Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 524)

Múza Mab je nezdolná. Zavolala do snu: Pane, je čas brát antidepresiva. V Brně je pošmourno, v Pardubicích bude jasno. Pojedeme tam. Mají krematorium postavené ve stylu rondokubismu, to vás postaví na nohy.

Prošel jsem kalným ránem do nově restaurované nádražní haly a koukal. Na čtvrtý peron by měl přijet žlutý rychlovlak. Uvěřil jsem. Proti mně se valili lidé. Chvátali a mizeli na schodištích. S mou chůzí se to rovnat nedalo.

Sledoval jsem pohyb hlučících vlaků. Osobních, zrychlených, expresních, nákladních a do toho houkajících sólo lokomotiv. Mab poznamenala: To je fukéř jako v Krkonoších na Mísečkách, jenom sníh a lyže tomu schází.

Stál jsem na nástupišti v podobě majáku. Můj černý kaftan mnohým připomínal novodobou uniformu nádražního zřízence. Několik cestujících se mě ptalo, zda opravdu tudy pojede žlutý rychlovlak, když již uplynula doba jeho odjezdu… Ukázal jsem na informační tabuli. Naskočila na ní svítící písmena – Pět minut zpoždění…

Mab poznamenala: Sanktus, sanktus…

Žlutý rychlík měl nezvyklé číslování vozů – 2, 3, 4, 5, a 1. Nahrnuli jsme se do něj a vlak se dal do pohybu. Značením popletení cestující prolézali uličkami vagonů a hledali čísla svých sedadel. Já také. Decentně vyhlížející muž pravil: Nevzal jsem si brýle. Kde je číslo sedm? Obrýlená dáma mu odpověděla: Nemtudum, boy a Mab řekla: Život je neustálé bloudění mezi jistotami a nadreálnem…

Vlaková mluvčí zachraptěla: Pardubice a rychlovlak doklouzal. Sotva jsem vystoupil, žluťásek zmizel…

Bylo jasno. A dost chladno. Lehce odění mladící pádili kolem mne na kolech. Mab se smála. Je zde krásně, čisto a ta libá vůně vůkol…

Zasnil jsem se. Po chvíli jsem řekl: Když zrovna nebouchá místní chemička, je tady dýchatelně. 

Mab se nadchla: To dělá řeka. Labe čistí vzduch. Šťastné město. Jeho architektura má duši. Gotika, baroko, empír, secese, kubismus, funkcionalismus i stavby z dob socialistického realismu tvoří harmonický celek.

Ano, souhlasím, Pardubice mají půvab. Řekl jsem a zakoukal se na propagační ceduli. Stálo na ní: Nepřetržitý provoz, nebožtíky odvezeme v každou dobu. Stačí zavolat. Krematorium města…

V prodejně Smékalova pekařství jsem posnídal a učinil zdvořilý dotaz. Jak se dostanu do krematoria, když ještě nejsem nebožtík? Paní prodavačka se zapýřila. Já vám neporadím, nejsem zdejší…

Koupil jsem si celodenní jízdenku a vydal se městskou dopravou hledat.

I když mi slunce svit byl překážkou ve výhledu, pardubické hřbitovy jsem našel. Jsou tři. Nejstarší s hroby velikánů, kde jsem postál nad rovy letce Kašpara i stavitele železnic Pernera, a vedle něj ležící židovský (k mému překvapení se dá do něj vstoupit brankou ve zdi) a urnový háj obklopující impozantní stavbu krematoria.

V krematoriu byl volný den. Nepohřbívalo se. Jen za ním, v přístavbě, se spalovalo a v mrazících boxech mrazilo.

https://youtu.be/ca7jCFKREz4

Svaté ticho narušovala po obloze létající letadla. Hlučela a do blankytu nebes čmárala dlouhé bílé šmouhy. Jako by to k orientálně vyhlížejícímu domu patřilo. Snad si to i vizionářský architekt Janák takto představoval. Zdálo se, že dva sošní světlonoši stojící pod schodištěm na souhlas mrkli…

Mab byla k neudržení. Běhala mezi hroby, ometala mechy, na židovské pomníky kladla kamínky a mizela… Když se opět zjevila, pravila: Mluvila jsem s místním kameníkem, říkal, móda okázalých pomníků je pryč. Současní pozůstalí jsou skoupí. Nechtějí hrobky, hroby musí být menší a na nich kamenné placky s málo písmeny. Lidé si chtějí užívat, utrácet peníze za živa… Smutné, viďte…

Stál jsem u hrobu z dávných dob. Puklé kamenné obruby se propadaly a velká přírubová deska s křížem uprostřed byla hustě porostlá mechem. Milá múzo, vše na tomto světě se zdá být relativní. I památka na člověka. Pohleď, z monumentu je již přírodní úkaz. Artefakt. Kdo v něm spočinul, patrno není. Jen úřední cedulička hlásá: Na prodej… Co to znamená? Již není nikoho, kdo by pamatoval a platil stanovený poplatek za pronájem místa… Na rozptylové loučce jsem uviděl bělostné vrstvičky decentně vysypaného popela…

Koukal jsem na krematorium a z úst se mi vydral sten: V té stavbě je cosi barbarského…

A teď mezi živé, řekla Mab.

Dal jsem se podél hřbitovních zdí dolů, do prostor bývalého vojenského újezdu. Hrstka nadšenců na něm zbudovala pohádkovou zahrádku. Na bráně je nápis: Tlačte, je otevřeno… Zatlačil jsem, otevřeno bylo…

Přiběhl malý, bíločernými skvrnami ježatě chlupatý štěkající psík. Paní domácí řekla: Ten vám neublíží, je hodný a vděčný. Našla jsem ho uvázaného v lese u stromu. Byl zdecimovaný hladem a žízní. Přibatolilo se štětinaté prase. Paní řekla: Toho si můžete pohladit. Byl selátkem, když ho přivedl pan podnikatel, protože zjistil, že prase v domě se chová jako doma, tedy v žitě. Udělalo škodu za osmdesát tisíc…

Paní byla mluvná.

Tak vy jste z Brna? Mnoho našich zvířátek pochází z Moravy. Chovatelka pěstovala kozu kamerunskou. Ta vrhla dvě kozičky. Majitelka nám jednu přivezla, protože se obávala, že koza kamerunská dvě mláďata neuživí. Jiná neměla peníze na ustájení. Tak tu máme i koně. Také jsme dostali do opatrování mladého osla a malého poníka, který vyhrál Velkou pardubickou ve své kategorii. Toho, prosím, nehlaďte. Bývá nervózní. Ale jinak jsou tu zvířátka k hlazení všechna.

Tak vy jste až z Brna… My tady žijeme z darů od dobrých lidí. Vstupné je padesát korun…

Kvákající kačeny předváděly blátivý parade marš i přehlídkový běh s vypnutou hrudí. Králíci hupkali v dřevěných norách podobných zelinářským záhonům. Jeden obýval kotec. Srstí ryzáka se podobal šelmě. Krasavec kohout kadeřavého peří na hlavě a pařátech zakokrhal. Slepice s pařáty podobně řasenými a hlavami jakoby naondulovanými zpozorněly. Ještě usilovněji se snažily najít sušší místečko na popelení. V kleci držený mýval se lekl a nebyl k utišení. Pobíhal a packami vztekle hrabal do drátěného pletiva. Pávice se zimomřivě choulily, páv smáčel chvost v marastu, ovce pobekávaly, berani se olizovali a bílí holoubci čepýřili ocasní pera do tvaru rozevřených vějířů. Kouzelnou zahrádkou prolétávala i svobodomyslná sojka. A ta se mi líbila nejvíc…

Mab byla u vytržení. Hladila kde co. Asi v Athénách na Olympu zvířátka neměli. Zelenému papouškovi laskala pírka na hlavičce. Paní domácí vyprávěla: Muž si pořídil papouška a pak ženu, která mu povila dítě. Papoušek začal být agresívní. Nesnášel je. Teď je u nás a je hodný…

Byla krutá zima. Šel jsem se ohřát do autobusu. Pak do trolejbusu. Jezdil jsem ulicemi pohledného města, dokud mi nezačalo být dobře…

Ve vietnamské krčmě jsem si dal kuřecí polévku a v historicky se tvářící kavárně, pod jejími točivými schody, kávu s mlékem.

Mab řekla: Jak mohou být lidé bezcitní a chovat se ke zvířatům tak zrůdně.  

Upil jsem kávy a odpověděl: Jsou lidé různí. Jedni zvířata zavrhují, druzí pro ně staví útulky. Jiní nemají kde hlavu složit a jsou lidé, co se snaží na jejich bídě vydělat. Potěšilo mě, že jsem dnes neviděl nuzné bezdomovce. Buď jsem se špatně díval, nebo je v Pardubicích nemají…

Večerní rychlovlak byl žlutý, jel na čas a do mračného Brna doklouzal bez problémů.

Mab řekla: Unaven, ale zdravější, viďte. Jo, Pardubice jsou zotavovnou pro tělo i pro duši. Tak zase někdy.

Poté múza zmizela.

Brno – Komín, 17. 1. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 26. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 524)

1. Milana Suská

   

   Bezvadně vtipný, nikoliv optimistické.

   26.01.2020 (0.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jiří Ort

   

   Zvláštní, impozantní stavba.
   Nevím, jaká idea architekta Pavla Janáka v roce 1921 vedla k prvnímu návrhu krematoria pro Pardubice, na mne budova působí jako vstupní brána do sladké, perníkové pohádky o věčnosti, kde není bolesti, utrpení, smutku.
   V roce 1968 v areálu krematoria natáčel Juraj Herz film Spalovač mrtvol – dle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Spalovač Karel Kopfrkingl, spořádaný otec, milující manžel, češe zesunulé svým hřebínkem, židovskou manželku Marii oslovuje jako mytologickou postavu Lakmé, dceru brahmánského kněze. Kopfrkingl, fascinován smrtí, nacistickou ideologií, udává, likviduje vlastní rodinu, vstupuje do služeb tisícileté Říše, odborník na hromadné spalování. Z úsměvů a líbezných slov psychopatické zrůdy, kterou geniálně ztvárnil Rudolf Hrušínský, běhá mráz po zádech. Hvězdná hodina československé kinematografie.
   Vybavuje se mně stavba monumentálního krematoria na brněnské „centrálce“, kterou architekt Ernst Arnošt Wiesner, osobitý funkcionalista, osadil v roce 1930 dominantními horizontálními jehlany, které mohou u mnohých evokovat trnitou korunu posledních hodin života.
   Brno – ráj funkcionalistů: Bohuslav Fuchs, Jindřich Kumpošt, Otta Eisler, Jan Víšek, Endre Steiner a další. Ludwig Mies van der Rohe, poslední ředitel německého Bauhausu, který nacisté zlikvidovali v roce 1933, projektoval proslulou vilu Tugendhat, kterou postavila firma bratří Eislerů.
   Mies van der Rohe emigroval do USA, architekt Wiesner do Anglie, demokratické Československo přijímalo emigranty: Oskar Kokoschka v Praze namaloval několik pohledů na město, s manželkou Oldou odjel do Anglie, dožil ve Švýcarsku. Thomas Theodor Heine, nacisty nenáviděný vydavatel satirického časopisu Simplicissimus, bydlel dva roky u Eislerů v ateliérovém domě, v nádherné zahradě s lesíkem. Vilu, navrženou Ottou Eislerem pro dva bratry, navštěvoval před emigrací do USA v Brně žijící další běženec, bavorský spisovatel a rebel Oskar Maria Graf. Z Prahy přijížděla do Brna Erika Mann, po úzkém chodníčku k vile stoupali i Vlasta Burian, Voskovec s Werichem.
   T. T. Heine odešel přes Norsko do Švédska. Otto Eisler uprchl do Trondheimu, po obsazení Norska byl na útěku do Švédska zadržen, přežil s bratrem Mořicem koncentrák, tři bratři zemřeli.
   Nevrátil se i skladatel Pavel Haas, který byl mezi prvními internovanými v Terezíně a v jednom z posledních transportů do Osvětimi. Zemřel v říjnu 1944. Vzpomínám na jeho pohnuté řádky, které mně pro literárně-hudební pořad pro Deutschlandradio Kultur velkoryse svěřila dcera skladatele Olga Haasová-Smrčková.
   Kam všude člověka zavedou myšlenky…

   27.01.2020 (18.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ