Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/4)

Jsem unavený. Tělo se vláčí kuchyní. Ještěže mu chutná. Večer hrajeme Hamleta a já bych nejraději spal. V noci jsem nespal vůbec. Není zrovna pravým ořechovým noc propsat. Večer je Hamlet, odpoledne zkouška.

Dopsal jsem Mudrování a volám svého editora: Leoši, co s tím? Čtu mu dvě stránky textu a hodinu Mudrování opravujeme, protřípáme, korigujeme. Ořechovský Leoš připálil guláš. Povídá: Člověče, mně hasne u vaření a Zdeničku mám na nákupech, kruci. Po hodině děkuji. To zas bude účet, Jardo, co? chechtá se Leoš. – Bude. Být či nebýt, toť otázkou pro mě není, Leoši. Horší je, že nemohu z paměti těla vyrýžovat repliky krále Hamleta. – Dej tělu najíst, pamětí se ti odvděčí! Ahoj! Poslechl jsem a dal tělu jídlo.

Jakže to bylo? Jednoho letního dne loňského roku se v telefonu ozval dívčí hlásek. Dobrý den, nevím, jestli si na mě pamatujete, Jolana Kubíková, režírovala jsem u vás v Polárce. Připravuji se studenty inscenaci Hamleta. Nechtěl byste si v Martě zahrát? – Hamleta? – Ano, krále Hamleta. – Krále Hamleta? – Hamleta. – Nejsem na Hamleta příliš starý? – Vůbec ne. Máte přesně jeho věk. Začneme v září.

Září je můj startovací měsíc. V září jsem se narodil, v září začal chodit do školy, v září mně odešla žena balkonem a již se nevrátila. V září jsem se po mnoha letech ocitnul v důvěrně známých zdech požehnané Marty. V září se začalo zkoušet.

Družina mladých tváří seděla okolo praktikáblu v laminátovém tubusu chladné zkušebny. Ještě teď slyším její gagot a cítím pátravé pohledy. Krásná paní režisérka slaboučkým hláskem dlouze vyprávěla koncepci inscenace. Nikdo z mladých nevěděl, kterou Shakespearovu roli bude hrát. Jedno jediné bylo jasné: že krále Hamleta hraje Tuček. Paní Jolana vyvolávala studenty jako žáčky k tabuli. Kubo, zkuste číst Horatia, Honzo, čtěte Polonia. Claudia bude číst Zbyšek a Hamleta by mohl přečíst Vojta. Co říkáte? Gertrudu ozkusí Lucka. Já nejsem ještě rozhodnuta, víte. Prosím, začneme.

Četli jsme. Krista pána, za měsíc bude premiéra? Vždyť ty slabikující čtenáře není slyšet a není jim rozumět. V jakési hospůdce jsem paní režisérce bědoval do piva: To nemyslíte vážně, tihle lidé přece nemohou hrát Hamleta! – Jak vidíte, mohou. Jsme škola. – No dobře. Ale vždyť neumí mluvit, nemají na Shakespeara hlasy. – To se podá. Naučí se. – A ten klučina, ten Vojta, ten je sice půvab sám, ale on vůbec neví co blekotá. To nejde! – Ale jde. Toho si ohlídám. Bude to tuze dobrý Hamlet. – Když to říkáte vy… Vy jste režisér a režisér má vždycky pravdu. Koneckonců, klasik Scherhaufer říkával: „Jarošu, pamatuj si jednú provždy, že u divadla slovo „nejde“, neexistuje.“

Byl to věru boj. Vzpomínám, jak jsem mladé kolegy poňoukal: Prosím, mluvte hlasitěji, sedím vedle vás a nic neslyším. Jsem starší, a tedy i hlušší. Ale věřte mi, když vám budu rozumět já, budou vám rozumět i diváci. Vysvětloval jsem základy hereckého dýchání, hlasového posazení, zákonitosti výslovnosti češtiny. Nenáviděli mě. Někteří tvrdili, že tohle slyší poprvé, že se tyto věci na škole neučí. Smál jsem se: Ale učí. Jenom vy jste to asi nějak přehlídli.

Pak studentům vadila úprava textu a režijní koncepce paní Jolany. Proboha, proč? Paní režisérka zrušila Shakespearův blankvers, vyškrtala monologové šlágry, popřehazovala a zkrátila text. Vymyslela způsob stylizací rolí. Aranže přímo voní studentskou recesí. Vždyť jde o pozoruhodnou úpravu, možná jedinou možnou, aby elévové herectví uhráli velkolepou hru velikána divadla. Jen se řádně zavrtejte do svých rolí a vyhrajete!

Vojtovi jsem několikrát opakoval: Chlapče, synu Hamlete, víš, že činohra je o mluvě? Činohra je o textu. Herec je nástrojem autora. Shakespeare je chrlením slov. Musíš se naučit hereckému dýchání. Technika herecké mluvy je o hlavě. Písmena ti musí rezonovat v hlavě. Hlava musí pochopit techniku mluvy. Jevištní řeč je o hlavě. Prý hraješ na trubku a prý dobře. Hamlete, synu, jak dýcháš, když troubíš? A Vojta pochopil.

Dnešní zkoušku vede Zbyšek Humpolec, paní režisérka totiž hraje s Provázky představení někde na zájezdu. Zbyšek je respektován, má autoritu. Kázeň družiny je pozoruhodná. Z Ostravy přijíždí značně unavený pár Vojta a Sarah. U Bezručů budou mít v pátek svou první profesionální premiéru, takže celý týden pendlují mezi Ostravou a Brnem. Ráno ve čtyři z Brna, zkouška v Ostravě, pak vlak a v pět v Martě na jevišti. Vrhají se do zkoušení. Zbyšek běduje: To je masakr, to je masakr, hrát Hamleta po dvou měsících.

Bloudím s kufrem po jevišti, přeříkávám si text krále Hamleta. Unavený mozek vynechává slova: nestoudný, úlisný, nepřipraven. Osvětlovač říká: To chce klid, to všecko tam bude. Vláčím kufr a medituji: Včera večer, kdyby tady byl klasik Scherhaufer, tak by představení Peer Gynta zastavil a všechny z divadla vyhnal. Taková hrozná extempore. Vždyť to Gynta poničilo. Dostalo se mi kolegiálního vysvětlení, že je taková tradice, že se derniéry obohacují různými špílci, improvizacemi, výstupy. To znám, jsem u divadla už nějaký ten pátek. Ale proč to děláte u absolventského představení? My to dělali se souhlasem režiséra! – Ježíši Kriste, to snad ne. – Ano! – To se mi snad jen zdá. Režisér si poničí své nádherné dílo! Vždyť to je jako kdyby Leonardo da Vinci rozřezal obraz Mony Lisy… Zbyšek zakončil debatu: Dnes nic nebude. Dnes se píší posudky na absolventské výkony. Aha! Tak to jo. Tak toho dnešní Hamleta dohrajeme v pohodě. Chvála bohu!

Mám takovou zálibu. Sleduji průběh představení, samozřejmě mimo svůj výstup, a neopomínám svá poznání z viděného sdělovat svým oblíbencům. A nejsou to jen slova chvály. Herec je nádoba bolavá a těsně po odvedeném výkonu má duši nejcitlivější. A i když raději přijímá lichotky, kritické připomínky si zapamatovává na celý život. Já si tento absolventský ročník zamiloval. Věřte, mít peníze, vymyslím divadlo a celou tuto skvělou družinu angažuji i s režisérem a dramaturgyněmi.

Je k nevíře, jak dnešní představení „drží“. Vycepovaný tým obdivuhodně překonává únavu. Představitelé hlavních rolí excelují. Zbyškův Claudius dorostl podoby mocného, lstivého vladaře, Honzův Polonius je bodrým a vlezlým chytrákem, Idina Gertruda je vladařkou rodem, Sárina Ofelie je temperamentní, půvabná, láskou i ranami osudu zlomená dívka a Vojtův princ je nejsoučasnějším, nejmladším Hamletem dneška. Vskutku parádní absolventské výkony! Páni profesoři Václav Cejpek a Lukáš Rieger předali absolventské šerpy Vojtěchu Říhovi a Sarah Haváčové.

Pro historii zaznamenávám tři studentské špílce. Rosencrantz s Guildensternem vsunuli rozpřáhnutému Hamletovi do dlaní předměty. Malé lahvičky s ginem. Hamlet chtěl zabít Claudia obrovským kovovým klíčem. Vypadal přitom jako nazlobený svatý Petr. Hrob spolu s hrobníkem kopal pan Jaromír v ochranné, oranžové vestě pracujícího bezdomovce s černým kloboukem na hlavě.

Profesor Cejpek mně řekl: Tak jsme tě dnes hodnotili, budeme na tebe psát absolventský posudek. – No tak dobře. Vyříkal jsem všecko, nebo ne?

Pak se mi ztratil můj památeční báglík s deštníkem, fénem, rohlíkem, léky a lahví čaje. Ošerpovaní kolegové – Vojta a Sarah – měli děkovné proslovy. Mluvili dlouze. Hlavně Sarah. Hledal jsem svou mošničku a byl mnohým pro smích. Sarah mluvila, udělovala dárky a mluvila a mluvila. Byla šťastná. Já pořád okouněl a pátral po ztraceném báglíku. Šéfovi ročníku Riegrovi šeptám do ucha: Neviděl jsi můj báglík? Je památeční. Po mé nebožce ženě. – Ne, neviděl. Jaký byl? – Takový khaki. A ta Sára mluví a mluví. Vidíš, já to Williamovi říkal, ať Ofélii napíše víc slov. Nevymluvená herečka je k nezastavení. Já ten bágl nenajdu. Do hledání se zapojili technici Bohouš s Jaromírem. Se svítilnami procházeli celou Martou. Našli, moji milí, našli? – Nenašli. Sára pořád ještě rozdává dárky, líbá obdarované a mluví a mluví. Proboha, vždyť mně ujede poslední trolejbus. Sepjal jsem ruce a začal se modlit. Přivolal jsem na sebe božský klid. I řečový déšť kolegyně Sáry ustal. Opět jsem začal pátrat: Neviděli jste můj batůžek? Můj Báglík? Byl takový malý a khaki. Přistoupila ke mně paní Riegrová s batůžkem: Není to on? – Je. Kde byl? – Já myslela, že je to batůžek mého manžela, tak jsem ho schovala. – To je dobře, že jste ho vzala vy. Najít jej někdo jiný, tak už jsem batůžek neměl.

Poslední trolejbus jsem stihnul. U televizoru mě potěšila zpráva, že jsme na mistrovství světa konečně získali tři body, naši hokejisté vyhráli nad Itálii. Sice jen dva nula, ale vyhráli. Jaromír Jágr dal gól a celé mužstvo dostalo průjem. Usnul jsem.

Brno – Komín, 15. 5. 2014

///

Předchozí díly Mudrování nad festivalem absolventů DIFA JAMU:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/1)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/2)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/3)

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 15. května 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ