Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 599)

Byl pátek, vlahý den. Múza velela: Roušku na tvář, v sadě vlají fábory, v cirkusovém stanu začíná festival Polárkový dort. Vzhůru za ním!

Chodníky jsou pomalovány hvězdičkami, zvířátky a raketami. Startovní čáry vybízejí ke stopovací hře. Barevné šipky míří k Björsonovu sadu a do Polárky.

Zasnil jsem se, zamával vzdálenému stanu a dal se vést hrou. Hleděl jsem na obrázky, četl příkazy a šel z kopce k divadlu. Múza pravila: To je dobrého půl kilometru malůvek a vtipných průpovídek. Polárníci, smekám.

Doputoval jsem do cíle. Na chodníku je napsáno: Vítejte v Polárce! Přede mnou plakát Ivan Martin Jirous, Alžběta Michalová: Pohádky o strašidlech, kohoutech a duze.

Mab povídá: Koukejte, v divadle malovali a opravovali. Mají to tady napěkno.

Vstoupil jsem do sálu a překvapením zůstal stát. Strakaté řady nových sedadel hlediště, ve stropu ukryté kruhy lustrů, upravené portály a jejich horní rampa s akustickým límcem. Byl jsem dojat.

Múza řekla: Polárka vám rozkvetla. Tohle je opravdu divadlo jedenadvacátého století. Moderní a útulné. Sem budou děti i dospělí chodit rádi. Je vidět, že jsou tady šikovní lidé a že radnice o své divadlo dbá…

Dětem nad rouškami září kukadla, rodiče pod rouškami skrývají dojetí. Jsou okouzleni. Světla v hledišti pohasínají.

Múza mi šeptá do ucha: Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, byl český básník, publicista, výtvarný kritik, duchovní otec a organizátor českého undergroundu. Spolupracoval s kapelou The Plastic People of the Universe. V sedmdesátých a osmdesátých letech pořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a festivalů. Podepsal Chartu 77. V té době byl z politických důvodů opakovaně vězněn.

Na jevišti venkovská kuchyně s postelí, kamny, skříní, stolem. Vlasatý tatínek a maminka s brejličkami na nose ukládají dcerušky do peřin. Tak už hajinkej Františko, peřinku dáme na bříško. Slepičky už šly spinkat taky, utichl vítr, spí i mraky, Broučci zalezli do jehličí. Vzhůru jsou jenom andělíčci, aby tě ohlídali v noci na nadýchaném obláčku. Dobrou noc, ty můj miláčku.

Nad kuchyní poletují obláčky. Bělostní beránci. Troubí trubač. Ze skříně vylézají černé mátohy a odtahují tátu do temna noci. Trubač troubí. Kuchyně je plná plachetkami pokrytých kohoutů. Nožkami hrabou, zobany klovou. V hlediště křičí dítě do roušky: To není pěkné!

Vlasatý táta v koutu valdické cely píše veršíky. Tak stromy už se svlíkají jako ty, Františko, před spaním, a stromy už jsou nahatý, jako ty, Martičko, jako ty, když se převlíkáš ke spaní.

Život je těžký, jídla málo, ze škvír lezou bubáci. Naběračky, drátěné metličky, hrnce a pokličky jsou zbraněmi holčiček bojujících s obludnými vidinami.

Maminka zpívá ukolébavku. A taky voda ve studni víc studí, voda ve studni, do mlhy zvoní klekání, klekání v mlze měkce zní, večer je dřív, jsou kratší dny, na brambořištích už shořel pýr, snáší se tma zas navečír. A při zemi se plazí dým, blíží se zima, mnoho zim ještě tě čeká, Františko.

V hledišti je ticho.

Barevnost kohoutích kokrhelů se halí do smutku. Nejdrzejší kokrháč kvílí za komínem na trubku.

Múza šeptá. Úžasné… Bolestnost odloučení přináší na jeviště krásu. Skvělá režie, vynikající výtvarné řešení…

Rodina bez tatínka zápasí s obludností doby. Z kamen lezou hyeny, oknem se cpou do kuchyně lítice. Stěny se rozestupují, padá sníh, kohouti hrabou závěje. Maminko, maminko…

A maminka notuje: Zabečí ovečky ve chlévě, tichounce zabečí ovečky, po dvoře poběží holčičky v závějích měkkých obě dvě.

Dětičky se choulí do hadříků. Františka špitá: A nakonec se v polotmě rozsvítí zlaté hvězdičky. Martička šeptá: Zlaté hvězdičky v Betlémě!

S fujavice se vylupuje kapela černých kohoutů a hraje zastaveníčko. Houslové sólo hladí duše přítomných. Když housle dozní, je ticho. Múza hlesne: Nádherné. Diváci se roztleskají…

Vlasatý táta se vrací. Šedivou realitu věcí lakuje barevnými skly v rámech. Černé mátohy jsou fátum. Táhnou tátu do temnot. Pode dveřmi proniká do kuchyně sluneční svit.

Valdický vězeň promlouvá: Milá Juliánko. Málo líbezný je svět tady v předpeklí. Už i ty divizny na dvoře odkvetly. Ale to vůbec není to, o čem jsem ti chtěl psát. Někdy mě na okamžik úplně ochromí, když si představím děti a že u nich nemůžu bejt. No, zrovna tobě to nemusím vykládat. Za chvíli bude večerka, zbytek, bude-li jaký, nechám na zejtra. Hlavně že jsem už klidnej, že nějakej dopis bude. Zatím dobrou noc, má lásko.

Holčičky řádí, hrají si na skovku. Pokřikují. Povětřím létá vše, i to, co nemá peří. Lítají i strašidla. Ať ryby vykulujou oči, voda se stejně nenamočí! U sporáku se kocour směje, oheň se taky nezahřeje! Usnuli pod kamenem hadi, zima se nikdy nenachladí! Kominík mával štětkou v síni, saze se vůbec nezašpiní! Nad hrncem tančili komáři, pára ta už se nevaří! A holčičky si pomyslí, táta nám napsal nesmysly.

Múza říká: Je to takové osobité, halasovské, trochu i v řádu pohádkových příběhů Vladislava Vančury. Krásně české…

Ze škvír lezou skřítkové. Františka má rýmu, světlo je černé a táta věří, že svět bude vypadat jinak. Neplavil jsem se po mořích a přece sedím v lodi, nade mnou nebe, ve mně hřích, dva věrní lodivodi. Namísto stěžně vztyčen kříž, tak pořád doufám, že mě něžně nad vodou podržíš…

Maminka propadá démonu. Může bejt prázdnej celej dům, však na polici měj vždy rum! Může ti doma chybět mouka, může ti doma chybět pepř, však flaška na tě musí koukat z police vždycky, to mi věř.

A pak slepičky snesly šedivá vajíčka. Přihnala se bouřka. Po ní vysvitla duha a šedivá vejce obarvila. Aktéři bez hábitů stojí kolem básníka, vlasatého táty, pozpěvují a říkají: Modré skořápky obarvily nebe, chrpy, čekanku a vodu v rybníkách. Zelené zas trávu a modříny. Červené skořápky obarvily jahody, jeřabiny a maliny. Žluté obarvily rozvité jehnědy jív a blatouchy. A fialové obarvily pávy a šištičky olší. A vyšlo slunce – na něm se usadily žloutky z rozbitých vajíček, a svítilo na svět. A ty nejtenčí skořápky z vajíček liliputek dodnes poletují po světě. To jsou motýli.

Potlesk je mohutný a zaslouženě dlouhý.

Dojatý a jako ve snách se loučím. Múza říká: V těžkých dobách vyrostl v Polárce jevištní skvost…

Brno – Komín, 20. 9. 2020 

Divadlo Polárka, Brno – Ivan Martin Jirous, Alžběta Michalová: Pohádky o strašidlech, kohoutech a duze. Režie: Jan Cimr, dramaturgie: Alžběta Michalová, výprava: Magdaléna Paráčková-Teleky, hudba: Tomáš Vtípil. Hrají: Táňa Hlostová, Štěpánka Romová, Matěj Záhořík, Jaroslav Tomáš, Vít Malecha, Alfred Texel, Václav Dvořák, Jakub Thomas, Jan Laichman. Premiéra: 18. 9. 2020.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 17. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 599)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Je radost
   číst a vidět obrázky z představení, které inscenátoři Polárky připravili dětem, které to v současné době nemají lehké. Nejen samy, ale i jejich rodiče zažívají samé změny, které jsou tak překvapivé a časté, že mají co dělat, aby je stačili tak rychle vnímat. A děti to také pociťují. Dobré představení jim může přinést klid a pohodu.
   Moc bych dětem přál, aby podobných představení přibývalo.

   17.10.2020 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ