Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 531)

Paní Zoru Matouškovou, usměvavou, laskavou a vždy slavnostně naladěnou, jsem potkával v Divadle Polárka, kde nás její manžel Mirko, učil zákonitostem hry s loutkami. Pro nešikovnost mých prstů měla pochopení. Prý na činoherce je to slušné…

Vševědoucí múza Mab řekla: Zora Bílková – Matoušková se narodila 18. února 1930. Je významnou reprezentantkou tzv. zakladatelské generace Loutkového divadla Radost a neopominutelnou osobností českého loutkářství už od padesátých let 20. století. Coby sedmnáctiletá gymnazistka vstoupila v roce 1947 poprvé do právě opravené budovy někdejšího kina Orania v Bratislavské ulici jako členka pěveckého sboru, vedeného Aloisem Šebestíkem, budoucím kapelníkem malého orchestru Loutkového divadla Radost. Kolega Vladimír Matoušek, zakladatel a první ředitel brněnské Radosti, ho tehdy požádal o vyzkoušení akustiky prostorů nového loutkového divadla. Studentům byla zároveň nabídnuta možnost spolupráce s divadlem. Zora Bílková, která do této doby vážně uvažovala o studiu medicíny a krom toho hrála na klavír, učila se zpěvu u prof. Marie Řezníčkové a občas se podílela na sousedských domácích produkcích rodinného loutkového divadla, nabídku V. Matouška přijala, a tak se stala jedním ze zakládajících členů Loutkového divadla Radost. Oficiálnímu datu počátků profesionálního působení, 25. 10. 1949, předcházely dva roky poloprofesionální éry, kdy už od podzimu 1947 divadlo pravidelně hrálo představení pro školy, na kterých se Zora Bílková animací loutek spolupodílela. Byla to doba tzv. rozdělené interpretace trvající ještě v počátcích profesionalizace loutkových divadel. Členkou Loutkového divadla Radost byla od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1987, až do odchodu do důchodu. Připočteme-li ještě dva roky, ve kterých dohrávala, byla to čtyřicetiletá sounáležitost a věrnost jednomu divadlu. Zora Bílková, později Matoušková, se stala legendou…

Chtěl jsem poznamenat, že paní vídám v Radosti na premiérových představení, ale Mab pokračovala: Zora Bílková byla jednou z těch, kteří zcela přirozeně rozvíjeli a pěstovali své animátorské dispozice, protože považovali za potřebné loutce rozumět, vyznat se v ní a vědět, jak je „udělaná“. Nepodceňovali „řemeslo“. Už na počátku padesátých let zvládali nejen loutku znamenitě animovat, ale s přispěním svého hlasu vytvořit jejím prostřednictvím komplexní dramatickou postavu. Což se dnes jeví jako samozřejmost, ale tehdy tomu tak zdaleka nebylo.

Paní Zora měla posazený, jasně zvonivý hlas, uměla s ním zacházet, uměla zpívat. Velmi záhy se stala jednou z vynikajících osobností souboru v období působení režisérů Josefa Kalába a Jiřího Jaroše. Hrála titulní dětské, dívčí a „princeznovské“ role – a sbírala v té době významná ocenění.

V historii českého loutkového divadla je její jméno spojeno zejména se dvěma významnými inscenacemi režiséra Josefa Kalába – Zlatovláska (autor Josef Kainar, 1953) a Tajemství zlatého klíčku (autorka: N. Gernětová, úprava Josef Kainar, 1955). Recenze reflektují u Zlatovlásky nejen znamenitou animaci javajky, ale i křehkost, něhu a zároveň i akčnost a temperament hlasového projevu, pamětníci tehdejší inscenace mluvili o „nejlepší Zlatovlásce“ oné doby v českých loutkových divadlech.

Tajemství zlatého klíčku byla legendární inscenace hry, považované tehdy v českých loutkových divadlech za nehratelnou. Režisér Josef Kaláb přesvědčil loutkářskou veřejnost o opaku – vznikla inscenace, kterou později (1957) označili delegáti prvního poválečného kongresu UNIMA, kteří ji v Brně viděli, za „vrchol loutkářství na světě“.

Usmál jsem se. Vzpomenul jsem si, jak mi byla adresována slova, když to nejde s marionetou, lze vyzkoušet hru s maňáskem…

Mab pokračovala ve výkladu: Sedmdesátá léta byla pro Zoru Bílkovou „dekádou maminek“, bylo to tedy období cesty od lyrických partů citlivých a něžných dívčích hrdinek, nebo travestových rolí kluků k rolím charakterním, složitějším ale leckdy také daleko méně efektním. V této dekádě nebylo rolí nijak málo, ta ze hry Petruška a Baba Jaga (autor: V. Provazníková, 1978), zaujala nejvíce.

 „ Absolutorium náleží Z. Bílkové za její Babu Jagu! Za její hlučící, vřískající, vyhrožující… a přece ne ukřičené zosobnění zla. Zvláště hodný pozoru byl její pitoreskní balet, který prováděla s veleloutkou (jakýmsi křížencem mezi strašákem a vozembouchem) v temperamentním sledu poskoků, vytáčení… a gestech fyzicky náročných. Věru, zase jsme viděli vyzrálý, promyšlený výkon, prostý nahodilostí a tápavé improvizace…!“ Napsal J. A. Novotný v časopise Čs. loutkář.

V osmdesátých létech uvedlo divadlo hru Zkoušky Lišky Bystroušky (a: Leoš Janáček, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Středa, 1984) kde hrála Zora Bílková titulní roli a s velkým citem pro postavu obsáhla jak její lyrické a subtilní polohy, tak i rozvernost, uličnictví a dryáčnické hašteření. Bravurní animace loutky byla samozřejmostí.

Měl jsem čest představení vidět, bylo znamenité, řekl jsem.

Žáku, vyrušujete, řekla Mab a pokračovala: S trvalým angažmá v loutkovém divadle Radost se Zora Bílková – Matoušková po 40 letech rozloučí rolí Maminky v inscenaci Péťa a vlk (a. S. Prokofjev, 1986), jejíž součástí bylo i sopránové sólo Ošklivé kachňátko. Je skoro zbytečné konstatování, že vždycky znamenitě zpívající herečka se tohoto partu zhostila s velkým úspěchem.

Téhož roku přibyla ještě Babička v Pohádce o Budulínkovi (a. J. Davídek, 1986) inscenaci, která byla na repertoáru dalších několik let, takže odchod Z. Bílkové „na zasloužený odpočinek“ byl velmi pozvolný…

V Československém loutkáři č. 3 z roku 1980, zn. (s) se o Zoře Bílkové – Matouškové dočteme toto: „Její přístup k úkolům na jevišti je charakterizován příkladnou kázní, tvůrčí odpovědností a smyslem pro melodičnost textu i verše. Rozumí si s loutkou a loutka si rozumí s ní. Zdá se to být na první pohled snadné, ale znamená to léta poctivé snahy a neustálého hledání…“

Múza Mab umlkla. Zavolal jsem dramaturgyni Evě Janěkové. Zde jsou její věty: S odstupem několika dalších desetiletí můžeme dodat asi toto: Paní Zora Matoušková – Bílková byla a je vzácný typ herce. Kultivovaná, neokázalá, s minimální potřebou osobního exhibicionismu, či prosazování sebe sama. Svým vnitřním uzpůsobením maximálně ladila s lyrickým stylem první dekády LD Radost – a většinou jej i excelentně reprezentovala. Ostatně patřila k těm, kteří jej spoluvytvářeli, stejně tak byla nedílnou součástí týmového a sehraného souboru. O dokonalém zvládnutí řemesla, což považovala za nezbytnou podmínku, už byla řeč. K tomu náležel pro ni zcela samozřejmý smysl pro spolupráci s jevištními partnery, u loutkářů sice důležitý, ale v praxi ne vždy běžný. V průběhu let, kdy si divadlo osvojovalo spoustu nových výrazových prostředků, nelpěla na těch „svých“, dokonale zažitých a ověřených. K předním osobnostem Divadla Radost patřila čtyřicet let – a to trvá prakticky dosud.

Milá a vážená paní Matoušková, přeji pevné zdraví a ještě mnoho premiér v hledišti milovaného Divadla Radost!!

 Brno – Komín, 18. 2. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 22. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 531)

1. Milana suská

   

   Obdivuji,
   loutkoherectví by pro mě bylo těžší než herectví.

   22.02.2020 (0.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Krásný obsáhlý článek
   o významné mnohostranné umělkyni! Plně si jej zaslouží. Setkal jsem se s ní poprvé, když čekala narození syna v hradeckém loutkovém divadle „Drak“, kde za režie jejího manžela Mirko Matouška a s mou hudbou hráli ruskou pohádku „Krásu nesmírnou“.
   Její tchán tam byl v té době ředitelem. Toto divadlo též založil. Viděl jsem a slyšel paní Matouškovou ve všech mutacích jejího umění, které jsou naprosto bez nadsázky v tomto článku vypsané. Vzpomínám zejména na její krásny hlas ve Zlatovlásce, kde každá postava měla možnost projevit se i zpěvem. Režisér Jiří Jaroš tehdy velmi uvítal můj návrh, že k této hře napíšu hudbu pro orchestr Gustava Broma, což potěšilo i herce. Říkávali, že nyní zpívají i s Bromem.
   Paní Matoušková se objevovala i ve sboru Besedy Brněnské. I tam propůjčila svůj hlas mému oratoriu Šír haš šírím (Písně písní) a přicházela si často zazpívat i na kůr brněnské katedrály, když jsem tam několik let působil jako regenschori a varhaník. Výrazný, průrazný hlas, krásné, jemné a přirozeně znělé výšky a v hereckém projevu co postava, to výraz adekvátní hrané role. Kolik jich bylo? Spočítal to někdo?

   22.02.2020 (22.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ