Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 589)
Kdysi čas prázdnin, nyní doba setkávání s neduhy. Múza pravila: Na kolena nás nedostanou. Pojedeme do lázní…
Pojedeme do lázní… Foto Mab
Den nic moc. Ani tak, ani onak. Snad dusno, ale jistě podmračeno. Lidé obklopeni zavazadly hleděli na odjezdové tabule v naději, že se dovědí, na které nástupiště a kdy přijede žlutý rychlík do Pardubic… Ten, který měl odjet v 7: 09, má sedmdesát minut zpoždění. Můj s odjezdem 8:09 jen deset…
Paní s kufrem říká: Matěji, to je Kocourkov. Starý pán ji chlácholí: Marie, klid, jsme v Brně, sirény nehoukají, máme mír…
Zpožděný rychlík přijel. Manželé do něj nastoupili. Byli vykázáni. Váš vlak teprve přijede…
Matěji, to je hrůza, říká paní s kufrem. Muž s holemi ji uklidňuje: Vydrž, Marie, to chce klid. První vlak se strefil, strefí se i druhý.
V Pardubicích jsem měl zateklá víčka. Foto Mab
Vlakové schůdky jsou vysoko a první nákrok obtížný. Na padesát cestujících se mžikem vsoukalo do vagonů. U Letovic vysvitlo z mraků slunce. Šimralo mě v nose. Rozkýchal jsem se. V Pardubicích jsem měl zateklá víčka.
Bronzovému Pernerovi jsem řekl: Jene, nemít šavli, tak tě nepoznám. Nekvetou ti tady pelyňky?
Múza mi podala ruku a vedla mě pěší zónou jako slepce. Káva-laté a na pěně hnědavá snítka v podobě estrogenu… Kavárník se usmívá: Koukám a vidím, pozornost podniku, pane.
Vedro nepolevuje, zrovna jako otok víček. Múza mě těší: To chce klid, půjdeme dál.
https://www.youtube.com/watch?v=QoLBmkYB3yA
Nastoupil jsem do trolejbusu. Slunce žhnulo, chemička páchla, doprava byla hustá. Lázně Bohdaneč, řekla múza a vyvedla mě z trolejbusu.
Uprostřed kruhového okruhu stříkala několikaproudá fontána. Okouzlen a trochu zmaten jsem procházel zebrami přechodů. Ze čtyř stran přijíždějící auta zastavovala a dávala chodcům přednost. Hleděl jsem na budovu středověké radnice, na stařičký kostel a hledal lázně. Tudy, řekla múza a vedla mě k historické kavárně s nápisem – Lázeňská. Na dveřích se však bělala cedulička Provoz kavárny uzavřen…
Rozpáleným chodníčkem podél laviček s cvičnými šlapadly jsem doputoval ke Gočárovu léčebnému pavilonu. Foto Mab
Rozpáleným chodníčkem podél laviček s cvičnými šlapadly jsem doputoval ke Gočárovu léčebnému pavilonu. Za skly kubisticky řešené chodby se ploužily stíny léčených. Příkaz Zákazu vstupu neléčených mě odradil od zmáčknutí dveřní kliky.
U bílého pavilonu jsem zahlédl dvojici manželů. Matěj a Marie se belhali a lamentovali. Matěji, na to, že se tady léčí nehybnosti údů, jsou zdejší procedury dost hybné. Marie, chce to klid. Co neuchodíme, to odsedíme…
Chvátal jsem z lázeňské obory za zvukem proudících aut. Foto Mab
Dal jsem cestičkou mezi vzrostlými stromy: Múzo, konečně slyším ticho!
Kdesi na palouku se rozeřvala sekačka. V lázních začala doba senoseče. U zurčícího potoka rostly hnědé doutníky orobince a štípali komáři. Chvátal jsem z lázeňské obory za zvukem proudících aut.
V pampeliškové cukrárně měli pampeliškové kouličky za osmdesát, pampeliškový mošt za šedesát. Byla maličká a bylo tam těsno. Kávu neměli.
U stříkající fontány kousla dívenka mladou maminku do ruky. Foto Mab
U stříkající fontány kousla dívenka mladou maminku do ruky. Žena se rozeřvala a tloukla dcerušku hlava nehlava. Múza podotkla: Divná matka, proč vyvádí? Jak si dceru vychovala, takovou ji má.
Zvolil jsem návrat do Pardubic.
Zvolil jsem návrat do Pardubic. Foto Mab
Z hotelu U zlatého zvonu vyběhla nevěsta v bílých svatebních šatech, vykřikla na brýlatého muže se starší kšticí: Vole. Nasoukala se za volant bavoráku a odjela. Zámečtí pávi klovali do mezírek dláždění a na tenisových kurtech junioři bušili raketami do míčků.
V kostele se konala zádušní mše a u sokolovny trénovali atleti sprinty. Múza běhala místy, kam jí srdce táhlo, a najednou byl vlahý večer.
https://youtu.be/oPwD05EfQuQ
Vlak jel téměř na čas.
Brno, zase to Brno, řekla múza a zmizela.
Brno – Komín, 12. 8. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 589)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
V současné době je to s návštěvami divadel problematické, ale vždy se rád vydám na cesty s Jaroslavem Tučkem. Jsou tak zajímavě podané, ilustrované, radost číst. Kampak to bude příště?
13.09.2020 (11.26), , Trvalý odkaz komentáře,