Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 523)

Šel jsem do Divadla Husa na provázku připraven a múza Mab mi na cestu citovala věty autorky scénáře Domova na konci světa Kateřiny Menclerové: Naše společnost, uctívající mládí, produktivitu a výkon, stárne. Do veřejné rozpravy vplouvají statistické zvěsti o tom, jakým demografickým vývojem v následujících letech projde česká společnost a jak zničující dopad to na ni bude mít.

Opovrhli jsme přírodním řádem a základy našeho duchovního chrámu se otřásly už dávno. Když vzhlížíme nahoru, vidíme tam zhusta jen sebe sama. V době expertů a medicinského pokroku se stáří a smrt zdají být pouhou chybou, technickým problémem určeným k odstranění. Zatím však zůstávají jedněmi z posledních bašt, které odolávají, aby nám vyvracely opojnou představu naší bohorovnosti a nesmrtelnosti.

Četli jsme, vedli rozhovory, nejednou jsme se vydali do domova, kde vládne jiný čas. Nezřídka jsme čelili pochybnostem, zda z přízemí svých třicátnických zkušeností můžeme vůbec něco vypovědět…?

Do divadla jsem dochvátal mezi posledními. Získal jsem místo na samém kraji první řady.

Bělostnou dekoraci tvořily strohé stěny s hranatými průlezy po stranách, v zadních horních částech popsané rébusem z černých liter. Vytvářely podobu do svahu vtisknutého náměstíčka. Mab šeptla. Vtipné, surrealistické, bude se hrát z kopce…

Hranatými otvory se na nakloněnou rovinu přibelhalo sedm sivých mátoh s odporně barevnými parukami na hlavách a lektorka v pronikavě růžových šatičkách s výrazně nalíčenými rty. Na nohou měly obuty gumové galoše v koloru pouštní žlutě. Poskládaly se do křesílek. Růžová dozorkyně započala s paměťovou terapií. Mátohy se namáhají, jejich ústa drolí repliky.

Tukan obrovský, 620 gramů. Tukan krátkozobý, 400 gramů. Théta, beta, alfa, gama, delta, ypsilon, ióta. 180 gramů másla, změklého. 4 vejce 20. března? Světlana. 8. června? Medard. Meum est propositum in taberna mori…

Mátohy provádějí tělesná cvičení. Ze stěn snímají nemocniční inhalátory a vdechují jakýsi rajský plyn… Postava pronáší Slova Kazatele: Člověk jest hříčka štěstí, obraz nestálosti, zrcadlo porušenosti, kořist času, mana smrtelnosti, otrok smrti, hrob mohovitý, křehký obraz, stín, sen stínů, živá mršina, živící smrt. Míč, s nimž si Bůh hráti zvykl. Člověk jest pokrm červů, pytel nečistoty, posměch všeho…

Mátohy snímají z hlav paruky. Jsou z nich tvorové podobní mumiím. Ukládají se ke spánku. Reproduktory vyprávějí pohádku o chudém chalupníkovi, který za kmotra třináctému dítěti nechce Pána Boha a vybere kmotru Smrt, protože jediná naděluje všem stejně…

Vzpomínky chovanců v ústavech gerontů jsou divákům předkládány v mírné nadsázce, bolestně a věrohodně. V mnohém jsou shodné s mými zkušenostmi. Několik mých bližních a přátel ukončilo bytí pobytem na lůžku podobných zařízení. Beznaděj, opuštěnost a marný boj jsou skutečnosti, kterých se bojíme všichni… Věta Chtěla bych se smrti dožít ve zdraví byla jednou z mála, která mi na tváři vyloudila úsměv.

Po pětadevadesáti minutách neustále se valících chmur jsem tleskal jenom málo. Mírně jsem se uklonil a odešel.

Mab řekla: Herecké výkony se zdály být dobré, ale postavy si byly tolik podobné, že ztrácely charaktery…

Odpověděl jsem: V tom byly výborné.

Múza hodnotila dál: Sarkastická paní v růžovém, mladičká ošetřovatelka, dementní kmet s ušima zajíce, ti byli odlišní…

Zakašlal jsem. Smrt si člověka upravuje do podoby své… Pohlédl jsem na pylon, na nahatého andílka. Oceňuji odvahu mladých tvůrců nahlédnout do okamžiků, které čekají i na ně…

Mab pravila: Škoda, že múzy nepijí, chtělo by to panáka…

Pokýval jsem hlavou. Možná dva… Škoda. Také jsem abstinent…

Bronzového Mozarta smrt nezajímala. Mlčel.

Umlkl jsem také…

Brno – Komín, 19. 1. 2020

Divadlo Husa na provázku, Brno – Kateřina Menclerová a kol.: Domov na konci světa, výroční zpráva z planety seniorů. Režie: Anna Davidová, dramaturgie: Kateřina Menclerová, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Petra Vlachynská, hudba: Martin Konvička, pohybová spolupráce: Adéla Lašková Stodolová, projekce: Pavla Baštanová. Hrají: Růžena Dvořáková, Ivana Hloužková, Sylvie Krupanská, Tereza Volánková, Dalibor Buš, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Dominik Teleky, Tomáš Žilinský, Pavel Zatloukal. Premiéra 17. 1. 2020.

///

Pozn. red.: Inscenace bude v neděli 26. ledna hostovat v pražském Divadle Archa (více zde).

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 523)

1. Josef Pelikán

   

   Umlkl bych též…
   Tento titul by mě asi oslovil, skrývá tajemno. Avšak tajemno jednotvárně chmurné.
   Vtírá se mi jediná myšlenka: Žij, dokud můžeš! A k životu patří jak chvíle radostné tak chvíle bolestné. Chvil nudných by nemělo být mnoho, to raději nahlédnout na dno beznaděje a pak rychle k něčemu smysluplnému…
   Myslím, že lepší, než život filosofa, je naučit se být užitečný. Něčím sloužit druhým. Nemyslím druh živobytí, myslím náplň pro volný čas. Musí jít o něco opravdu užitečného. A vytrvat v tom, dokud člověk může…

   Už vím, kam asi nepůjdu. Děkuji za pozvání!

   25.01.2020 (7.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Zajímavé téma,
   zajímavě v inscenaci zpracováno a podáno a touto recenzí nám panem Tučkem a jeho obraz vyvolávajícím slovem i snímky představeno, přiblíženo.
   Díky!

   25.01.2020 (11.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Milana Suská

   

   Ach,
   nemusím vědět a už vůbec vidět všechno. A o smrti vím moc. Stačilo.

   25.01.2020 (23.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Vladimír Hulec

   

   Viděl jsem
   inscenaci včera v Arše a mohu potvrdit, že skutečně není pro starší ročníky. O smrti ani umírání se nic nového, jinak nahlíženého nedozvědí, v podstatě se opakují jasné, známé – depresivní – skutečnosti a strachy. Zajímavá snad inscenace může být pro mladší ročníky – jak se vypořádat s umíráním a posléze smrtí svých rodičů či prarodičů. Jak se chovat, co očekávat.
   Je to vše trochu postavené na hlavu a přitažené za vlasy, podobenství s Přeletem kukaččího hnízda je těžko přijmout, nicméně vnitřní bolest, z níž pramení diktátorské jednání hlavní hrdinky v podání Ivany Hloužkové, je na konci natolik opravdová, že jsem inscenaci po určitém váhání (popartová výtvarná poetika a – snad – odkazy na Alenku v říši divů /Králík v podání Pavla Zatloukala/ se k tématu podle mne vůbec nehodí, případně jsou málo rozpracované, nedotažené) v zásadě přijal. Otevírá témata (ne)důstojných odchodů z tohoto světa a vyrovnávání se s nimi, o čemž se u nás příliš nemluví. Toho si na inscenaci cením. Nehladí po srsti.

   27.01.2020 (2.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ