Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 514)

V adventní čas, zachumlán do kabátu, s šálou kolem hlavy, jsem chvátal na premiéru věčného titulu českých jevišť, Jiráskovu Lucernu.

Jako divadelní pulec jsem se v amatérském kroužku ucházel o roli Mlynáře, ale pan Kůra, stolař Státního divadla, řekl: Chlapče, ty budeš spíše komik, a přisoudil mi postavu klarinetisty Kláska. Později, v ostravské inscenaci, jsem hrál vodníka Michala a v inscenaci Evalda Schorma jsem na scéně Mahenova divadla zaskakoval za nemocného kolegu pana Hájka roli písaře France…

Zlacenou lóží vstupují dívenky s houslemi. Usedají na židličky před zlacený portál. Orchestřiště je překryto. Houslový sextet navozuje atmosféru parného léta. Bzukot rojících se včel.

Před dívkami na vyvýšeném pódiu stojí světnice mlýna. Po palouku před mlýnem proběhnou do zelenavě průsvitných suknic navléknuté lesní žínky. Mlynář je písmák, Babička stařenka jako obrázek. Hanička proutek. Zajíček ponížený učitelský světec. Mušketýr hloupý nadutec. Tempo mluvy je závratné. Vrchní je úlisný, elegantní, lstivý, slizký, zlý.

Na scénu přichází písař s věčným brkem. Hovoří a já si říkám texty s ním… Ano, kosinku France jsem hrál.

Inscenace je nesena v oparu jemné grotesknosti a nadsázky.

Vesničtí šumaři jsou víc vesničané než hudebníci. Jejich troubení připomíná skřeky jelenů. Služebníku Žánovi nohy neslouží, při vítání kněžny si sedá na stoličku. Vodníci, vykutálení žvanilové, házejí divákům kousky pečiva. Lesní žínky mají obuty cvičky. Jeden pár se barevně odlišuje. Pochopové se sekerkami v rukou jdou na lípu. V kritickém okamžení, namísto kácení, zpívají oslavný chorus. I s těmi sekyrkami v rukou.

Aktéři dávají nepokrytě najevo radost z odpoutaného hraní. Hereckých špílců a trefných replik je nepočítaně. I scénická řešení dýchají uvolněností. Jednací síň Vrchního je volným prostorem před půleným závěsem se zahaleným křeslem na stupínku. Pohádkové bytosti, vesničané i vrchnost putují planinou ohraničenou kůly a světýlky připomínajícími blata. Lípa je kulisa útlého stromu, nad ní narůžovělá koruna. Zámeček altánem. I mlýn je zjevnou kulisou. Vše slouží rychlému prostřídávání potřebných prostředí umožňujícímu spád jevištního dění.

Inscenace překypuje pozoruhodnými hereckými výkony. Půvabem mládí a mluvním projevem okouzlila Zuzana Černá v roli schovanky Haničky. Dominantou inscenace je ztepilý, nepatetický představitel Mlynáře, herec znělého jména Jiří Suchý z Tábora. Znamenitý je Vrchní v podání Martina Siničáka. Kněžna Petry Lorencové je rezolutní, jiskrnou dámou hledající kratochvilné okamžiky. Klásková Terezy Groszmannové je tradiční herdek bábou. Vodník Ivan Jana Grygara vtipným mudrlantem, vodník Michal Bedřicha Výtiska vysloužilcem, co by se rád usadil…

Premiéra má úspěch. Aktéři běhají tratě díků jako o závod.

V uších slyším hlas múzy. Úsměvná, milá, šťastná inscenace trefená do nepohody dnešních dnů…

Zabalil jsem se a vyšel ze zlatavého snu do chladu. Před divadlem mě zachvátil kašel.

Múza šeptala: Měl byste jít do postele…

Došel jsem domů, uvařil si té a počal se potit. Do usínání mi zpívala Mab: Spinkej a hajej, robátko, adventu už nakrátko, až se probudíš, uvidíš, budeš mít Štědrý den…

Brno – Komín, 17. 12. 2019

Národní divadlo Brno – Alois Jirásek: Lucerna. Režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Pavla Kamanová, kostýmy: Marija Havran, hudba: Jakub Kudláč, světelný design: Ondřej Kyncl, hudební nastudování: Petr Svozílek, pohybová spolupráce: Markéta Pimek Habalová. Osoby a obsazení – Mladá kněžna: Petra Lorencová, Dvořan: Tomáš David, Vrchní: Martin Siničák, Mlynář: Jiří Suchý z Tábora j. h., Jeho bába: Marie Durnová, Hanička: Zuzana Černá j. h., Zajíček: Ivan Dejmal, Braha: Vladimír Krátký, Zima: Martin Sláma, Sejtko: Pavel Doucek, Klásek: Roman Blumaier, Klásková: Tereza Groszmannová, Michal: Bedřich Výtisk, Ivan: Jan Grygar, Pan Franc: Petr Bláha, Mušketýr: David Kaloč, Žán: Jaroslav Kuneš j. h., Komorná: Elena Trčková, Kroužilka: Jiří Pištěk j. h.. Premiéra 13. 12. 2019 v Mahenově divadle.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 28. prosince 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 514)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Není u nás divadla,
   kde by se čas od času neobjevovala zdařilá pohádková hra Lucerna. Vyskytuje se v každé generační vrstvě každého souboru v dobovém pojetí. Jak vzpomíná pisatel Tuček na svoje role v inscenaci Státního divadla Mahenově činohře, kde při této inscenaci Evalda Schorma zněla moje hudby, když jsem předtím napsal zcela odlišnou hudbu pro Lucernu v Bezručově divadle v Otravě s vizí režiséra Josefa Janíka. Ze současné inscenace je vidět, že Jiráskova Lucerna stále inspiruje v nové podobě v novém pojetí všech složek, aby nacházela ohlas diváků současné doby, což se evidentně v tomto případě bezesporu a bezezbytku všem podařilo.

   28.12.2019 (20.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Milana Suská

   

   Znám pochopitelně Lucernu,
   ovšem z doby hluboce minulé. Určitě v novém a svěžím pojetí je dokonalá a víc osloví současné diváky.

   31.12.2019 (18.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ