Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 609)
Sedím s múzou. Sním. Mab listuje kronikou času.
Viktoria Hrehová: Pacho, ujco Pagáč a Jozef Kroner. Olej na plátně (80 x 100 cm). Repro Happy Mellon Gallery, Slovensko
Čte: Tetka Sítčena krmí husy. Ptáci syčí. Tetka je řečná: „Počuj, šohaju, co ty si vlastně zač? Študuješ na herca, ale víno nepiješ, nezpíváš, ani pod májů neverbuješ, si ty vůbec od nás?“ Jareček říká: „Su, tetičko, su, ale ve Starej Breclavi je tolik komárů, že bych radši nebyl.“ Sítková zahodí ošatku: “Že ti huba neupadne, galgaňu jeden…“
Stařeček Matúš Pagáč (Jozef Kroner) a Jura Klásek (Oldřich Velen) v seriálu Slovácko sa nesúdí (r. Petr Tuček, ČT 1975-1984). Foto – repro/archiv ČT/Vladislav Kucharski
Múza obrací listy: Na hnojišti sedláckého dvora v Hluku se za měsíční noci natáčí scéna bitky chmatáků se stařečkem Pagáčem. Oskarový herec Jozef Kroner s fajkou v puse se boří do smrduté hnojůvky a cedí mezi zuby: „Šohajku, mosíš mňa obtúlit řádsky, potom vyzvednút do luftu a ajn cvaj, se mnú rúbnút do tých sraček.“ „Mistře, to já nemožu…“ „Šohaju, možeš, si za to placený.“
Mab převrátí pár listů: V Brně na Orlí stojí na chodníku Zdeněk Galuška, autor stařečka Pagáča z populárních knížek Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí. Volá: „Šohaju, kam tak letíš, zastav sa.“ „Mistře, na stavbu divadla.“ „A na modlení si dal?“ „Nemám na to čas.“ „Ani peníze. Dám na modlení za tebe. Pro jistotu. To víš, jsme v Brně…“
Repro archiv
Usmívám se.
Múza obrátí stránku: Na Orlí před budovou pojišťovny mává spisovatel Zdeněk Galuška beranicí: „Šohajku, je čas lúčení. Stěhuju sa do Brodu. Člověk má umřít tam, kde si myslí, že je doma. Tak sa drž, šohaju ze Starej Breclavi, snad ťa to divadlo dostavjat nechají…“
Mab začne zpívat: Za Starú Breclavú, u tej Boží muky, stojí tam cérenka, zalamuje ruky…
Za Starú Breclavú, u tej Boží muky, stojí tam cérenka, zalamuje ruky…Zleva Dušan Holý, Jarmila Šuláková, Luboš Holý, Boženka Šebetovská a Jožka Severin (1954). Foto Širal
Řekl jsem: Maminka slovácké pěsničky milovala. Boženka Šebetovská, Jožka Severin a Jožinek Černý byli jejími idoly. Mě za zpěváka neměla a za šohaja nepovažovala. I když čižmy, bílou košilku s rukávci a gatě červenice jsem měl… Maminka byla vdova a já pohrobek. Chtěla, abych se stal holičem a byl jí oporou.
Múza zpívá: Zalamuje si je za svoju hlavičku, komu´s ma zanechal, švarný šohajíčku…
Mab dozpívá a je tma.
Brno – Komín, 5. 11. 2020
///
P. S.
Letos uplynulo čtyřicet pět let od uvedení seriálu Slovácko se nesúdí. Dnes už kultovní adaptace vznikla podle humoristických povídek Zdeňka Galušky, který je spolu s Jaroslavem Dietlem a režisérem Petrem Tučkem podepsán pod scénářem.
Repro archiv
Dvanáctidílný seriál je postaven na výtečném obsazení ústřední dvojice, kterou tvořili herci Jozef Kroner a Oldřich Velen. Vtipně zobrazuje život prostého lidu na Slovácku za Rakouska-Uherska. V epizodních rolích se vystřídala plejáda tehdejších populárních československých herců jako například Vlastimil Brodský, Josef Somr, Slávka Budínová, Jiří Lábus, Jana Švandová, Ilja Prachař, Soňa Valentová nebo Michal Dočolomanský. Přetrvávající kouzlo seriálu je nejen v samotné předloze Zdeňka Galušky, ale i v kameře Jiřího Kolína a Vlastimila Kosíka, stejně jako v pevně uchopené režii Petra Tučka.
Zdánlivě volný, na sebe nenavazující „sled“ národopisných obrázků ze života obyvatel slovácké vesnice, pospojovaný záchrannými či nápravnými „akcemi“ staříčků Pagáče a Kláska, je ve skutečnosti kritickým pohledem na „malé“ lidské vlastnosti či charaktery. Nejenže seriálu nechybí vtip, ale obsahuje i laskavost a typickou slováckou atmosféru.
Seriál, který vychází z Galuškovy knihy Slovácko sa súdí, který se v roce 1984 dočkal i své druhé řady. V době svého uvedení se jmenoval – dost nepochopitelně – Slovácko sa nesúdí. Na otázku, proč tomu tak bylo, odpověděl před časem jeden z hlavních protagonistů, herec Oldřich Velen: Tu změnu názvu zavinila někdejší náměstkyně ředitele televize s tím, že prý u nás v socialismu už se nesoudíme. Přitom byla dva roky v rozvodovém řízení…
Petr Tuček (vpravo) s kameramanem J. Myslivcem (uprostřed) a scenáristou J. Blažkem (vlevo) v pauze natáčení Legendy o živých mrtvých (1971). Foto archiv Roberta Rohála
Kromě dvou řad seriálu Slovácko se nesúdí natočil režisér Petr Tuček (1939 – 1990) pro televizi i seriály jako Legenda o živých mrtvých (1971), Muž, který nesmí zemřít (1978) a Dlouhá bílá stopa (1987). Režíroval také šestidílný historický seriál Ctná paní Lucie (1972), který se natáčel na několika českých a moravských hradech. Hlavní role vytvořili Renáta Doleželová, Jiří Tříska a Svatopluk Matyáš, přičemž autorem scénáře byl Gustav Oplustil. A třebaže tato „česká Angelika“ slavila na obrazovkách mimořádný divácký úspěch, po následné kritice přímo z úst tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, který tvůrcům z tribuny vyčetl, že by měli točit o hrdinech socialistické práce, než se zabývat pletkami rytířů, byl seriál dán do trezoru a posléze zničen. Dnes neexistuje jedna jediná kopie.
Jozef Kroner v roli Matúše Pagáče. Foto archiv ČT
I to byl jeden z důvodů, proč na začátku sedmdesátých let Petr Tuček „zmizel“ v Brně, kde začal pracovat v tamním televizním studiu. A dařilo se mu, což dokládají seriály jako Legenda o živých mrtvých (1972) a Muž, který nesmí zemřít (1977), které natáčel ve svém takřka rodném Holešově. V brněnském studiu natočil i obě řady seriálu Slovácko sa nesúdí (1975, 1984). Do jeho filmografie dále patří televizní snímek Tajemství Ďáblovy kapsy (1980) nebo seriál Dlouhá bílá stopa (1981).
Z filmové tvorby Petra Tučka jmenujme snímky Svatej z Krejcárku (1969), Stopař (1978), Od vraždy je jenom krůček ke lži (1982) nebo Copak je to za vojáka… (1987) a Čekání na Patrika (1988). To se už zase mezitím vrátil do Prahy a působil ve Filmovém studiu Barrandov.
Ve své branži byl zdatným a uznávaným profesionálem, což dokládá jeho práce pokrývající několik žánrových oblastí. Nebýt toho, že zemřel příliš mlád – 20. července 1990 ve věku 51 let -, mohla být jeho filmografie podstatně rozsáhlejší.
P. P. S. A spřízněnost s autorem tohoto blogu Jaroslavem Tučkem? Jakási velmi vzdálená příbuznost tam je. Děda Jaroslava Tučka Kaňa měl rodinu v Kyjově. Když okupovali Břeclav Němci, vezl jej k ní i s jeho maminkou na žebřiňáku. Bydleli pak ve stáji s kravkama a koněm… Když se kdysi Zdeněk Galuška podivil, proč tedy režisér přisoudil Jaroslavu Tučkovi roli šohaja na hnoji, odpověděl Jaroslav Tuček slovy: Splnil mi tak přání, osobně se seznámit s panem Krónerem…
/K autorovu textu připravil, zpracoval a připojil hul/
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 609)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
