Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/3)

Příroda se umoudřila, zvednul se tlak, méně jím a více se hýbám. Mé potivé tělo dává pokoj. Ráno se probouzím a jsem téměř jako rybička. Sedám ke stroji a píši.

V devět budím redaktora Marečka a kladu sugestivní otázku: Prosím, vy víte všechno, co hrálo Janáčkovo kvarteto při obřadu v síni krematoria? Pak jsem stejnou otázkou mořil profesora Plešáka a nakonec uspěl u paní profesorky Štěpánkové Veselé: Janáčkův a Smetanův kvartet.

Pokračuji v psaní. V jedenáct snídám polévku z krůtích křidélek. Pak opět píši. Volám paní doktor Dufkové do Vranova a čtu jí napsanou pasáž. Paní doktor tichým hlasem říká: Je to pěkné, pan profesor by měl radost. Ptám se jí, jak to bylo s třísvazkovým vydáním Postav brněnského jeviště a paní doktor mi opakuje historii, kterou mi kdysi vyprávěla. Sedám ke stroji a píši a píši. Ve tři hodiny jsem hotov. Text posílám přátelům do Ořechova a telefonicky volám: Prosím, koukněte na to, jestli to můžu odeslat. Leoš Walletzký, režisér v.v., odpoví: No, my dneska uklízíme, ale my se podíváme. Zdenička už otvírá poštu. Zavoláme. Nakládám na talíř ořezané, pečené krůtí ramínko, překlápím ho plátky rýže a strkám do mikrovlnky. Servíruji si i kysané zelí a pouštím se do jídla. Vážení, věříte, že je to chutně zdravá krmě?

Ohryzávám kost. Zvoní telefon: Máš to dobře napsané, mně se to líbí. Letím ke stroji. Leoš radí: Tady by neměla být čárka, tady ano, semhle bych přidal „k“ a sem čárku. Klidně to pošli. Mám rád režiséry! Na režiséry trpím. Hlavně na ty, co jsou na mě hodní. Poděkoval jsem a odeslal Mudrování do redakce Divadelních novin. Pak jsem dohryzal studenou kost a dojedl milovanou rýži. Taková smutně hořká idyla, že.

Vysprchoval jsem se, vyčistil zuby a začal se těšit na večerního Gynta. Brumlal jsem si pod vousy: Je nutné odejít z domu včas, aby se mrcha tělo nezbláznilo. Pomalu, opatrně, včas. Vyhneš se pocení. Vláčnými pohyby nazouvám boty, zpomaleně se soukám do bundy, lehounce si vkládám na hlavu baret. Koukám do zrcadla. Má tvář ke mně hovoří: S pomocí boží, běž! Zvoní telefon. Ozývá se tichý hlas paní doktor: Vy jste mně volal? Já nebyla doma. Něco jste potřeboval? – Potřeboval. Potřebuji odsouhlasit vaše slova. Přečetl jsem Mudrování a poprosil o autorizaci. – Je to pěkné, vtipné, ale pan profesor Srba ještě vymyslil grafickou podobu stránek a určil pro ně i typy písma, víte. To by ještě mělo v mudrování být. Mé tělo se začalo potit. Paní doktor, když já už musím letět na trolejbus, jinak nestihnu v Martě začátek Peer Gynta. – Tak utíkejte. Je to pěkné. S pánem Bohem! Hupsal jsem po schodech a nutil své mrzce se potící tělo k plíživému běhu. Tolik mně drahá sousedka, se mohla smíchy strhat.

Šéf Marty Kolegar mě pochválil: Lepšíš se. Za deset minut začínáme, a ty už si dnes tady. Ve foyeru na mě čekala dcera. Povídám jí: Míšo, sednu si výš, někam tak do páté řady. Gynt je inscenace obrazivá, skvěle rozvržená na celý sál. Na Gynta je lepší se dívat z odstupu a mít nad ním nadhled. Juraj Augustín s Kateřinou Menclerovou mají všechno až filigránsky spočítané. Už se těším! – Tati, to ti nebude vadit, že neuslyšíš? – Prosím tě, viděl jsem Gynta dvakrát, psal jsem o tom Mudrování. Znám Gynta skoro zpaměti. A pak, herci se zlepšili, mluví hlasitě a vyslovují všechna písmenka. Uslyšíš i ty.

Na ploše, kousek před první brázdou, postávali v krabaté řadě rozjívení, nápadně zmalovaní klauni. Jako by vypadli z oka filmové pláže Amarcordu. Odvážně progresivní dívka s harmonikou nadechuje, že vrzne. Z prken se zvedne pokroucený hadrový šáša a začne troubit na křídlovku. Je to jako z Felliniho. Řada se rozpadne, klauni se rozprsknou. Šáša vytrubuje teskně a táhle. Jejda, to je nějaké novum, tahle melodie. Zní to jako česká romance. Není to náhodou Na Marjánce, na Marjánce, tam se tancuje? Herci se šklíbí, absolvujícímu režiséru Augustínovi sedícímu dole přede mnou se třepe hlava. Představení má báječný odpich. Nažhavení herci svítí a řádí. Jsou opět ve formě.

Všemu dění vévodí silácký, sympatický, skvěle se pohybující tlouštík Gynt v podání absolvujícího Honzy Řezníčka. Jeho Peer je usměvavým chlapcem, tlachavým, vtipným i nerozumným fanfarónem. S velkou vervou a s komediální nadsázkou hraje své výstupy Vojta Říha. Kroutí tělem, kejklí rukama, nohama. Nádherné jsou skupinové obrazy aktérů rozprostřené po celém divadelním prostoru. Herci si pohrávají s rytmy, zvuky i s rekvizitami. S lahvemi, pletacími dráty, s nádobkami. Ovšem, představení je poněkud jiné než to, které uchovávám v paměti. Objevují se akce, zámlky, rytmické kostrbatosti, disonance. Herečka přinese doprostřed scény bednu a beze slova odejde. Hracím prostorem projde podivné monstrum v červené livreji s neskutečně dlouhou, bílou parukou na hlavě. Táhne za sebou nekonečné lano. Je to natolik šokující výjev, že mi z úst upadne hlasitá: Co to je!? Přiběhne rozčepýřená herečka v kalhotkách, co se jim říká tanga. Na holé levé půlce zadnice má rtěnkou namalované srdce, na pravé pět písmen JURAJ. Pochopitelně, že zadek exceluje víc než její šeplavě zvracející slova. Ach, ach, recese utržená z řetězu, šílí!

Kroutím hlavou a říkám si, proboha, proč? Vždyť běží absolventské představení. Nerozumím tomu. Vůči těm, co chtějí odevzdat svůj nejkvalitnější absolventský výkon, je to přece hrozně „nefér“. Vždyť jak k tomu přijdou absolvující dramaturgyně a absolvující režisér? Nebo diváci, kteří o představení slyšeli a četli chválu i seriózní kritické rozbory.
O přestávce říkám dceři: Tenhle druh dadaismu je pro mě, dadaismem odkojeného člověka, dadaismem hodně nesmyslným.

Peer Gynt, drátovaný recesí, si přesto uchoval skvělost mnohých scén. Třeba tu s podivně milostným dialogem Solveig-Peer, nebo dlouhý monolog o vojáčkovi, co přijde o prst, podkreslený zvuky padajícího deště. Scéna, ve které Peer líčí cestu do nebes, a při tom jeho matka, zachumlaná do peřin a nacpaná v dětské postýlce, usne navždy. Ke kladům představení lze uvést výkony Jana Řezníčka, Táni Malíkové, Idy Sovové, Zbyška Humpolce, Jakuba Reka, Sarah Haváčové, Alžběty Vaculčiakové, Eriky Stárkové i pohybové exhibice výtečného Vojtěcha Říhy.

Upřímně jsem blahopřál absolvujícímu Honzovi Řezníčkovi: Chlapče, skláním se. S dobrotivou tváří jsi dokázal projít všemi improvizacemi kolegyň i kolegů a odvést přitom prvotřídní herecký výkon. Bravo, chlapče, bravo! Skvělému režiséru představení Juraji Augustínovi jsem řekl: Blahopřeji, absolvente! Ještě štěstí, že znám tvého Peer Gynta z předchozích dvou představení. Chlapče, jak si mohl dnešní interpretaci vůbec přežít? Blahopřeji! Režisér prchnul. Kateřině Menclerové jsem dlouze tisknul pravici a při blahopřání šetřil slovy. Tato vzdělaná a chytrá slečna musela projít děsným očistcem.

Příteli Trtílkovi jsem řekl: Zítra, chlapče, hraji svého prvního a jediného krále, krále Hamleta. Po dnešní zkušenosti mám na tebe prosbu. Koupíš velkou kytici růží a sedneš si do první řady. Jakmile přijdu na scénu – neboj, poznáš mě. V pravé ruce povleču kufr. Půjdu a budu mluvit monolog. Jak se doploužím na forbínu, vylezeš s tou kytkou na jeviště, padneš přede mnou na kolena a řekneš: „Mistře, Hamlete, králi, výsosti, jsem vámi uchvácen! Vezměte to, prosím, ještě jednou. Ale teď ve verších, ano! Máme absolventské představení, takže je škoda každého blankversu, co jde jen tak kolem.“ Budeš mít aplaus. Vezmeš můj kufr a dáš mi pugét. To je vše, příteli. Rukulíbám.

Chvíli jsem bloudil mezi studenty a nevěřícně kroutil hlavou. Pak jsem řekl dceři: Nějak tomu všemu nerozumím. Peer Gynt je prvotřídní hledačská inscenace. Jak si mohli aktéři takhle lehkomyslně a sami svou kvalitu zničit? Nechápu to. Zítra a pozítří hrajeme Hamleta. Mám z těch dvou představení strach. Velký strach!

Když šerpami ověšení absolventi pronášeli proslovy díkůvzdání, tiše jsem z milované Marty odešel. Dcera mě doprovodila k trolejbusu. Do řeči mně nebylo. Přemýšlel jsem, jak a co budu psát o dnešním festivalovém dnu. Tělo se začalo potit. Mrcha.

Brno – Komín, 14. 5. 2014

///

Předchozí díly Mudrování nad festivalem absolventů DIFA JAMU:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/1)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/2)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 14. května 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ