Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 580)

Ve vlahém sobotním podvečeru jsem chvátal do Berglova paláce, sídla Österreich Institut, na premiéru inscenace Divadla Feste Eichmann v Jeruzalémě. Oči mě svědily, svislice zdí novorenesanční budovy se vlnily. Múzo, zle je, řekl jsem, matlá se mi vidění.

Mab mě vzala za ruku: To nic, je to jen chvilková indispozice, to přejde.

Stoupal jsem impozantním schodištěm a bědoval. Je to nepříjemné, můj zrak deformuje i mramorovou gotiku. Múzo, co s tím?

Nic. Dívejte se… pokud to jde…, šeptala múza.

V nádheře goticky pojednaného sálu, bylo vsunuto divácké sezení, a před něj, černými závěsy orámované chudobné dějiště komediantů. Stoleček, židlička, dvě reflektorové trubice a nad tím vším, ze stropu, na černé šňůře visící mikrofon.

Múza našeptávala: Uplynulo šedesát let od chvíle, kdy příslušníci izraelské tajné služby MOSAD unesli z Argentiny Adolfa Eichmanna, nacistu, který měl za války ve svém referátu takzvané konečné řešení židovské otázky. Rok na to, v dubnu 1961, s ním v Jeruzalémě začal soud, jemuž byla přítomna i filosofka Hannah Arendt. O dva roky později vyšla její kniha Eichmann v Jeruzalémě.

Reproduktory chrlí škrabot zvukové směsice. Rozeznávám větu, Ty fašistická svině a hvízdání písně Die Fahne hoch…

Na dějiště vstupují – roztrpčená, přísná, slova drtící autorka Hannah Arendt, tajemný muž, prokládající mluvu smíchy Mefistofela, a obrýlený člověk, lidská bestie Adolf Eichmann.

Visící šňůra s mikrofonem je rozhoupána. Stává se metronomem času spravedlnosti.

Aktéři bojují s trémou, „tlačí na pilu“, díky vadě mého vidění se rozostřují.

Soud je směsicí dějových faktů historie a filosofování.

Jak tomu je v Bibli, oko za oko, zub za zub, nebo tomu má být jinak? Je vrahem ten, kdo vraždění milionů organizoval, ale osobně nezavraždil nikoho? Nebylo by největším trestem nechat viníka, co nejdéle žít s vědomím hrůz, které napáchal? Dá se nacismus vymýtit, když ve své podstatě čerpá sílu z nákazy nacionalismu?

Aktéři se často převlékají. S šatem mění podobu. Pohrávají si s mikrofonním kyvadlem, hovoří do něj. Eichmann se kyvům umně vyhýbá.

Připustil jste, že zločin, který byl za druhé světové války spáchán na židovském národě, je největším zločinem v dosavadní historii lidstva, a přiznal v něm svou úlohu. Ale zároveň jste řekl, že jste nikdy nejednal z nízkých pohnutek, že jste nikdy neměl sebemenší sklon někoho zabít, že není pravda, že byste někdy Židy nenáviděl, že jste ale nemohl jinak a necítíte se tedy vinen.

V zádech jsem pocítil mrazení. Zrovna jako tehdy, když jsem se v Osvětimi, u spalovacích pecí, hloupě zeptal průvodkyně, a kde je plynová komora…? Odpověděla: Právě jste z ní vyšel…

Adolf Eichmann byl popraven. Před oběšením si přál napít se červeného vína. Ze světa odešel hrdě, jako vůdci oddaný bojovník…

Řekl jsem: Škoda, že režisér vymyslel inscenaci několik závěrů. Šklebící se maska oběšeného šaška Eichmanna byla zbytečná.

Múza podotkla: Proč myslíte? Dějinných šašků zná lidská historie mnoho. Poté citovala otázky tvůrců: Do jaké míry jsme schopni používat racionální uvažování v kritických situacích, kdy jsou celá společnost a s ní celé státy vystaveny nebezpečí života a katastrofě? Do jaké míry umíme reflektovat vlastní jednání na škále od tupé poslušnosti vůdců k individuálnímu jednání a odpovědnosti?

V zamyšlení jsem putoval ulicemi města. Mezi dlažebními kostkami jsem objevoval zlatavé krychličky se jmény deportovaných Židů, kteří se již nikdy do svých domů nevrátili.

Brno – Komín, 26. 7. 2020

Divadlo Feste – Hannah Arendt, Kristýna Břečková, Jiří Honzírek, Matěj Metelec: Eichmann v Jeruzalémě. Režie: Jiří Honzírek, scéna: Jiří Honzírek, kostýmy: Kristýna Břečková, technika: Judita Mejstříková, Adam Gazárek, grafika: Matěj Málek. Obsazení: Anna Čonková, Lukáš Daňhel, Dominik Teleky. Produkce: Veronika Starová. Inscenace vznikla ve spolupráci s festivalem Meeting Brno a Rakouským institutem. Premiéra 25. 7. 2020, Berglův palác, Rakouský institut.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 2. srpna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 580)

1. Milana Suská

   

   Inu,
   velmi temný popis, ovšem, jak jinak. To bych ráda zhlédla, další moje kulturní mínus.

   08.08.2020 (22.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ