Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 603)
Rouška na tváři krátí dýchání. Proto nevycházím. Větrám a koukám z okna. Trochu si i zpívám. Prosím, jen se zavřenými ústy. Bědný hled je na ten boží svět…
Matička Země se zlobí. Foto Mab
Je to bída. Matička Země se zlobí a lidem z toho blbnou mozky. Sil ubývá a koronavirus řádí. Nevybírá si. Bere vše. Jako smrt.
Když hrozí hlad, vezmu na záda baťůžek a jdu nakoupit. Raději večer. Abych rouškou neprovokoval. Jezdím do supermarketů. Jsou tam slevy…
Pohled z oken tramvaje uklidňuje… Foto Mab
Pohled do tmy z oken tramvaje uklidňuje. Míhání světýlek lamp ubíhá v nenávratno a nevraživých cestujících je méně než ve dne. Dá se přemýšlet…
Třeba o tom, proč mezi lidmi narůstá zloba, závist a zášť, když máme to, co jsme si na náměstích klíči vyzvonili. Třeba jste tam nebyli všichni. Nebo ti, co klíči zvonili, z toho nemají to, co si od cinkání slibovali, ozvala se múza. Do řeči se jí vmísil brýlatý bard: Madam, na „Staromáku“ házeli po policistech kameny mladší i mladí, co v čase zvonění ještě vůbec nebyli.
Takový už je život, odpověděla múza. Co se děti nenaučí ve škole, to doženou na ulici.
Dá se přemýšlet… Foto Mab
Ano, ano, řekl brýlatý bard, v lidech je od nepaměti zakotvena touha po změně. Čas od času to v nich bouchne. S tím se musí počítat. V antice vymysleli systém – tyranům vládu, lidem chléb a hry.
Múza souhlasila: Bylo-li málo chleba nebo her, lid se bouřil, tyran byl vyměněn za jiného, a systém běžel dál.
Až do úplného zdegenerování, dodal bard.
Múza se zadumala: Jak řekl jeden z politiků, jsme ve válce, kterou prohráváme.
Bard kýchnul: Politici se přou o mandáty, a přitom se jim sype systém mezi prsty.
Život je od toho, aby všechno bylo na nic… Foto Mab
Tramvaj jela kolem plotu brněnského Výstaviště. Ve tmách tonula i funkcionalistická stavba slavného divadla, kde jsem hrával po absolvování divadelní školy. Ozvala se múza: Nechcete si divadlo koupit? Je na prodej. Správa Výstaviště z provozních důvodů rozprodává některé budovy.
To mám radost, řekl bard, konečně je tu naděje, že někdo budovu opraví. Kdyby žili pánové Voskovec a Werich, také by měli radost. I oni v tom divadle kdysi hrávali.
Netoliko, že je tma a nic nevidím… Foto Mab
Múza počala zpívat: Netoliko, že je tma a nic nevidím…
Kdosi mi poklepal na rameno: Nezpívejte, pane, vždyť se to nesmí. Vám je snad do zpěvu?!
Múza zašeptala: Život je od toho, aby všechno bylo na nic…
Vystoupil jsem z tramvaje a šel nakoupit rohlíky. Múza za mnou volala: Vraťte se, ztratil jste klíče…
Brno – Komín, 21. 10. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 603)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Pelikán
Melancholické zadumání
nad nedávným večerem ve mně rezonuje. Prožívám tyto dny a hlavně večery podobně.
V tom našem karanténním provozu cítím takovou typicky českou švejkovinu, kterou jinde asi nemají: jak jsme si nechali předepsat zákaz zpěvu. A máme v tom hned pohádku o půlnočním království a o jistotě blízkého vysvobození… musí se ale Pyšná princezna napřed proměnit! A v tom bude asi pointa: Tento čas je pro každého z nás určitou výzvou: jsme v tom všichni společně, jsme stejně zranitelní a nikdo se nezachrání sám… všichni jsme na jedné lodi… a v Boží ruce.
05.11.2020 (15.21), , Trvalý odkaz komentáře,