Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 588)

Uondán obavami o budoucnost, stižen očními neduhy, s nezbytnou rouškou na tváři, jsem se vbelhal do studentského ráje zvaného Černá Marta. V uších mi znělo múzino nabádání: Hlavně nezakopnout…

Mab šeptala: Sylvie Richterová napsala román Každá věc ať dospěje na své místo. Igor Dostálek s Veronikou Volejníkovou stvořili scénář a se studenty nastudovali vzpomínkovou koláž na uplynulý věk – Hády – Pokusy o minulost. Hády jsou jedním z kopců nad Brnem, s bělostnými skalisky viditelnými z daleka, nesoucí jméno podzemní říše řeckého boha smrti Hádese.

Tunýlek Marty se halil do mlžných oparů, kdesi v útrobách vzplál oheň. Temné postavy do něj házely stohy papírů. Komunisté likvidovali archívy…

Obrazy dějinných chvilek se klubou dějištěm.

Z válečných dýmů se rodí mír a Evropou obchází strašidlo komunismu. Dělnická třída ještě netuší, že zrovinka setřásla své okov. A a děti skotačí. Hrají dětské hry. Pod vánočním stromečkem se ptají: Co je v nebi? Je tam Ježíšek?

Aktéři dávných dějů vystupují ze škvír. Běhají po ochozech, pokřikují a kvílí, staví z praktikáblů zákoutí, skrýše, hory, doly, lomozí a mizí v černých zdech. Jsou hbití, vyzařují energii. Hrají, jako by jim šlo o život. Nad vším divadelním balábile se klene duha filosofujících slovních komentářů hrdiny příběhu Jana Lazara.

Histrionství funkcionářských entuziastů předvádejí studenti v mírně karikujících podobách. Pionýry hrají s nadhledem jako děti toužící po romantice, co bojují v naivní víře za lepší příští. Krutosti let padesátých i dobu budování socialismu představují přesvědčivě.

Oči mě bolely. O přestávce mi múza řekla: Děláte dobře, že se na svět díváte přes clonu kouřových skel brýlí. Chráníte svou psychiku. Poté citovala pasáž z programu: Duše je, jak říká Platón, pohyb, který ze sebe činí to, čím jest. Je to cosi, co samo sebe uvádí v pohyb a sebe – nikoliv pouze něco jiného mimo sebe – živě utváří. Jinak řečeno, není to res cogitans. Je to existence. Platónova duše, PSÝCHÉ, není nic psychického, není v ní žádná psychika. Pokud ji nepojmeme jako pohyb, není možné pochopit z ní ani to nejmenší.

Odpověděl jsem: Duše, co je to duše? Duše má… A co je duše národa? Je to zlé, narodit se do doby nesmiřitelných třenic ideologických -ismů. Nám to bylo dáno. Takoví jsme byli, tak jsme žili… Tvůrci se strefili…

Valí se dým. Po ploše pobíhá vystrašená maminka s kočárkem. Vyptává se přicházejících diváků: Nevíte, co se stalo?

Je slyšet hukot letadel, hrčení tanků. Jazyky světlometů olizují černotu zdí. Shůry se spouštějí rudoarmějci odhodlaní bojovat s kontrarevolucí. V hořké chvíli dochází k zázraku, který umí jen divadlo. V prolnutí je hrána lyrická scéna setkání ruského studenta s brněnskou dívenkou v Petrohradě, s tou, která s dítětem v kočárku nechápe, co se to děje. Múza Mab šeptá: Geniální nápad, skvělé provedení…

Inscenace sleduje bědné osudy studentů, pronásledovaných a z vlasti vypuzených, ale i těch, kteří zůstali a spolu s budováním rozvinutého socialismu budovali i své kariéry. Znějí melodie a písně notoricky známé z dob mládí. Internacionála, Hymna demokratické mládeže, Časy se mění…

V druhé části představení dochází k zjasnění dějových linií. Jsou zřetelnější, dialogy hutnější. Hrdinové příběhů stárnou. Životní zkušenosti ovlivňují jejich chování. Vzrůstá napětí, dramatičnost dialogů roste.

Mab konstatuje: Herci zvládají prostor, výtečně vyslovují, vědí, o čem a co hrají…

Po sametovém zlomu se vyděděnci vracejí z exilu v marné touze nalézt domov. Mnozí z těch, co neodešli, s kyselostí v duši vrací původním majitelům za socialismu nabyté majetky. Je to komické i smutné.

Múza poznamenává: Herecké výkony jsou suverénní, obtížné polohy stáří zvládají herci až neuvěřitelně dobře. Vynikající jsou hudební kompozice propojené se slovy a vizualizací dějů.

Závěr inscenace je tragický, dnešní. Proradný bazilišek – kariérista, podnikatel – zavraždí bližního svého, protože ten věděl, co vědět neměl.

Po tříapůlhodinovém maratonu mě bolely oč. Viděl jsem málo. Šmátral jsem po zdech a plížil se schody na brněnský vzduch.

Múza šeptala: Inscenace Hády je jednoznačným úspěchem pedagogického tandemu Igor Dostálek – Andrea Buršová a jejich svěřenců.

Byl to zážitek, dodal jsem a šoural se na noční rozjezd autobusů. Zpíval jsem si Časy se mění… Múza dodala: A duše jsou v pohybu…

Brno – Komín, 4. 9. 2020 

Studio Marta, Brno – Sylvie Richterová: Hády – Pokusy o minulost. Scénář: Igor Dostálek, Veronika Volejníková, ržie a scéna: Igor Dostálek, dramaturgie: Veronika Volejníková, herecké vedení: Andrea Buršová, výtvarná konzultace: Jana Preková, Andrea Mužíková, hudební aranžmá: Pavel Borský, Andrea Buršová, světelný design: Barbora Sosnovcová. Produkce: Helena Gricová. Foto: Martin Jakubec, grafika: Vendula Hlaváčková. Hrají: Denisa Cupáková, Daniel Gajdoš, Júlia Ilčinová, Tibor Kotlár, Šimon Obdržálek, Anna Řeháková, Zuzana Škopová,  Sabina Šlachtová, Veronika Špačková, Zdislava Začalová, Jakub Zelinka. Hudba: Pavel Borský – violoncello, Andrea Buršová – kytara, vokál; Ondřej Kolín – akordeon; Zdislava Začalová – vokál. Premiéra 3. 9. 2020. Psáno z předpremiéry 2. 9. 2020

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 588)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Krásný článek
   o nápaditém, výborném představení o minulých – nedávných letech, jejichž pamětníků ubývá a dnešní generací chybí pravdivý pohled. Vzpomínám na slova dirigenta Maria Klemese o přestávce natáčení ve Fisyo, že časem poznáme pravou skutečnost současného záměrně zkresleného pohledu na události a známá jména v tehdejší společnosti.
   Je zřejmé, že i toto představení má i tento rozměr a cíl. Nezkreslených ohlédnutí je zapotřebí.

   12.09.2020 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ