Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 526)

Ať je, jak kde je, s múzou tam bude dobře, pomyslel jsem, když Mab pronesla: Ráno se jede do Přerova…

V Brně bylo lednové mdlo. Chladné vlezlo. Enormně vysoký tlak vzduchu bránil dýchání. Sousedka venčila psa: Dnes je to na čaj a postel. Kam vás čerti nesou…

Blažovice, Holubice, Vyškov. Touto tratí jsem dlouho nejel. Pole posypaná jíním. Zajíci hledali marně teplé jamky. Slechy měli nehybné. Asi omrzlé.

Múza Mab řekla: V Přerově se v roce 1910 narodil básník Oldřich Mikulášek. Pokusíme se najít jeho rodný dům…

Nadechl jsem se a málem se zalknul. Městem putovala auta. Páchla a vířila studený prach. Narezlá žena hulákala na muže. Slovům jsem nerozuměl. Mab poznamenala: Všude žijí, a jsou si podobní.

Zaslzel jsem. Prašný vítr mi nedělal dobře. Zeptal jsem se zachmuřené paní: Kudy, prosím, do centra? Řekla: Jdete dobře, u pivovaru se dejte doleva.

Značka Zubr chutná znalcům, pivo v Přerově se vaří tisíc let… četl jsem na bráně.

Mab pravila: Pozoruhodné počty. Přerov byl povýšen na královské město králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1256, první písemná zmínka o osadě Přerov se datuje rokem 1141 – což znamená, že tady pili pivo dřív, než se o Přerovu vědělo…

Asi tady žili lidé vynalézaví, řekl jsem. Na obecné škole vysvětloval pan učitel Novotný, že kolem řeky Bečvy sídlili lovci mamutů a na předmostí se našly nejen pozůstatky homo sapiens, ale i člověka neandrtálského. Otázkou tedy zůstává, z čeho, jak a kdo to pivo vařil… Pan učitel Novotný také tvrdil, že kvůli Přerovu byl českými lingvisty vymyšlen háček nad písmenem r, kterým se psaná čeština liší od jiných světových jazyků.

Uviděl jsem kostelní věž. Rušným, pachy a hřmoty nepříjemným ulicím jsem dal vale.

V pekařství prosila starší paní o slevu na vánočku, když už je dávno po svátcích. Pečené dobroty byly tvrdší, ale snížení ceny jsem nežádal. Na Masarykově náměstí mě zaujala bronzová maketa středověkého centra a rohový Městský dům z roku 1897 s hodinami na věži postavený v novorenesančním slohu s bohatou štukovou výzdobou s prvky secese.

Ozvala se Mab: Na Tyršově mostě jsou instalovány umělé stromy, to by se mělo vidět…

No, když vůkol stojí stromy v holém odrání, jsou pahýly kmenů na mostě nonsens… Větší dojem na mě udělaly bronzové skulptury křídlatého dravce a obrovitého zubra.

Říčním žlabem foukal severák. Vodní proud byl prudký. Kachny se snažily plout proti proudu, ale ten jim to nedovoloval. Na budově za mostem byl čitelný nápis Loutkové divadlo. Mab se zeptala: Půjdete nakouknout? Řekl jsem: Jindy, až bude tepleji…

Pobřežní památník evangelické církve jednoty bratrské s modelem školy měl nápaditě řešenou podlahu. Jenže prkna pokrývala vrstvička ledu. Upadnout se mi nechtělo, tak jsem raději opatrně vyklouzal.

Dal jsem se do zdolávání kopce. Hrboly dlažby mě zavedly na nejstarší část města, historické náměstí s kamenným monumentem sochaře Františka Bílka připomínající památku nejvýznamnějšího přerovského rodáka Bohuslava Balbína.

Mab podotkla: Biskup jednoty bratrské v Ivančicích, překladatel Nového zákona z řečtiny zařazeného do Bible Kralické, autor pojednání o české gramatice i Filipiky proti misomusům, započal svá studia na zdejší škole.

Řekl jsem: Pamatuji si to z obecné školy, z výkladu pana učitele Novotného. Byl zaníceným evangelíkem.

Na domě v nejhornější části náměstí jsem objevil kamennou tvář Jiřího Mahena – Zde žil a tvořil…

Mab dodala: To bylo v době, kdy se jmenoval Antonín Vančura…

Zima mi brala dech… Po několika krocích jsem vstoupil do zámku. Na nádvoří hleděla ze soklu hlava někdejšího majitele Karla Žerotína, kousek od ní se povalovala maketa sklápěcího mostu a naproti se ve skle odrážel z kovových plátů ukovaný houslový virtuos Paganini.

Na zdejší bratrské škole studoval a později i vyučoval Jan Amos Komenský. Proto je ze zámku Muzeum Komenského. V jeho sklepení jsou instalovány archeologické nálezy ze starověku. Vlhký chlad mi však nedovolil absolvovat delší pobyt mezi kostrami, pazourky, hliněnými, vypalovanými, barevnými ornamenty krášlenými miskami a hrnci. Kouknul jsem na malého mamuta, lekl se neandrtálské ženy a podzemí opustil.

V oddělení hanáckých krojů teplo příliš nebylo, ale krása štol, čepců, suknic, kabátců byla i tak okouzlující. Pan učitel Novotný říkával: Podle kroje lze poznat úrodnost obdělávané půdy a bohatství hospodářů regionu. Sbírka motýlů a školní kabinet výukových pomůcek potřebných k fyzikálním pokusům byly součástí rozsáhlé expozice školního vzdělávání. Na chodbě stála socha Jana Amose Komenského. Podobu moudrého člověka jí vtiskl sochař Jan Štursa. Prošel jsem učebnami s dobovými písmeny na tabulích připomínajících doby minula.

Třída opatřená lavičkami i lavicí „oslovskou“ a kárnou metličkou, ve které se učilo v dobách Blahoslava a Komenského. Třída s dlouhými komplety stolů a lavic, katedrou a obrazem císaře pána. Třida vybavená dřevěnými sedačkami s opěradly spojenými s deskou stolků a harmoniem z dob první republiky. Třída – „škaf“ – z poválečné éry s hesly budovatelů, pionýrskými šátky a obrazy Stalina i Beneše. Usmál jsem se: Hle, historie našeho školství pod dohledem sochy učitele národů Jana Amose Komenského. Vtipné!

V horním patře mě uhranul klapot velkého hodinového stroje. Dlouhé minuty jsem pozoroval pohyb kyvadla, zapadání kovových zobáčků do ozubí kolečka a občasné obtočení tenounké osičky s placatými kroužky i tah těžkých závaží, zavěšených na drátěných lanech.

Mab poznamenala: Vy snad čekáte na kukačku. Řekl jsem smutně: Nezakuká a nezakuká…

V restauraci měli akvárium s růžovými rybami. Tlamičkami připomínaly papoušky. Dal jsem si tam polévku na zahřátí. Byl čas vydat se k vlaku…

Prach a odér z výfuků aut podtrhávaly šedivost města. Mab řekla: Dost domů je zanedbaných a mnohé obchody mají zaslepené výklady, některé i rozbitá skla. Architektura je tady zvláštní. Nepřízeň člověka vzpřímeného se podepsala na tváři Přerova.

Kousek před nádražím, ukrytá pod šlahouny větví břízek, stála omšelá socha dělníka z pískovce.

Ve vlaku bylo teplo. Dolehla na mě únava. Mab zašeptala: Spěte sladce. Zdálo se mi, že v šedi přerovských domů hledám mládí básníka Oldřicha Mikuláška…

V Komíně jsem potkal sousedku. Venčila do deček zabaleného psíčka. Zeptala se: Kde jste se toulal?

Zamumlal jsem: V Přerově, madam, v Přerově…

Brno – Komín, 27. 1. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 2. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 526)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Dovědět se toho tolik zajímavého
   v pohodlí domova ve stručnosti a úplnosti patří k velkému umění pisatele.
   Radost číst, prohlížet snímky a videa. I spojitost básníka s tímto městem nebyla vynechána. Kdo si přeje víc?

   02.02.2020 (20.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. SUSKÁ MILANA

   

   Jó, Oldřich Mikulášek,
   vzácná připomínka, jen zdvořilý dotaz. Proč meil stejně na něho nikdy nic nepíše.

   03.02.2020 (21.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Josef Pelikán

   

   Se zájmem až napjatě
   jsem pročítal komentář z cesty do zimního Přerova, kde příliš milo není ani na jaře a ani v létě. Objevná byla zmínka o osobnostech, které se podepsaly na historii Přerova, a výčet této zmínky by mohl být mnohem delší. Na tváři Přerova se však pro naše časy podepsala nepřízeň člověka vzpřímeného…
   Díky, pane Tučku, za poutavý cestopis!

   09.02.2020 (7.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ