Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 562)
Samota zabíjí víc než kouření a požívání alkoholu, říká múza a smaží na pánvi vajíčka. Vůně škvařící šunky stoupá do nosu. Jsem jí plný. Co s tím uděláme, starý pane? Máte rád hudbu, pustíme si Mahlera.
V tisícimístné, liduprázdné síni, na rozlehlém pódiu sedí čtrnáct poustevníků. Křídlo klavíru se leskne, harmonium vrní. Cinká triangl. Chřestí rolničky. Bleskne flétna. Za dirigentským pultem stojí usmívající muž s bílou taktovkou. Diriguje. Hudebníci, rozeseti v šíř stupňovitou strání, jsou jako ostrůvky. Tváře se jim nadouvají, smyčce kmitají, šalmaje sestupují z nebes. Hudba se line, valí, dme, převaluje, kulí se. Je mi jako kdysi, když jsem jel s Čápkovými koňmi lesem na saních.
Mab šeptá: Berlínští symfonikové hrají komorní verzi čtvrté symfonie G dur Gustava Mahlera…
Zajiskřilo se, pokoj pohasl. Tok hudby ustal. Vše mizí ve tmě… Šmátrám kolem sebe, ploužím se vyšlapanými stezičkami k elektrojističům. Ach jo, múzo, osviť mě, nic nevidím.
Múza se neozývá, zmizela.
Kleji. Jadrně. Otevírám dveře. Sousedka se svící v ruce huhlá do roušky: Co vyvádíte, vybil jste pojistky v celém domě. A kde máte roušku?
Rouškou maskovaný soused praví: Milostpaní, pod rouškou je největší tma. Otevře příklop, ozve se klapnutí a světlo se rozzáří. Říkám: Promiňte, chtěl jsem vidět lidi…
Srandičky, srandičky, durdí se sousedka, jestli jste mi porouchal televizor, tak zaplatíte opravu. Nebo koupíte nový…
Sotva jsem zavřel dveře, ozve se Mab: Já se vám divím, chtít potkávat živé… – jako by vám nestačily jejich stíny…
Přístroje blikají a písmena velí… Repro archiv
Přístroje blikají a písmena velí: Nevypínejte! Po chvíli se na monitoru zjevují politici v rouškách. Nenávistně se přou. Moderátor debaty si počíná jako rozený demokrat.
Múza poznamenává: Ve středověku inkvizitoři demokraty nebyli. Uznávali pálení ohněm na hranicích.
Povídám: V dobách korony jsou ohně zakázány. Je velké sucho, oheň by se mohl rozrůst v rozsáhlý požár.
Mab říká: Jaké štěstí, že píšeme jednadvacáté století. Pokrok je cítit ve všem.
Bez hoře je jen těžký kámen… (Ida Kelarová). Foto archiv
Broukám si písničku, múza se přidává, zpíváme: Bez hoře je jen těžký kámen, / bez hoře je jen těžký kámen, / těžký kámen, / bez hoře je jen těžký kámen.
Nádherná píseň, múzo…
Mab říká: Vzpomínám, jak jste stával za závěsem, aby vás režisér Scherhaufer neviděl, a Ida Kelarová ji ze sebe chrlila jako krev. Nebylo vám dobře po těle.
Říkám: Ach jo, milá múzo, ach jo… Samota je však těžší…
Bez hoře je jen těžký kámen…
Brno – Komín, 4. 5. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 562)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
