Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 581)
Slunce pálí, je vedro. Koupil jsem si klobouk, čínský, z papíru. Stál mě stovku.
Múza řekla: Jste fešák. Tenhle nosí Bartoška.
Tento ne, tento je můj.
Vlak je žlutý. Za okny se míhá bujná zeleň.
Múza švitoří: Železnice zažívají úžasný vzmach. Koleje jsou přebudovávány na rychlost sto šedesát kilometrů v hodině. Vnímáte svištění a žuchání vlakových souprav prolétávajících podle nás? Těch je, viďte. Jedna za druhou… Ty tam jsou doby pionýrské, kdy před funícím ořem ze železa kráčel policajt s rozsvícenou lucernou a mával varovným praporkem…
V Pardubicích na chodníku stojí z bronzu ulitý císařský stavitel železnic Jan Perner.
Múza povídá: Salut, chlapče, jsi ojedinělý úkaz české svobody. Ještě tě nikdo neodcizil…
Auta jezdí, jako by je svědily gumy, a červená, hasičská, houkají. Asi chvátají k ohni.
To je, panečku, shon, jásá múza. Pardubice vždycky jinak! Máme to tu rádi.
Vyděšená paní na přechodu utrousí: Alespoň někdo…
Zaprosil jsem: Múzo, něco klidnějšího by v repertoáru nebylo?
Jak je libo, mladý pane, jsem k službám. Múza se uklonila: Šimšala bim pro divadelníka, cosi od fochu.
Autobus kličkoval. Minuli jsme roury, obří křivule a bafající komíny chemického komplexu. Ujížděli lesoparky i vesnicemi. Múza pokřikuje, tady to znám, tady jsem byla, tudy jsem chodila.
Autobus zastaví. Múza řekne: Vystupujeme. Jsme v rodišti otce české dramatické tvorby Václava Klimenta Klicpery, v Chlumci nad Cidlinou.
Nasadil jsem si na hlavu klobouk za stovku a zíral na prašné, teplem sálající náměstíčko s mariánským sloupem, protnuté silnicí.
Múza se směje: Koukáte jako vejr. Pane, to víte, všechno je již jinak. Byl jste studentík s vosím pasem, když jste v Klicperově komedii Každý něco pro vlast řádil v roli pekaře Skořápky. Vzpomeňte si. Byl jste jako živé stříbro, jevištěm Marty jste skákal jako kamzík.
Múzo, dost pamatuješ. Doufám, že mi ukážeš Velkochlumský rybník, kam císařská vojska zahnala bouřící se sedláky…
To bylo v roce 1775. Vojáci vzbouřené sedláky zmasakrovali a v rybníce utopili. Rybník už ale není. Sedláckou porážku připomíná jen omšelý památník z pískovce na vrcholku kopce Skalka. Ukážu vám rybník jiný, kterým protéká řeka Cidlina. A v bývalém klášteře zvaném Loreta si přečtete zapomínané rčení – Dopadli jak sedláci u Chlumce.
Stoupal jsem do kopce. Na rušné křižovatce jsem prohlásil: Tady když slunce pálí, tak přímo peče.
To říkávali i ti, co zde žili a leží v zemi kolem hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice, nejstarší zdejší památky z 12. století, postavené v románském stylu a přestavěné do podoby gotické.
V kostelíku by mohl být chladivý stín, ale je zamčen. Co podnikneme, múzo?
Auta túrují, jako by měla závody. Kamenitá cesta stoupá mezi košatými stromy. Krokem velmi pomalým se ubírám zámeckou oborou a naslouchám znalým slovům múzy Mab: Od roku 1611 je život města spojen se šlechtickým rodem Kinských a jejich sídlem, zámkem Karlova Koruna postaveným v letech 1721 – 1723 podle plánů jednoho z nejvýznamnějších architektů českého baroka Jana Santini – Aichela. Je nejznámější a nejcennější stavební památkou a bezpochyby dominantou města i okolí.
Ovívám se kloboukem jako vějířem. Na paloučku si hoví páv. Pyšná hlava s korunkou mhouří očka. Padla na mě únava. Usedám na lavičku a usínám.
Múza duje hlasem šalmaje: Nejvyšší kancléři království českého, hrabě Františku Ferdinande Kinský, najděte nejvyšší horu svého panství, navršte ji kamením a nechejte na ní postavit letní sídlo, honosný zámek, jejž nazvete Karlovou korunou…
Probral jsem se. Páv na mě mžourá. Kolem prochází vypasený turista. Na černém tričku má nápis Tři sestry.
Chtělo by to kávu laté, navrhuje Mab.
V zámecké restauraci, na smetanové pěně, vidím znak královské koruny. Povídám, múzo, monumentalita Santiniho barokní stavby je ohromující.
Mab říká: Santini byl génius. Musel být vynikající znalec archeologie. Jeho stavby se nesesouvají, nelomí, zdi jeho dómů nepraskají. Odolávají věkům. V Plasích postavil velikánský klášter v bažině, na dřevěných kůlech. Stojí dodnes a budí úžas…
Zájemců o historickou prohlídku zámku bylo dost. Byla mezi nimi smějící se, kašlavá paní se třemi vnoučátky, oknírovaný rejtar, dáma v luxusní bílé halence se šlechtickým znakem a její již nic nevnímající manžel. Děti se nudily, házely po sobě plyšové pajduláky a já si představoval, že jsem kníže Kinský. Bloumal jsem mezi sloupy a poslouchal dunící ozvěny slov krojované průvodkyně. Hleděl jsem na zavěšené rytiny, obrazy, fotografie, na barokní mobiliář a ze zamřížovaných oken koukal do zeleně zámeckých zahrad. Umorousaný jsem ze zámku vyklouzal.
Múza zašeptala: Být celoživotně šlechticem, to musela být pořádná dřina.
Hlavně strašná nuda, dodal jsem…
Pěší túru k Záhuňskému rybníku s mufloní oborou a bažantnicí jsem odmítl. Novorenesanční Kozelkovu vilu jsem viděl rozmazaně a nádheru zrající úrody žírných polích komentoval lakonicky: Sedláci budou mít žně…
Rychlík měl půlhodinové zpoždění.
Unaveně jsem prohodil: Co se to jen s těmi drahami děje. Každý den jsou nějaké problémy a nehody.
V půl desáté jsme doputovali do Brna.
Mab řekla: U Úval se zrovna teď srazil osobní vlak s nákladním. Máme štěstí, že jsme u toho nebyli…
Zafilosofoval jsem: Nehoda není náhoda. Když je nehod více a dějí se aritmetickou řadou, může jít o problém vážný, svědčící o opotřebovanosti a únavě strojvedoucích, ale i o možnostech svérázných diverzí motivovaných politicky. Nedej Bože…
Múza zmizela.
Večer byl vlahý. Komínský kostel s bílou věží zářil do dáli jako bóje…
Brno – Komín, 15. 7. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 581)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milana Suská
Absolvuji Univerzitu třetího věku,
aby můj mozek zcela nezakrněl. Tak jsem trochu pyšná na sebe, že Santin
08.08.2020 (22.56), Trvalý odkaz komentáře,
,Milana Suská
V minulém e-mailu
jsem nedopatřením odeslala jen půlku příspěvku, tak to teď dopisuji:
Santini a spol. bylo téma jednoho semestru. Je bezva, když člověk ví, o čem je řeč.
Moc zdravím.
08.08.2020 (23.01), Trvalý odkaz komentáře,
,