, zařadili a s takovým krásným vztahem k námětu inscenovali. Jak je vidět, i malé scény si dovedou najít a zdárně inscenovat velká témata.
25.12.2019 (22.33), Trvalý odkaz komentáře,
,