Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 565)

Mládí se dere k veslům a letití kormidelníci nestačí nápor dravých veslařů ukočírovat. Vznikají propletence nesourodých různic. V politice se již nepoužívají termíny – pravicový, levicový. Jsou jen síly prodemokratické a protidemokratické. Kdejaký zpěváček čimčará, kdo do které názorové skupiny patří.

Mám s tím problém. Při častém mouzování internetem jsem čím dál více překvapován. Lidé odhalují ledví. Výrazy – rozbít držku, dát do zobáku, dacane, na šibenici s ním, kombinují s ošklivostí fekálií a jadrností lidových rčení. Jsou mezi nimi ovšem demokraté, co tečkami umí výrazy zjemnit a ze sprostot stvořit lehce čitelné tajenky.

Prohlášení dvou byvších a jednoho současného ministra zahraničí České republiky kritizující vztahy se státem Izrael, poskytnuté tisku, patří mezi zprávy neuvěřitelné, vyvolávající otázky o rozpadu demokratických principů řízení. Proč postup ministra zahraničí nebyl schválen vládou, jejím předsedou a prezidentem republiky?

Ozvala se múza Mab: Milý pane, pátrat po důvodech napsání článku je zbytečné. Jistě měl něčemu a někomu posloužit. Navrhuji nechat vše koňovi, neboť ten má větší hlavu. Vydáme se za ním do Pardubic, mají tam koňskou hlavu ve znaku…

Ráno bylo chladné. Rychlík žluťásek, plný cestujících s rouškami na obličeji, klouzal po kolejích jako po másle. Myšlení přestávalo bolet.

Pardubice mají kouzlo. Bronzovému muži s šavlí jsem vyseknul vojenský salut a muži s vrtulí řekl: Pane Kašpare, jak vy to děláte, že nestárnete? Poté jsem volným krokem coural širokými chodníky a kochal se. Sluníčko zářilo, silueta hradu na vzdáleném vršíčku se leskla, strážní věž chránila, Městské divadlo hlásalo: Začínáme!

Mab řekla: Hele hop, a je tu lidoop.

Skutečně. Před palácem stála socha černého předchůdce homo sapiens.

Múza se smála. To koukáte.

Cyklisté frčeli na kolech. Jeden zastavil, spustil roušku na půl žerdi a řekl: Pane, jedna socha se objíždí snadno, sousoší hůře. Mějte pěkný den. Upravil si roušku a odjel…

Mab podotkla: Vidíte, to jsou Pardubice! Taková pěknost by vás v Brně nepotkala…

Odpověděl jsem: Mílo je mi v městě tom, kde nevidět javorový strom.

Mab pravila: Jen aby z toho nebyl úpal. Půjdeme do stínu. Dáme kafe, vodu, štrůdl a popojedeme. Do neznáma.

Neznámo se jmenovalo Ráby a jelo se tam autobusem číslo 16. Bylo mi sděleno, jestli už máte sedmdesát let, svezeme vás zdarma. Autobus předl, školáci povykovali, dívka pokřikovala: Mládeži, roušky na tvář a neřehtat, nejste koně.

Múza zašeptala: Kunětická hora, vystupujeme…

Vonělo to tam koňským potem. Ve výběhu cválali jezdci. Děti lezly do sedel. Na mysl mi přišlo koupit jízdenku, osedlat bájného kákoše a prohnat múzu lány luk.

Múziny plány byly prozaičtější. Dáme se vzhůru na sám vrchol sopky.

V oplocené oboře, ve stínu stromů polehávalo stádo jelenů, laní a koloušků. Stříhalo ušima. Mezi nimi smrděl statný tur. Asfaltovou cestičkou jezdila auta nerespektující zákaz vjezdu. Řidiči se tvářili, že bloudí.

Mab sykla: Pozor na hlavu, a ukázala na vlákna visící z korun stromů s tlamičkami příšerek na jejich koncích.

Dal jsem se vyšlapaným chodníčkem napříč strání. Slunce upalovalo. Povíval mírný větřík. Tuří odér se mi dral do nosu.

Múza řekla: Vidím sovu, co vidíte vy?

Milá Mab, já vidím horu. Šílený kopec nade mnou…

Vydržte, to nejkrásnější máte teprve před sebou!

Funěl jsem. V to doufám…

Kolem kroužily kavky. Krákaly.

Do toho volala Mab: Nezastavujte! Může to být pro vás nebezpečné.

Bělovlasí milenci usedli znaveni na lavičku. Drželi se za ruce, oči jim planuly, roušky plandaly na boltcích.

Zahalekal jsem: Kdo v poledním lese miluje, srdce své neunese.

Ozvěnou se neslo: Cože? Vy už nemůžete?

Ne… Můžu, múzo, je to až tak romantické, že snad ani nedýchám.

Funící cyklista šlapal do pedálů, hlasitě opakoval: Už tam budu, už tam budu. Pruhovanou mikinu měl propocenou. Pomyslel jsem si: To se ti to šlape, když máš kolo, a ploužil se do kopce za ním. Stanul jsem před kamenným památníkem. Uondán jsem se o něj opřel a začetl se do slov bronzové desky. Ode dne narození k smrti rostem, pomni, žes na světě jen hostem, co po lakomci zůstane, lidem nehodným se dostane. Leskle černé kavky sedaly na pahýly větví a krákaly. Zamumlal jsem: To je těžká kafkárna.

Múza sykla: Vydržte. Ještě kousek a budete šťastný.

Dobelhal jsem na skálu v podhradí. Nade mnou, na vrcholu Kunětické hory, trůnil dvouvěžový hrad s propracovaným systémem opevnění s šesti strážnými branami a třemi rondely. Hlava se mi zatočila z představy, že bych měl vyšplhat na jeho nádvoří…

Múza řekla: Máme smůlu, na hradě probíhají úpravy. Vstup do něj je uzavřen.

Díval jsem se ze skály na polabskou krajinu. Lány několika odstínů zeleně byly okrajovány plochami jasné žluti. V dálce dýmaly komíny chemičky. Nad lesy se vznesl velký dopravní letoun…

Mab pravila: Kuňka je hrad, sopka, hora. Archeologické průzkumy zařazují nejstarší hradní stavbu na vrcholu Kunětické hory do druhé poloviny 14. století. Za husitských válek se hrad stal důležitým opěrným místem hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, pozdějšího vůdce vítězné panské jednoty v bitvě u Lipan. Roku 1491 kupují Kunětickou horu Pernštejnové. Přestavěli hradní komplex a kolem Pardubic vybudovali rozsáhlé rybniční soustavy. V sedmdesátých letech minulého století se na Kunětické hoře natáčel televizní seriál Arabela. Hrad byl sídlem zlého čaroděje Rumburaka.

Nohy jsem měl olověné. Zakopnout, kutálel bych se z hory jako brambora.

Múza žertovala: A nyní vzhůru dolů, do chaloupky zlé Ježibaby. Kdo bude u ní první, dostane srdce z pravého pardubického perníku!

Nežertovala. Rozběhla se. Skákala jako srnka. Kolaři svištěli, od brzd se jim kouřilo. Mab se smála, volala: Jedna malá nožička i ta druhá nožička, má to taky ráda. Pospěšte, perníčky se už pečou…

Lesní stezkou jsem doklopýtal ke strážní bráně. Muž s ochranným štítem na obličeji mumlal: Vítejte v království perníku! Řekl jsem: Dobrý muži, jsem neviditelný duch Cát, máte někde něco na sezení?

Mab byla nadšená. Jé, okolo ohníčku, dvanáct špalíků pro měsíčky. Jé, ta chaloupka je veliká. Nevypadá, že by byla z perníku. Ale je krásná. Architektonicky nezařaditelná…

V chalupě byla ukrutná zima. Dobrý muž se štítem mlel řeči jako kávomlýnek. Pardubice k perníku přišly jako slepý k houslím… Perník se začal péct někde jinde… Do těsta se přidával pepř… V současnosti se perník peče v Hradci Králové…

Mé tělo zažívalo teplotní šok. Zpod nateklých víček jsem mžoural na vitríny s pohádkovými postavičkami a chaloupkami. Zaslechl jsem: Za chvíli vejdete do sídla Ježibaby. Následné věty, že stavba byla podmáčená a zbavit ji vlhkosti a plísní stálo mnoho peněz a úsilí, či že za první republiky zde pobýval malíř a hudební skladatel J. B. Foerster, mě nezajímaly. Těšil jsem se na teplo z pece.

Žel, u baby se netopilo. Jen se měřila tloušťka prstů… Začal jsem se ohlížet, kde v pohádce nechal tesař díru. Otevřela se vrátka. Vklouzl jsem do dílny čarodějné baby. Viděl tam nástroje na dlabání dřevěných forem a byl poučen – za kolik je v Pardubicích perník. Koupil jsem múze vítěznou trofej a ze zmrzlé chalupy vypadl.

Rozzářená Mab řekla: Pardubice mají mnoho podob, jsou překrásné!

Odpověděl: Ano, ano, mají a jsou. Nemít na puse roušku, umrznul mi nos…

Brno – Komín, 30. 5. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. června 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 565)

1. Jiří Skovajsa

   

   Jaroslave, vy jste básník!
   A díky za připomenutí pozapomenutého Ducha Cáta! 🙂

   06.06.2020 (23.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ