Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 554)

Jsem sám. Ptáci nezpívají. Domov je mi Nautilem. Okno periskopem. Topení hřeje. Řeším problém, zda zapnout vysavač a porušit ticho.

Z paměti se mi vylupuje dívčí baculatá tvář. Šťavnatým hlasem povídá: Mistře, přinesla jsem vám dárek, malovátko na vaše komické obočí… Kolegyně, herečka Eva Hradilová se zubí. Raději jsem pro tebe přišla, abys neprošvihl výstup. Tak, a jdeme na to, tvá Julie. Podává mi ruku.

Jdeme po schodech, na setmělém jevišti uléháme na katafalk. Kopulujeme. Jako. Lehám si na záda, oddechuji a koukám. Z provaziště na nás padají bělostné kousky pápěří. Lesknou se. Šeptám: Hvězdný prach… Kuš, sykne Julie a napovídá: Svítá, musím jít, svítá, musím jít… Hergot, nečum a mluv!

Eva Hradilová (2. 5. 1938 Olomouc – 14. 10. 2001 Brno) byla smíšek a komik od Pána Boha. Když se rozesmála, nebylo nikoho, kdo by její smích zastavil. Julii hrála poněkud pateticky, oděná do bílých říz zvýrazňujících její kypřejší tvary. Šťavnatým hlasem perlila Shakespearovy tirády vášnivě, s naléhavostí horské bystřiny. Až jí tváře a obnažené paže pokrýval nach. Inscenace Romea a Julie se stala památnou a mezi mládeží populární. Hlediště často během produkce vybuchovalo petardami smíchu. Aplausy po replikách nebyly šafránem, zaváněly však cynismem. Ustát běsnění mladičkých diváků stálo mnohdy hodně energie.

V dramatické scéně, kdy Romeo v hrobce Kapuletů spáchá sebevraždu, se domněle mrtvá Julie probere k životu. Zjistí, že její miláček je mrtev, i přiloží k ústům Romeovu prázdnou lahvičku od jedu. Tu rozverné publikum počalo zpívat: Glo,glo, glo, glória, jak se to vínečko pijavá…

Byl z toho poprask. Paní učitelka bránila své školáky: Nedivte se, vždyť ta vaše tragédie je tak trochu groteska. Milence hrají komici. Něco jako Laurel a Hardy. Romeo je hubený, Julie Hardyovská… A když se mrtvý Romeo posadí a okřikne obecenstvo slovy – vážení, to už je moc – potom se nezlobte, to už je opravdu moc…

Eva tehdy po představení řekla: Člověče, já myslela, že tam mezi ty dětičky vletím a začnu je škrtit. Ovšem, bála jsem se, že by mě přepraly…

Divadlo na brněnském Výstavišti mělo své kouzlo… V době padajících kaštanů jsme mohli svádět s mládím v hledišti bitvy. Herec, který se nedal a poskakujícím kaštánkem zasáhl vrhatele, byl obecenstvem respektován. Zrovna tak ten, kdo v královském šatu sestoupil z jeviště a fackou stvrdil moc svého majestátu.

S láskou vzpomínám na dobu malin nezralých, na bloumání zákulisím, na lyrická opojení tehdejších chvil.

Jednou jsem zabloudil na provaziště. V hloubi pode mnou smlouval Paris s paní Kapuletovou a pod nohami se mi chvěl kovový rošt ochozu. Bylo tam přítmí a bylo to surreálně romantické. I zábradlí ochozu se chvělo… Když jsem zjistil příčinu zrychlujícího pulsování divadelní konstrukce, opustil jsem chvějivé prostory. Seběhl jsem schody, ulehl s Julií na katafalk a kopuloval. Pak jsem pohlédl vzhůru… Z provaziště se sypalo poetické pápěří… Začal jsem se smát. Tiše a dlouho… Julie sykala: Mluv, co nemluvíš… Vše zachránila opona…

Kdepak ty loňské sněhy jsou…

Komínské chodníčky zejí prázdnotou. Pusto, prázdno. Zdá se, že v tom mrtvolném tichu se bojí vystrčit hlavičky i jindy nebojácné pampelišky.

Tož tak…

Brno – Komín, 31. 3. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 2. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 554)

1. Milana Suská

   

   Bezva,
   že mudrujete, pořád máte o něčem. Já už ne, tak aspoň čtu.
   Díky.

   02.05.2020 (0.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jana Večerova

   

   Ahoj Jardo,
   podařilo se ti (ostatně jako vždy) přesně vystihnout atmosféru, která panovala při návštěvě některých představení v DJF. Pamatuju se i na výše popsanou inscenaci Romea a Julie. Sedávala jsem tehdy (vzhledem k věku) na straně barikády útočníků, i když kaštany jsem neházela, kuličky papíru z „flusacich“ tužek nestřílela, nepokřikovala po hercích… Zkrátka měla jsem divadlo odjakživa ráda.
   Tobě děkuju, že ve svých milých Mudrováních vracíš (nejen) mě do let dávno minulých, a přece krásných. Na tvoje vzpomínky a úvahy se vždy těším. A přidám také jednu: Když jsi hrál Anděla v Hrátkách s čertem, zvedla se v hledišti malá holčička a namířila si to na jeviště se slovy: „Mně se líbí andělíček, já s ním chcu spát v postýlce.“
   Tak ať tě ješte dlouho „líba“ tvá spisovatelská Múza na čelo.

   02.05.2020 (11.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Zdeněk Pololáník

   

   Vzpomínka na toto představení
   mě velice potěšila. Jednak proto, že autor Tuček se zde jednou sám představil jako mladý herec v hlavní roli světově známého dramatu. A jednak proto, že v inscenaci zněla i moje, pro toto představení komponovaná hudba. Režisér jí dal dostatečný prostor, kde měla svým samostatným vstupem (rolí) umocnit „svou řečí“ účinek hlavních scén. Takové hudby jsem psal nejraději. Vzpomínám na všechny protagonisty i divadlo na Výstavišti, kde jsem sám dostal několik možností spolupráce.

   02.05.2020 (14.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ