Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 617)
Bylo krátce po válce. Břeclavský kostelíček stál v rozvalinách, zrovna jako mnoho městských domů. Nad zbořeným mostem postavili vojáci pohupující se provizorium.
Adventní tunel se schody do nebe. Foto Mab
Maminka, vdova, chtěla ze mne mít kněze. Pevně věřila v Boha. Bydleli jsme ve verandičce, přístavku babiččina domku. Starší bratr si přivydělával ministrováním. Každé ráno běhal do města na ranní pobožnosti. Kilometr tam, kilometr zpět. O adventu mě brávala na roráty. Říkala, aby ses doma sám nebál a nehledal mě, půjdeme spolu. Pomodlíme se, zazpíváme si, bude nám dobře.
Starý pane, řekla múza Mab, vím, že to víte, ale pro jistotu těch mladších, něco vět z encyklopedie: Roráty, ranní adventní mše. Jsou to prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v předvánočním období. Jejich návštěva patřila k předvánoční poezii venkova. Probíhaly v brzkých ranních hodinách a mnohde se konaly jen za svitu svící. Ty vyvolávaly v prosincových tmavých, studených a předvánočních ránech jedinečnou atmosféru. V rorátech se setkává symbolika ranní dlouhé prosincové tmy a světel svící, které symbolizují příchod Světla světa – Ježíše Krista. Zdánlivě neporazitelná moc tmy je tak postupně prozařována drobnými a šířícími se světélky, které ohlašují konec vlády tmy. Název „roráty“ pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol: „Rorate coeli de super.“ – „Rosu nám dejte nebesa, dejte nám Spasitele.“ Kořeny adventní rorátní mše spadají do doby Karla IV., který zavedl tradici pravidelných ranních mariánských votivních mší, které se konaly po celý rok. Vývoj rorátů dosáhl svého vrcholu v 16. století. Tato forma je v kontextu evropské hudební historie jedinečná, žádná jiná národní kultura nic podobného nevytvořila.
Maminka si dala přes jupku vlňák, vzala mě za ruku a šli jsme. Byla tma, mrzlo, na kamenné dlažbě chrupalo jíní. Zábly mě nohy. Snad bys neplakal, říkávala maminka. Přehodila mi přes hlavu vlňák a já cupal v teplém trychtýři dlouho, dlouho… Náhradní svatostánek jsme měli ve skladišti obilovin. Byla tam ukrutná zima. Hořící svíce nehřály. Maminka si mě posadila na klín, zula mé botky a třela mi chodidla dlaněmi. Do usínání jsem slýchával zpívání: Rosu nám dejte nebesa shůry…
Bože můj, jak je to dávno. Svět byl v troskách a nic jsme neměli. Jen maminka věřila, že je dobře.
Bylo to krásné dětství, múzo.
Mab se dala do zpěvu. Rosu dejte nebesa…
Brno – Komín, 6. 12. 2020
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 617)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milena Michaela Orsi
Děkuji. Dnes jste mne dojal k slzám.
Nádherně píšete, milý pane!
S úctou Vaše Míša
19.12.2020 (8.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeněk Pololáník
Silná vzpomínka,
která přetrvala v paměti i se všemi pocity, je mi velice blízká. Já jsem to období zažil ještě za války. Nevadilo vstávání ještě za tmy. Tehdy ovšem příroda měla svůj řád. Bylo pod nulou, sníh, námraza, kluzko, tu a tam pouliční lampa se slabou žárovkou, nevytápěný kostel osvětlený svícemi, v kropenkách zamrzlá svěcená voda. Po schodišti s kostelníkem až ke zvonům ručně vyzvánět, v kostele se pak ministranti rozdělili na službu u oltáře a jiní službou kalchanta, neboli měchošlapa na kůru u varhan. Kdybych i pominul letošní výjimečný stav všech věcí kvůli pandemii, těžko si mohou současní školáci vybavit celou atmosféru tehdejšího adventu a Vánoc.
Je dobře, že se o tom Jar. Tuček rozepsal a mi nedalo, abych mu k tomu nepřipsal svůj kontrapunkt.
19.12.2020 (22.13), , Trvalý odkaz komentáře,