Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 598)

Žijeme tuze vrzající dobu. Čas plný nejistot a disonancí. Cosi zlého je cítit v ovzduší. Smrt poletuje kolem nás jako Pešek z dětských říkanek a my se nenávistně přeme, jako bychom byli nesmrtelní. Divné.

Voliči krytí rouškami vystrkují paže z okének aut a noří obálky do volebních uren držených maskovanými zakuklenci. Volby do Senátu, do správních orgánů obcí, měst a krajů jsou v plném proudu a v celostátní televizi se hádají šéfové politických stran v předvolební debatě. Středobodem jejich prapodivných pří je coronavirus. Jedni věděli, že jde o vir nebezpečný, a říkali, je třeba konat rázně. Ti druzí také věděli, ale ty prvé neposlechli a konali po svém, tedy jinak než chtěli ti, co věděli. Aby ochránili zdraví národa, doporučili, přikázali, zakázali. A na jevištích divadel se nesmí zpívat… Skřípějící doba…

Do úvah se vmísila múza Mab: Tragickokomický čas byl, je a bude. Divadla však – zatím – hrají. Večer uvidíte příběh antické mytologie, který vás o tom přesvědčí. Idomeneus, krétský král, válečník, hrdina trojské války, se po deseti letech navrací na rodnou Krétu. Koráby, kterým velí, ničí mořská bouře. Aby se před záhubou zachránil, slíbí bohu Poseidonovi oběť, daruje mu prvního živého tvora, kterého po přistání uvidí. Tou obětí se stane Idomedeův syn… Dva rakouští skladatelé – Wolfgang Amadeus Mozart a Richard Strauss – složili opery a současný německý dramatik Roland Schimmelpfennig napsal hru, kterou nazval též jménem krétského krále Idomenea. Právě tu uvidíte. V překladu Tomáše Dimtera a režii Štěpána Pácla, ji uvede v divadle Reduta činoherní soubor.

Zachmuřen jsem nasadil na tvář roušku a šel odvolit. Pak jsem nakoupil rohlíky a švestky, prý jsou dobré jako lék na všechny neduhy. Přemýšlel jsem o zhlédnutých inscenací her Rolanda Schimmelpfenniga. V BuranTeatru znamenité Létající dítě a ve studentské Martě komplikovaného Zlatého draka. A ještě festivalové představení tohoto titulu v Redutě, kam jej dovezl soubor z Uherského Hradiště… Myslel jsem, myslel, igelitový sáček se protrhl a koupené švestky i s rohlíky se mi po cestě rozsypaly…

Kryt maskou, vnímám múzin komentář. Schimmelpfennig ve svých hrách organicky propojuje a nechává střetávat poezii jazyka s brutalitou tématu, předvádění s vyprávěním, emociální prožitek postavy s hereckým odstupem či komentářem. Propojuje západní kulturní svět dialogu a dramatu se světem lyriky a vyprávění východu. Rozkládá příběh v čase a prostoru do mozaikových střípků, jež nakonec složí v nový význam. Hledá prostředky podněcující divákovu fantazii… Zatímco antické drama začínalo s početným chórem a jedním hercem, sólistou, autor nechá celý příběh vyprávět, rozehrávat a zpřítomňovat pouze chórem.

Múzina řeč mě zaujala natolik, že jsem z tramvaje vystoupil u Mahenova divadla a po zjištění svého mylného počínání se plížil mírně stoupajícími uličkami k Redutě. Samozřejmě s rouškou na tváři.

Návštěvníky premiéry jsem příliš nevnímal, jen jsem se snažil nikomu neublížit. Usedl jsem pod jevištní hranou. Přede mnou zela tmavá pláň. Ozvalo se třesknutí, reflektory prosvítily tmu.

Na plochu vstoupila herecká družina kostýmovaná v oděvech současnosti. Herci se postavili v řad a hlasitými slovy, podobni minesengrům, křičeli příběh bojovníků trojské války. Sbory, dua, tria, kvarteta i sóla provázeli stylizovanými gesty vyjadřujícími strach z hrůz. Unisono i jednotlivé nástupy určovali sami. Mluvní takty ukončovalo třesknutí. Herecká trupa texty chrlila, jako by šlo o rozhlasovou hru.

Mab poznamenala: Je to jako recitace z dob konstruktivismu. Křičený voiceband bez dirigenta.

Za zády aktérů padá stěna. Prach mi ovane oči. Herci se rozprsknou, vytvářejí různá uskupení. Jsou sošnými skulpturami i polehávajícími sirénami. Krakeny i Demostény řvoucími do mořských příbojů. Krvavá šmouha na plechové zdi má podobu brány do pekel. Aktéři do ní co chvíli buší.

Vítěz, hrdina! Vrah syna, antihrdina! Uchovatel zaběhlého stavu, dobrý král! Ničitel budoucnosti, ničema!

Jako vlny vod, se z úst aktérů valí slova. Prodlevy tvoří jen třesky a tma.

Mab řekla: Ona je to v podstatě výtečně organizovaná jevištní diskuse, v jejímž průběhu si divák může položit i otázku, proč vlastně musela být řecká válka kdesi v daleké Troji?

Inscenace má vysoké tempo. Herci jsou skvělí. Jejich ostře vystřelovaná gesta nezvyklá. Pitvají příběh na detaily. Jako detektivové pátrající po vrahovi. Znamenitým způsobem zvládají režisérem stanovený „brechtovský“ styl. Udržují diváckou pozornost až do posledního slova.

Mumlal jsem do roušky: Sestavit herecké repliky v prostoru rozestrkaných aktérů v souvislý, logicky na sebe navazující mluvní projev musela být neskutečná dřina.

Představení končí tak, jak začalo. Aktéři stojí vedle sebe v sošné linii. Jen za nimi, oproti začátku, jsou vidět rozvalené trosky.

Šel jsem po schodech dolů a mumlal do roušky: Herci vlastně koncertovali…

Mab dodala: A přitom dirigenta měli v hledišti. Režisér seděl daleko za vámi…

Krajně unavený sundávám roušku a ulehám do postele. Vítězové voleb jásají, počet nakažených virem Covid-19 roste. Vláda chystá nová opatření. Bojím se. Cosi zlého je ve vzduchu…

Brno – Komín, 4. 10. 2020

Národní divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Idomeneus. Překlad: Tomáš Dimter, režie: Štěpán Pácl, dramaturgie: Jaroslav Jurečka, výprava: Linda Holubová. Hrají: Marie Durnová, Vladimír Krátký, Hana Tomáš Briešťanská, Michal Bumbálek, Tereza Richtrová, Petr Kubes, Petra Lorencová, Ivan Dejmal, Martin Veselý, Hana Drozdová j. h. Premiéra 2. 10. 2020 v divadle Reduta.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 11. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 598)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ