Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/2)

V noci jsem přemýšlel a od rána psal o výtečné derniéře inscenace Kabaret Hrabal. V jednu hodinu jsem text odeslal do redakce Divadelních novin. O půl třetí jsem po boku geniální režisérky Evy Tálské šlapal kopec k brněnskému krematoriu. Paní Eva tiše a smutně vedla řeč: Tak už jsem jediná z režisérského ročníku. Nejdříve odešel Pavka Hradil, potom Zdeněk Pospíšil, Evžen Sokolovský, Peter Scherhaufer, Ludvík Kundera a teď i profesor Srba. Jenom já držím.

Obřadní síň byla přeplněna slavnými i slovutnými pohřebními hosty a pozůstalými. Rakev i půlkruh prostoru před ní zářil kyticemi, věnci a kytičkami, před řečnickým pultíkem seděla čtveřice hudebníků, Janáčkovo kvarteto. V záplavě květů na piedestalu bylo napsáno: Bořivoj Srba. Síní zněly Janáčkovy tóny Listů důvěrných. Smutek, smutek, smutný den!

Ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý pronášel řeč na rozloučenou. Mžily se mi oči. Janáčkovci hráli Smetanu. Z mého života. Kněz církve česko-bratrské se modlil Otče náš. Vesmírné dálky objaly tuze bolestné smyčce. Dvířka se rozjela a s cvaknutím se uzavřela. Putování moudrého člověka, skromného velikána, muže, co ovlivnil české divadlo, skončilo.

 

Sám a sám, zpocený jako myš, jsem kráčel bočním chodníčkem na větrný kopec. Hlavou mně běžel film dlouhých zástupů těch, co se přijeli naposled poklonit panu profesorovi. Spolubojovníci, rivalové, přátelé i apoštolové, věrozvěsti učení páně Srby. Vítr vál a byl studený. Mé postarší tělo se vláčelo, vnímalo hukot kolem projíždějících aut a chlad promáčené košile. Moje tělo je mrcha! Opocuje se vždy, když to nepotřebuji. V pietní síni bylo asi dusno a vedro. Tělo to poznalo, já ne.

V tichu komínského bytu jsem se svléknul, osprchoval se, oblékl se do „čistého“, stoupnul si před knihovnu a hladil pohledem knížky pana profesora. Jedna z nich je s dedikací… Sáhnul jsem až po svazku Postavy brněnského jeviště I. Umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně v létech 1884-1984. Uspořádali a redigovali Eugenie Dufková a Bořivoj Srba. Hlava mně odlétla vzpomínkou do zešeřelé místnůstky. Paní doktorka Dufková tiše povídá: Kdoví jak bude. Víte, pane šéfe, pan profesor Srba i já si vás vážíme, tak s jeho vědomím vám předávám naši paměť, náš odkaz. Víme, že bude v dobrých rukou. Pan profesor v těžkých dobách, kdy nesměl nic, vymyslel koncepci „Postav“ a způsob, jak je vydávat a psát v nich i o těch, o kterých se tehdy psát nesmělo. Jezdila jsem tajně do jeho bytu. Však víte, jaká to byla doba. Pan profesor zadával úkoly a já je naplňovala. Nebylo jednoduché prosadit vydávání „Postav“, však víte sám. Nejsou to encyklopedická hesla. Každé osobnosti je věnována monografická stať. Tyto časopisecké studie, obohacené o fotografie, vycházely v příloze měsíčníku „Program Státního divadla“, však víte. Autoři pro nás psali rádi. Mnozí pod pseudonymy. Dokázali jsme stvořit tři svazky „Postav“. Tak ať vám slouží k oživování paměti… Dlouze jsem listoval, dlouze…

Pak jsem zešílel. Proboha, tolik hodin, vždyť chci do Marty. Já to nestihnu! Vystřelil jsem z bytu a běžel, no, běžel – rychle se ploužil na trolejbus. Mrcha tělo se okamžitě orosilo.

Šéf Marty Honza Kolegar na mě mával: Klid, neutíkej, ještě spadneš, klid. Hupsal jsem po schodech. Technikář Bouhouš šeptal: Krvavá svatba už začala, tak dávejte pozor. Jděte hned do leva, v první řadě máte volnou židli. Otevřel dveře do sálu. Světla reflektorů mě oslepila. Služebná zrovna roznášela svatebčanům sedícím okolo dlouhého stolu talíře. Mé potivé tělo zareagovalo na situaci okamžitě. Zpotilo se i tam, kde doposud bylo suché. Připadal jsem si jako nežádoucí starosvat. Poněkud nemotorně jsem zapadl na jediné volné místo. V záři reflektorů jsem vydoloval z kapsy kapesník a stíral si pot valící se po hlavě. Těžce jsem se prokousával k vědomí. Svatebčané v černém, svatební veselí proměněné v posmrtný kar. Bože můj, svatba jako pohřební hostina. Smutek, smutek, smutný den!

Představení se nějak nechytá. Herci nesvítí. Klasik Scherhaufer by řekl: Jarošu, sú jacísi vyšťavení. Divadlo je tvrdá řehole a posvícení není každý den. Obzvláště ne ten dnešní.

Herci jsou ale profíci, bojují s únavou a pomalu nad svými lidskými schránkami vítězí. A protože představení Krvavé svatby je zároveň derniérou, dočkal jsem se i barevné trikolory v dialogu Nevěsty s Leonardem. Alžběta Vaculčiaková a Jakub Rek dokázali svou slovenskou mateřštinou obohatit tok češtiny o vášeň milujících Španělů. Voy a amante hasta la muerte! Po zásluze obdrželi absolventskou šerpu. V roli Tchýně absolvovala výtečně hubatá, múzická, herecky výrazná Táňa Malíková, která si s režijní koncepcí Juraje Augustína porozuměla nejvíce. Čtvrtou šerpou byla poctěna absolvující dramaturgyně pozoruhodně hledačské inscenace, slečna Sabina Machačová. V mysli mně tentokrát nejvíce uvízla tvář Leonardovy manželky. Herečka Ida Sovová, by si za svůj výkon, podváděné a o manžela bojující ženy, šerpu jistě zasloužila.

Bloudil jsem foyerem milované černé Marty, blahopřál absolvujícím a prohlížel si vtipné, prostorem rozeseté artefakty pana Jaromíra. Na jeho gramofonovém kotouči jsem si roztočil točenou Plzeň. Zašlý obrázek města, ve kterém zemřel buditel českého divadla Josef Kajetán Tyl. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi otvírali „novou“ Martu. V našlapaném sále seděl i pan profesor Srba. Na jevišti hrálo Janáčkovo kvarteto s primáriem Bohuslavem Smejkalem Janáčkovy Listy důvěrné. Pil jsem, tělu zakázané, škodlivé nealkoholické pivo a mé levé oko pomalu ronilo slzy. Sbohem, pane profesore, sbohem! Škoda, že jste nemohl vidět tuhle inscenaci Krvavé svatby, potěšila by vás…

Brno – Komín, 13. 5. 2014

///

Předchozí díl Mudrování nad festivalem absolventů DIFA JAMU:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/1)

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 13. května 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ