Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 56)
Dlouho, dlouho spím a vstávat se mi nechce. Za okny svítí slunce, vítr vane, čechrá listoví, ohýbá haluze i stromy. Jsem unavený. Čtrnáct dní jsem běhal po divadlech a po nocích o tom psal. Má hlava vychrlila tisíce slov. Mé tělo leží v posteli, znavený mozek mu nevelí…
Panorama Brna – Královo pole. FOTO archiv
Tranlan, tranlan, tranlan brouká telefon. Ahoj, tady Mojda, slyšíš mě? – Slyším. – To jsem rád. Já už tě neslyším. Já už jsem hluchý jako poleno. Otékají mně nohy, chodit nemůžu, sotva se vleču. Venku máme podzim a já ještě ke všemu přišel o chuť a čich. Cpu do sebe guláš, maštěné brambory, zelí, citrony, uzenáče a nic. Žádná chuť, žádná vůně, žádný smrad. Nic. Takhle nějak asi vypadá peklo. Dovedeš si to představit? Já, gurmán života a necítím nic. Nic mně nevoní, nic mně nesmrdí! To je život, to je život. Dávný kolega Mojmír Heger drtí své boly na žernovu času a můj líný mozek ožívá vzpomínkou, jak kumpán mnoha nohatých klání, spisovatel a znalec žen Vojtíšek Jestřáb jej charakterizoval svým sametem: Hmoždíř Mojmír, pane, to je bohatýr. Hmoždíř dokáže sklofnout hrdličku v letu. Hmoždíř má výdrž. Hmoždíř je mušketýr ducha v podobě Herkula. Hmoždíř pozná po čichu, která ho chce. Má to lehké, pane, Hmoždíře totiž chce každá! Mojmírův hlas mele žal a já najednou vidím jeho čichovou tragedii zhmotněnou před sebou. Hulákám do telefonu: Mojdo, zkusil si jíst zaležený tvarůžek? Ten ucítí i mrtvý. – Dej pokoj, chceš, aby mě vyhodili z domu? V telefonu to klapne. Jen vítr chrastí okenicí.
Repro archiv
Ze štosu papírů tahám knihu v šarlachových deskách. Před nedávnem mi ji půjčil kamarád Mojmír: To je kronika mého rodu. Psal ji dědeček. Písmák. Vzdělaný muž. Zápisník památných dnů a událostí Josefa Hegra ze Stavenice č. 12, pošta Úsov okres Mohelnice, politický okres Zábřeh. Narodil se 27. března 1876…
Na luštění kávově zašlých stránek musím používat lupu. Jsem překvapen nekomplikovanou, dobrou češtinou, úhledností písma i množstvím informací. Rodové i vesnické zvyky se mísí s popisy stravování, chodu domácnosti, hospodářství, s odkrýváním tajností rodiny, účtováním a se závany politických dění.
Tak třeba: Pohřeb svobodného děvčete nebo chlapce zámožnějšího, býval s muzikou a šlo se z Úsova vesele domů. Muzika hrála veselé pochody, jako o svatbě. Považoval se pohřeb za svatbu. Šlo se rovnou do hostince a tam vesele hýřilo. Hostina sestávala: Chleba, máslo, tvarůžky a pivo. Vyjímečně káva a koláče. Sokoloval jsem už od 16. let! Cvičili jsme ve Třeštině. V r. 1892 bylo první veřejné cvičení v Zábřeze, ve Vrbí. Zúčastnil jsem se také v kroji, který mně půjčil Sokol bratr Karel Merta ze Třeštiny. To dalo práce, než děvčata kroj přizpůsobila na moje tělo. Merta byl totiž velký a břichatý sedlák a já chlapec jako hlísta. No záhyby to spravily. Ještě dnes si vzpomínám, jak si ze mne dělali blázna v hospodě u Sandlerů. Volali, že Sokoli sežerou všechnu slávu. Brečel jsem nad tou zabedněností a neurvalostí našich lidí.
Historický znak obce Úsov. Repro archiv
Listuji kronikou, dovídám se, jak pan Hegr studoval v Brně, jak si musel na školu přivydělávat, jak učil spolužáky hře na klavír, jak hrával u Augustiánů, u Minoritů a v nemocnici Milosrdných bratří při pobožnostech a dokonce, jak docházel na výukové hodiny klavírní hry za pedagogem Leošem Janáčkem. Život chtěl ale jinak. Josef Hegr se vrací do rodné obce: Hospodářství ve Stavenici č. 12 jsem převzal v roce 1906 za K. 5000 hotových a s dluhy, kterých bylo mnoho. Mimo to jsem musel splatit sestře dědičný 3000 K. a krávu nebo K. 200. Splatil jsem sestře obé, když se vdala. Vzala si v roce 1906 Lamra Václava, toho času obecního strážníka v Litovli. V roce 1908 postavil jsem ve Stavenici novou stodolu, kůlnu a sklep v zahradě, čímž jsem získal velký dvůr. Stavba mne stála přes 8000 K, – 6000 jsem si půjčil z hypoteční banky. Zřídil jsem novou velkou ovocnou zahradu, zabral kus pole, plot posunul a vysázel štěpy z loštické školky.
Pan Hegr se oženil, zplodil děti, dřel a dřel, vydělával, splácel dluhy. Dojemný je jeho popis smrti otce: Tatínka potahali na pastvě krávy po louce. Ochromili mu nohu. Otec ztrácel síly, většinu času trávil ve stinné komoře. Koupili jsme mu tři fajfky, ale jemu přestalo kouření chutnat. Dne 12. listopadu 1909, ve věku 71 let zemřel. Smrt měl lehkou, zavzlykl a byl mrtev. Pohřeb se konal 14. dopoledne v 10 hodin, za ohromné účasti občanstva. Nesli ho hasiči, byl jejich čestným členem. Když jsme otce vynášeli z domu, volala tetička Tonka s plačem: S Bohem Janko, za tédeň se tam zendem. Přendo brzo za tebó. 23. listopadu tetička Antonie zemřela. Pohřeb měla 25.
Repro archiv
Zajímavé jsou pasáže, ve kterých popisuje narůstání vlivu německých sedláků v obci, německou soudružnost i jejich umění mít větší a kvalitnější výnosy. Kontrastně působí příklady těch, co všechno „propile“.
Kronika se čte jako dobrodružný román. Sedlák Josef Hegr se propracovává do pozice váženého, chytrého a bohatého podnikatele, stává se účetním revizorem občanského družstva a později i jeho pokladníkem. Stále sleduje ceny potravin, výnosy z úrody, orientuje se na trhu nemovitostí, je duší pohybu pokroku v obci. Koupil mlýn s pekárnou, hospodu a prosadil stavbu české školy. Pan Josef Hegr měl za ušima, byl mazaný i bystrý. Dokázal plout mírem i válkou s hlavou vztyčenou a vždy držel svou rodinu nad vodou.
Kronika má 112 číslovaných stran a končí popisem válečných zmatků i radosti nad vznikem republiky Československé.
Dnešní podoba znaku obce Úsov. Repro archiv
Jeden ze synů pana Hegra – Mojmír, se stal tatínkem mého kamaráda, kolegy Mojmíra. Mojmírova maminka se jmenovala Kožoušková, sloužila v bohaté židovské rodině a měla dítě „za svobodna“. Bohatý, ctěný muž Josef Hegr byl však člověkem zásadovým, kterému čest byla nade vše. Přinutil svého syna k sňatku a k přiznání otcovství. A tak se kamarád Mojmír Rochus Kožoušek, stal Mojmírem Hegrem. Ale to je už jiná historie. O tom někdy jindy. Třeba až zas bude foukat a nebudou na polích strniště.
Ach, ano, není nad to, když vítr venku zpřevrací kalendář a přifouká podzim. Člověk se zastaví a ledasco se dozví, má-li z čeho. Škoda jen, že dědečkovu kroniku musím kamarádsky vrátit.
Brno – Komín, 23. 5. 2014
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 56)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
