Divadelní noviny > Blogy Kontext

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 602)

Jsem už týden doma, trčím v bytě a vzpomínám. Před rokem bylo hej. Tělo mi ještě sloužilo a jeho neduhy se daly oklamat. S múzou za zády jsem putoval naší vlastí a byl okouzleným poutníkem.

Moje paní učitelka, rádkyně a dobrá víla, doktor Eugenie Dufková pravila: Z toho by mohla být pěkná knížka. Poslechl jsem. Za pomoci manželů Ivy a Dušana Tejkalových a pod pečlivým dohledem editorky paní doktor Dufkové byla za tři měsíce vytištěna.

Múza mi noc co noc našeptávala: Když už do vydání vrážíte úspory, musíte se postarat o jeho zviditelnění. Cesta k podzimu je vaší knížkou poslední, zaslouží si slávu vysvěcení. Nejlepší by byl rituál křtu. A to na scéně, kde jste deset let hrával. Dejte se do toho…

Byl březen. Vše přichystáno, pozvánky na křest rozeslány, ale nouzový stav a strach z onemocnění chorobou covid19 nás dostaly do kolen. Divadla nesměla hrát, šily se roušky…

A na výtisky Cesty k podzimu sedal prach… Ve snu se zjevila múza: Nebojte se, máte svou váhu. Jste osudový klikař.

Počala doba promořování s nadějí, že nad virem zvítězíme. Termín konání křtu knížky byl divadlem stanoven na středu 23. září (zde).

Necelý týden předtím, v pátek 18. září, jsem na Malé scéně viděl premiéru skvostné inscenace hry Josefa Topola Stěhování duší a napadlo mě uskutečnit křest v přítmí jejího jevištního řešení. Múza mi radila napsat scénář, požádat vedení činohry a kolegy o pomoc a opět začít věřit ve svou šťastnou hvězdu…

Usmál jsem se. Věřte v mou šťastnou hvězdu býval odzbrojující argument při všech mých jednáních s váhajícími úředníky a funkcionáři, který mi pomáhal lámat ledy nepřízní.

Středa se tvářila vlídně. Do baťůžku jsem vložil stoh knížek, láhev sektu, tvář pokryl rouškou a hekaje belhal se na tramvaj. Mahenovo divadlo bylo obloženo auty. Prošel jsem portýrnou, kouknul na skříňky s fermany a kolem herecké šatny, ve které jsem kdysi sedával, jsem zamířil do chodeb vedoucích k Malé scéně.

Uvolněte se, řekla múza.

Odpověděl jsem: Neruš mé kruhy, na přípravu mám slabou hodinku.

Z batohu jsem vyndal padesát výtisků Cesty k podzimu. Mezi jevištními krabicemi jsem z nich nadělal placaté chodníčky. Do jedné převrácené bedýnky jsem naaranžoval lahev sektu, tác a několik sklenic. Na hranu pódia jsem položil tácek, na něj skleněnou nádobku s pěti kapkami křtící vody. Vše jsem ozdobil zdravotními rouškami. Přišli herci. Pan osvětlovač osvítil jejich aktérské posty. Začala zkouška. Na jevišti ležely ovadlé květy růží, mezi nimi se tvořily šerosvitné průsvity. Herci dočetli a zmizeli v zákulisí. Dostavil se klavírista, skladatel Miloš Štědroň. Stačil jsem mu jen říct: Na světlo začneš hrát…

Diváci se dostavili s tvářemi pokrytými rouškami. Křtící kmotr, ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser mezi nimi zářil jako mág.

Bylo třeba začít. Ale herci nepřicházeli. Pošeptal jsem skladateli do ucha: Hraj! Překvapený skladatel promluvil: Prý mám hrát, tak hraji… Zabořil prsty do kláves piana a ze tmy na scénu vstoupili aktéři.

Múza špitla: Princi, herci přijeli…

Vladimír Krátký přivítal hosty a představil účinkující. Paní doktor pronesla tiše moudrá slova o divadle i o knížce. Poté trio mistrů spíkrů – Marie Durnová, Jan Grygar a Vladimír Krátký – počalo číst příběhy kmetského putování k horizontu bezčasí. Hlavy aktérů se vynořovaly z mlžných oparů a mizely v tmách. Jejich hlasy se proplétaly. Věty poletovaly, sklouzávaly divákům po rouškách a zanikaly v závěsech sufit.

Múza špitla: Dobrý, moc dobrý, jako snění ve snu…

Sporý svit zabloudil na piano. Miloš Štědroń se obrátil na diváky: Budou se zpívat a hrát písně z inscenace Příběhy dlouhého nosu. Načež explodoval komediální ohňostroj excelentního muzicírování. Ekvilibristický dialog a duet skladatele s pěveckou hvězdou Monikou Maláčovou měl velký úspěch.

Spíkři čtou, ve tvářích se jim odráží podoby těch, co tu již nejsou…

Obřad vrcholil. Zableskla se skleněná nádobka, křtící kmotr, ředitel Martin Glaser. Ukápl na knížku pět svítivých kapek a řekl: Ať máš úspěch a jsi hojně čtena. A Cesta k podzimu byla pokřtěna.

Diváci na jevišti sbírali knížky a já je podepisoval.

Padla na mě únava, takže ani nevím komu. A ani si nepamatuji, co bylo dál…

Jenom si matně vzpomínám, že paní doktor Dufková řekla: Pěkná knížka, důstojný křest. A že Honza Grygar prohlásil: Dobře jsi to vymyslel, dobrý scénář jsi napsal.

A že múza poznamenala: Vlastně to byla komorně laděná panychida za mrtvé a jednoho živého… Holt, osudový klikař…

Nyní jsem už týden doma. Sám. Za okny panuje chlad. Pod okny se leskne deštěm smočený chodník. Divadla nehrají. Trčím v bytě a vzpomínám.

Brno – Komín, 18. 10. 2020 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 602)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Nepochybuji,
   že další nová kniha Jaroslava Tučka, o jejímž slavnostním „vykročení“ za čtenáři píše, se setká se stejnou oblibou, jako jeho nesčetné články vycházející pravidelně z jeho návštěv nejrůznějších míst a na nejrůznější témata. Vstup s problémy a komplikacemi, způsobenými nenadálým výskytem neznámého viru, se nakonec přece uskutečnil, což dává velkou naději všem, kteří se ocitli v podobné situaci.
   Přeji knize a jejímu autorovi po tomto vítězství mnoho vděčných a pozorných čtenářů.

   25.10.2020 (21.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ