Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 61)

Na divadelní fakultě probíhalo slavnostní předávání vysokoškolských diplomů, když jsem se dozvěděl, že zemřel největší z Provázků, pedagog, režisér, scenárista, překladatel, geniální organizátor a jeden ze zakladatelů Mahenova nedivadla Husa na provázku Peter Scherhaufer. Bylo to před patnácti léty.

Dnes stojím před knihovnou, listuji v Scherhauferově Čítance divadelní režie a pozpěvuji si vzdorovitou písničku Dvě stě malých cigaretek, kterou jsem uslyšel prvně během představení Peterovy inscenace Stříbrný vítr. Zpívala ji Ida Kelarová. Dádulička hrála Aničku posedlou a mladinký Zbyněk Srba Jeníka Ratkinů. Byl jsem šéfovský novic. Představení bylo zvláštní. Odbojné. Cigaretky zněly jako protestsong.

Dvě stě malých cigaretek na tu bolest prasklo. Pramen rudý zvolna přetek, pak to zase splasklo.

Písničku jsem pak slýchával často. Peter ji měl rád. Při slavnostech souboru ji zpívali všichni. Cigaretky nesměly chybět v zahraničí, na tuzemských zájezdech, při akcích Divadla v pohybu, ani u táboráků. Skvěle je zpívávali Mirek Donutil, Mojmír Maděrič i Martin Havelka.

Vzteklý vítr cestou přehnal, baladické smetí, štíplo v očích, osud žehnal směšné síle dětí.

Peter ji poslouchával zaujatě. V pravé ruce cigaretu, levou si potahoval knír. Nebylo dobré mu v těchto chvílích vstupovat do soukromí. Vynikající bubeník a jeden z dvorních Scherhauferových skladatelů Zdeněk Kluka slezl z kola a řekl: Cigaretky na slova Fráni Šrámka mě přinutil napsat Šery za slib jeho režie pořadu Progresů. To jsme byli oba hodně mladší.

Snad nám trochu vlasy vlály divadelní hrůzou. Stará vojna… Dál jsme táhli s prostřelenou blůzou.

Peter byl silným kuřákem. Cigarety mu byly oporou. Kde se dalo, tam kouřil. Kde se nedalo, tam kouřil také. „Na tajno“. Macaté prsty pravé ruky měl od nikotinu věčně zažloutlé. Ve chvílích nezřízené statečnosti jsem mu sděloval: Peter, nekuř! To tvé kouření by porazilo vola, ne tak člověka. Kupodivu nevybuchnul, jen se na mě díval přes kouřovou clonu a mlčel. Jednou však odpověděl: Jarošu, pamatuj si, kdo roste pro šibenici, ten sa neutopí. My, Scherhauferové, umíráme na rakovinu, ať kouříme či nekouříme. Zemřel tak bratr, otec, matka, sestra, umřu tak i já.

Dvě stě malých cigaretek, na tu bolest prasklo.

K mé potěše a překvapení jsem byl pozván dvěma pohlednými usměvavými dámami, abych zavzpomínal na režiséra Petera Scherhaufera pro potřeby vznikající výstavy Moravského zemského muzea Neuč orla létat. Celé dopoledne mě dámy hostily ve své muzeální pracovně čajem a já vyprávěl, jak jsem byl Peterovi celých deset let z vůle strany šéfem a jak jsem se za těch deset trpkých let naučil dělat divadlo „pro každé počasí“. Na požádání „zemských“ krasavic jsem napsal: Největší z Provázků Peter Scherhaufer byl mimořádným člověkem. Vynikající režisér, pedagog a geniální organizátor divadelního dění byl pro mě příkladem despotického umělce, co dokázal zvládat nemožné. Bylo životním štěstím učit se „divadlu“ pod jeho dohledem. Bratislavský rodák Peter Scherhaufer zanechal nesmazatelnou stopu v brněnském i evropském divadelnictví.

Vernisáž výstavy Neuč orla létat se konala v areálu arcibiskupského dvora, který pro divadelní produkci objevil Peter Scherhaufer. V roce 1982 se na jeho ploše konala nezapomenutelná klání Divadla v pohybu II. Tomáš Ruler navozil rekvizity, dekorace, trhovecké stánky, postavilo se pódium a Aleš Lamr vše pomaloval strakatými barvami. Rozkvetlý dvůr pak animoval k obrazu svému Peterův režisérský génius. Se schvalováním „nezvyklé akce“ byly tuze značné problémy. Problémy byly i kolem účasti některých hostů. Jeden stánek totiž patřil představitelům Jazzové sekce, která v něm prezentovala odvážné aktivity a prodávala sekcí vydané tiskoviny. Nejžádanějším byl román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, do té doby šířeného samizdatově. Jedno kouzelné odpoledne zde jamoval se spoustou „náhodných“ hudebníků „mág“ v bílé čapce Jiří Stivín. Z jiného stánku věnovaného inscenaci Bolka Polívky Poslední leč, nějaký dobrák v průběhu vlahé noci ukradl loveckou pušku. Puška sice měla znehodnocené hlavně a zalité kohoutky, ale vysvětlujte to. Sedával jsem pod torzem dekorace sochy s jezdcem na koni a modlil se k svatému Václavovi, aby ten nádherný maraton svobodného kumštu už konečně jednou skončil. Také jsem si zpíval:

Vzteklý vítr cestou přehnal, baladické smetí, štíplo v očích, osud žehnal směšné síle dětí.

Tentokrát bylo nádvoří až do výše horních oken nablýskaných zdí arcibiskupského paláce zaplněno obrovitou konstrukcí vestavěné divácké elevace s rozměrnými laminátovými sedadly. Pod touto moderní horou z kovu a dřeva se na svažujícím kopečku rozprostíral velký kruh z nepromokavé látky. Na kruhu okrového zbarvení stály jakési kamenné menhiry potažené impregnovaným textilem. Nad nimi vánek povlával velmi rozměrnými plachtami zavěšenými na napnutých lanech.

No tedy, to je vstupní brána snad k absolutnu! Monumentální dekorace vhodná pro Shakespearův Sen noci svatojánské. Za branou budou zajisté řecké Atény! Byl jsem tou pompou ohromen. Kolem obalených menhirů pobíhaly děti s maminkami a na jednom kameni jako na trůnu seděl herec Pavel Zatloukal. Fascinován jsem kráčel mezi houfujícími se lidmi a vstoupil na látkou potažený magický kruh: Pavle ty jsi tady jako exponát? Herečka Bušová se zasmála a já se zastyděl. Peter by zajisté řekl: Jarošu, vyser sa na to a nebuď vtipný, vole!

Vzteklý vítr cestou přehnal, baladické smetí, štíplo v očích, osud žehnal směšné síle dětí.

Vystoupal jsem k elevaci, pozdravil se s šéfem Husy Vladimírem Morávkem, hercem Jiřím Pechou i s ředitelem CED Petrem Oslzlým a cítil pohledy mnohých starších, kteří si s mou přítomností na vernisáži nevěděli rady. Paní Janěková, dramaturgyně loutkového divadla Radost mně podala ruku a hlasitě pravila: Přečetla jsem si vaše Vzpomínky antihrdiny s velkým zaujetím. Knížka je to pozoruhodná, poučná a pro mne velmi zajímavá.

Snad nám trochu vlasy vlály divadelní hrůzou.

Mezi menhiry, uprostřed plátěného magického kruhu se začaly dít věci. Kytarista drnknul pět akordů, Zdeněk Kluka zasténal na foukací harmoniku, do bílé košile oděný herec Láry Hauser si na hlavě posunul buřinku a dlouze četl slova výroků režiséra Petera Scherhaufera. Kurátorka výstavy Veronika Valentová se s úsměvem nadechla, a vtom se rozezněly zvony Svatopetrského dómu. Zvony zněly slavnostně a silně. Tak silně, jak si to jen památka slovutného pana režiséra zasloužíla.

Stará vojna… Dál jsme táhli s prostřelenou blůzou.

Zářící paní Valentová chrlila věty o připravené výstavě s takovou erudicí a zápalem, až jsem zalitoval, proč nikoho nenapadlo postavit před ni mikrofon. Z řeči jejího těla jsem však okamžitě pochopil. Kdyby paní kurátorku někdo řízl do prstu, namísto krve z něj dozajista poteče informace o díle Petera Scherhaufera. Nebo slova díků těm, kteří přispěli ke zdaru otvírané instalace Neuč orla létat.

Doprostřed menhirových kamenů přišli kytarista a Zdeněk Kluka. Zdeňkův hlas se škrtil:

Dvě stě malých cigaretek, na tu bolest prasklo…

V mramorových sálcích bylo zvláštní přítmí, těsno a mnoho návštěvníků. Trochu jsem si připadal jak v královské hrobce. Na osmi černých podstavcích ležely černě tištěné programy nejvýznamnějších inscenací, na podélné zdi písmem jakoby vtesaným do mramoru bylo napsáno Peter Scherhaufer Neuč orla létat a oproti na stěně obrovité „eany“, dlouhé nudle s názvy 270 režií vytvořených největším z Provázků během jeho krátkého života.

Ve druhé, mramorem obložené místnosti, mezi výroky ctitelů, kolegů a spolupracovníků Petera byly koláže z fotografií a promítací plocha, na které běžely sestřihy slavných inscenací Commedie dell´arte a Brechtova Svatba. Všude jsem viděl rozestavěné drobné katafalky a na nich historické relikvie. Ze zavěšených sluchátek pronikal hlas Láryho. Četl autentické výroky velikána.

Pozdravil jsem se s Aničkou, dcerou Dáduličky Ambrové a Peterova žačka Milka Hurajová, režisérka, která mě obsazovala do svých absolventských inscenací, řekla: Já vás nepoznala. Vy už nenosíte brýle? – Nenosím. – Jakpak vás má potom jedna poznat…

Vyklouzl jsem na dvůr mezi menhiry. Bývalý dramaturg paní Husy si postěžoval: Divadlo už nedělám, mám firmu, ale pořád slyším Šeryho telefonáty. Scherhaufer ležel v nemocnici a stále volal. Rozkazoval, přikazoval, nakazoval. Pane, to se nedá zapomenout. Začal jsem tiše zpívat: Dvě stě malých cigaretek, na tu bolest prasklo. Pramen rudý zvolna přetek, pak to zase splasklo. – Ano, on kouřil do posledního dechu.

Doma je doma. Doma mám ticho. Božské, komínské ticho. Vedle klávesnice leží čokoládová kulička ve staniolu a na ní tvář Petera Scherhaufera. Šeryho koule. Dostal jsem ji na vernisáži od kustodek. Usměvavé dámy Hana Ocetková a Veronika Valentová mně ji darovaly zároveň se čtvercovou publikací katalogu k výstavě, jako poděkování za pomoc. Koukám na kouli, v dlaních mnu čtvercový sešit tištěný do mramoru. Křídový karton chladí. Titulní stránce dominují: velké „S“ obklopené matným tělem paní Husy a slogan, který jsem z Peterových úst slyšel mnohokrát: Neuč orla létat.

Listuji a čtu si o životě velikána. Pronikám do morku mně nepoznaných skutečností, o kterých Peter tvrdíval: Jarošu, to nechaj jiným, ty si platěný za šéfování! Čtu, hltám drobounká písmena, nechávám se zavalovat vším, co dokázaly dvě moudré, odborně erudované kurátorky vtěsnat do papírového pomníku. Laskavé, úchvatné, vší nenávisti zbavené čtení proložené fotografiemi a kresbami. Kdo výstavu zhlédne a tento drobný skvost přečte, začne závidět těm, kteří Petera Scherhaufera znali, s ním žili a pod jeho knutou tvořili.

Marně přemýšlím, co bych ještě dodal…

Snad jen… Neuč orla létat.

Brno – Komín, 4. 7. 2014

///

Fráňa Šrámek: Píseň

///

O výstavě na i-DN: Neuč orla létat

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 61)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ