Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 64)

Dostalo se mi pozvání od příznivců z knižního nakladatelství Větrné mlýny do Centra experimentálního divadla na část Noci literatury, která byla nazvaná Bartók a Dřevěný princ.

V pozvánce bylo napsáno: Literatura na jevišti, interaktivní hudební klauniáda pro děti od 4 do 10 let, dramatizace a režie Silvester Lavrík. Příběh dětství Bély Bartóka a jeho uměleckého zrání ožívá v podání klasických postav commedie dell´arte. Harlekýn (Margit Garajszki) vypráví příběh, Kolombína (Julia Urdová) se tomu diví. Divadelní adaptace pohádky maďarské spisovatelky Margit Garajszki Bartók. Alžbětinská scéna Divadla Husa na provázku, 16 – 17 hodin.

Dočetl jsem, a v tom blng, obrazovka-kamarád opět zaperlila: Divadelní sezonu sluší se zakončit slavností. Stejně tak začátek léta. Budeme hrát. Budeme zpívat. Budeme jíst a pít. Budeme tančit. Přijďte si užít slavnost s Mozartem, Salierim, Johnem Lennonem a s provázkovskými herci. Večer plný hudby a divadla… 28. června 2014. 18,00 – 1. část koncertu BIG BEATLES – v této sezóně naposled! 18,30 – Štědroň / Uhde / Morávek: MOC ART aneb AMADEUS V BRNĚ (strašná mela) – Jedna nevěra, dvě návštěvy ze záhrobí, pět nepovedených úmrtí a nepočítaně géniů v opeře Miloše Štědroně podle libreta Milana Uhdeho a Vladimíra Morávka. 20,15 – 2. část koncertu BIG BEATLES – poprvé o prázdninách! K tomu opékání špekáčků pod hvězdami na Alžbětinské scéně. A duha nad Brnem zavře se. To zaručeně musíte vidět! PRÁZDNINY JSOU TADY!

Pozvání mě zaujalo. Kdysi jsem totiž řídil dětské divadlo a pro děti i hrával. Mozart je mou láskou, a o produkcích milé paní Husy rád mudruji. Dokonce jsem byl u toho, když se rodila Alžbětinská scéna. Mám tedy dost dobrých důvodů, zapíchnout divadelní sezonu s milými Provázky přímo v jejich sídle, v nádherném paláci pánů Hausperků z Fanálu. Nebudete mi to věřit, ale já Alžbětinku skrápěnou divadlem ještě nikdy neviděl. Půjdu tam! Tak.

Letěl jsem na tramvaj vybaven rohlíky a lahví dietního čaje, v batůžku s přibaleným deštníkem, léky a bundičkou proti chladu. Poněkud zadýchán jsem přesně v šestnáct hodin otevřel skleněné dveře Alžbětinské scény. Partička unavených lidí stavěla pódium, strhaný scénograf Ondruš se mordoval s praktikáblem. Martine, co se děje, tady má být Noc literatury, Bartókův Dřevěný princ? – O tom nic nevím. Noc bude až v noci na velké scéně. Tady stavíme Mozarta.

Zklamán a v obavách, abych nebyl zapojen do horečné práce, stáhnul jsem se do chladivého vestibulu. Mladá paní s dětským kočárkem mířila ke schodům sklepní scény. Nabídl jsem své služby. Starý pane, děkuji, já sama, řekla a táhla vozík do sklepení. Dal jsem se za ní. Dobře jsem udělal. Ve sklepení to vonělo divadlem a šminkami. Hrálo se tam představení Bartók a Dřevěný princ.

Naklopená elevace byla zaplněna rodiči a malými dětmi. Dost malými. Až maličkými. V dolíku, před první řadou Harlekýn s Kolombínou tahali z bedny hudební nástroje a rekvizity jako kouzelník králíky z klobouku. Omamnými hlasy vyprávěli příběh malého Bély, co se narodil v maďarském městečka Nagyszentmiklós, dnešním rumunském Sánnicolau, a co po smrti svého otce přišel do Prešpurka, dnešní Bratislavy, aby v ní studoval na gymnáziu. Milé děti, dobře poslouchejte! Béla se učil hrát na klavír a byl často nemocný. Béla měl rád lidové písničky, zapisoval je a učil děti, aby si je zpívaly. A my se teď jednu takovou písničku naučíme. Harlekýn hláskoval slova slovenské písničky o lopatě, do taktu si ťukal dřevěnými kolíky a Kolombína k tomu všemu hrála na housličky. K mému překvapení brněnské děti po chvíli zpívaly slovenskou písničku o lopatě spolu s kouzelnými paňáci. Pak druhou, potom i třetí. Naslouchaly lahodné slovenštině pozorně, smály se vtipnosti Harlekýna a tleskaly houslové hře Kolombíny.

Okouzlen jsem stál namáčknut v uličce u režného zdiva. Kolem mne procházeli reportéři, ohýbali se, zaklekali a fotili a fotili. Uchváceně jsem sledoval půvab a přesnost herecké práce ohebných klaunů, kulturu jejich gest, čistotu dikce i profesní muzikálnost. Neposedné maminky tahaly své děti z řad, odváděly je a já, fascinován, blížil se krůček po krůčku  blíž. Až k bílému okruží Harlekýnova límce a k barevné suknici vlasaté Kolombíny. Harlekýn se vemlouval příběhem Bélova Dřevěného prince. Štíhlá, ze dřeva vyřezaná figurínka, mu ožívala v rukou. Děti, dřevěný princ byl Bélův kamarád. Béla si s princem povídal. Vymyslel pro prince pohádku o dřevěném princi. Potom k té pohádce složil hudbu a stal se slavným skladatelem. Úžasně melodická vyprávění, skvostně prosté představení. Skvěle hrané, skvěle režírované. Plné nádherně měkkých slovenských slov!

Jako ve snách jsem tleskal a pak, hlavu v oblacích, vystoupal schody vzhůru do vestibulu. Sedl jsem si pod velká plátna Mikulkových obrazů na lavici a vydýchával krásu viděného. Byl jsem toho představení plný. Toužil jsem stisknout tvůrcům ruce a poblahopřát jim.

Po chvíli se z hloubi schodů vyloupli dva švarní Jánošíci. Táhli velkou bednu komediantů a živě spolu rokovali. Páni, skvělé to bolo! Urostlí technici pokývali hlavami. O něco později jsem se dověděl, že jeden technik je manžel blonďaté maďarské spisovatelky Margit Garajszki a druhým technikem, že byl sám slovutný režisér a dramatizátor Silvester Lavrík. Z hlubinného přítmí vystoupaly zářící hvězdy, usměvavé a krásné ženy Margit Garajszki a Júlia Urgová. Harlekýn a Kolombína. Dámy, viděl jsem vás! Byly jste jedinečně skvostné, blahopřeji! Líbilo se mi, s jakou noblesou jste hrály a jak trpělivě jste malé Brňany učily rozumět vašim slovenským slovům.

Vestibulem začali proudit herci spěchajíce na představení paní Husy. Přichvátal nakloněný Miloš Štědroň, Tom Sýkora i ředitel Petr Oslzlý. Mával jsem na ně, ale oni stíhali čas divadla.

Šel jsem se projít. V Havlově uličce mě pozdravily tvůrkyně výstavy Neuč orla létat, dámy Valentová a Ocetková. Nenápadně zamřížovaným okénkem mně ukazovaly sluncem osvícený panel. Bylo na něm napsáno: Peter Scherhaufer. Na revanš jsem hrdým kurátorkám označil místo, kde při akci Divadlo v pohybu III. stál umný, ze dřeva vydlabaný kříž výtvarníka Šimka, pod kterým jsem stával a tíhou těla i starostmi vyšlapal bolný důlek. Dámy spěchaly na schůzku, já se obrátil a šel do divadla.

Prošel jsem vestibulem a mezi mladými návštěvníky se protáhl na nádvoří Alžbětinské scény. Před pódiem byly všechny židličky obsazené. Vydal jsem se proto vzhůru po schodech do ochozu. Pozdravil jsem zcela vyčerpaného, podmračeného šéfa Vladimíra Morávka. Přivítal mě a hlesl: Tak už nám to končí. Potom odspěchal do útrob paní Husy. Sedl jsem si na jedinou volnou židli a koukal dolů na hrací plochu. Vedle pódia, pod pavlačí ochozu, stála bicí baterie, kytaristé stáli před mikrofony a jemně ladili nástroje. Dvě načesané starší dámy po mé levici hleděly se svatostí ve tvářích do prográmků Večera literatury a dvě dívky po mé pravici vedly řeč, jak se těší na mladého Donutila.

Na pódium vstoupil šéf Morávek, řekl: Začíná poslední představení, divadelní sezona Duha nad Brnem končí. Deset aktérů na okruží ochozů foukalo do bublifuků a na plochu atria se snášely barevné bubliny. Začaly bít svatopetrské zvony. Bělovlasé dámy po mé levici měly ve tváři výraz Svatému vše svaté a slastně přivíraly oči. Po kouzelné chvíli šéf kývl na muzikanty, a ti spustili legendární písně legendárních Beatles. Kovové konstrukce ochozů se chvěly a vítr za mými zády nadouval pomalovanou plachtu s nápisem: Byl jsem tady, ukradl jsem klíč. Dívky po pravici tleskaly synkopy, bělovlasé dámy sepjaly ruce a očividně trpěly. Oproti, na ochozu, seděl zcela vyčerpaný ředitel Petr Oslzlý. V pauzách mezi duněním kytar bylo slyšet klinkání pianina. Klučina představující božského Mozarta seděl dole u vchodu v bílé paruce s červeným chocholem a hrál Malou noční hudbu.

Hleděl jsem do žluté zdi vedlejšího domu zvaného Lídl a vzpomínal, jak jsme zpevňovali jeho základy. Tam, kde zrovna teď duní kapela, tak právě tam stál v roce 1986 obrovitý válec přepravníku. Dlouhým chapadlem chrlil svůj beton do kaverny v podloží. Řidič mně říkal: Šéfe, to je divné, to snad ani není možné, co se do té jámy vleze. To musí být hrozná díra. Budu muset přijet ještě jednou. Přepravník odjel a z vrat Lídla vyběhl mohutný chlap s kyjem v ruce. Honil mě po dvoře a řval: Ty mamlase, já ťa zabiju. Včera sem kópil auto koksa, nanosile sme to do sklepa a ty si mně ten koks zalél betonem, hajzle!

Kytarový rachot skončil, dozněl i bouřlivý potlesk. Jen malý Mozart stále trápil klávesy černého pianina. Na pódium opět vystoupal šéf Morávek a připomenul, že přesně před patnácti léty zemřel jeden ze zakladatelů divadla Husa na provázku, režisér Peter Scherhaufer. Šéf pak upozornil na probíhající výstavu Neuč orla létat instalovanou v mramorovaných sálech biskupství a věnovanou Scherhauferovu životu a jeho osobité divadelní tvorbě. Hudební skladatel Miloš Štědroň v kostýmu skladatele Salieriho, věnoval svému příteli, nezapomenutelnému „Šerimu“, teskně věcnou vzpomínku. Byla to tuze pohnutá chvíle. Oči se mně zamžily. I dojatý Mozart přestal hrát. A bylo ticho. Bělovlasé dámy však pookřály. Jedna z nich cekla do ticha: Marie, konečně to začne.

Měla pravdu. K černému pianinu zasedl pohledný muž, na pódium přiběhli bujaří herci a do barevných moravských krojů nazdobené herečky. Smyšlená operní taškařice Miloše Štědroně, Milana Uhdeho a Vladimíra Morávka o tom, jak kdysi dávno zavítal do Brna plodný skladatel, klavírní virtuos Moc art aneb Amadeus v Brně začala. Aktéři zpívali, komikovali, vykřikovali, lezli po sloupech železné konstrukce, dováděli a na všechny strany perlili trefné gagy. Jedna inteligentní krasavice nejenže zpívala, ale ještě ke všemu svému konání loudila na houslích ladné tóny. Bylo to takové kratochvilné, báječně rozpustilé divadlo s melodickou hudbou a jednoduchým anekdotickým příběhem. Rozchechtaný mladinký Wolfi přibude do moravské metropole a okamžitě vzplane vášní k první nevěstě, na kterou přinatrefí. Nevěsta je hudebně nadaná, má absolutní sluch i cit, okouzlujícímu uchechtávání Wolfiho neodolá a splete si ženicha s plodným skladatelem.

Po půl hodině zpívání a divadelního dění, se švarné selce narodilo dítě a podvedený ženich páchal sebevraždu. Pětkrát se střelil z revolveru a pětkrát zemřel. Snad aby všichni pochopili, že takové hrozné oklamání nelze ze světa sprovodit jen tak jednou ranou. No, mezi námi, při dobré vůli těch kulí mohlo být rovnou sedm jako před sto léty v Sarajevu. Ale i tak se diváci i dívky po pravici nezřízeně chechtali. Jen bělovlásky po levici se mračily a zlobně se dívaly do malého programu Noci literatury. Jedna si v něm podtrhávala verše: Loupežník oheň zakládá, / ozvěna nese praskot sirky / a zní to jako balada / z tři sta let staré sbírky…

Padla na mě únava. Dalšího veselí, hodování i literárního dění jsem se musel vzdát. Škoda, moje škoda. Už nic není jako dřív. Už pro mě neplatí Peterovo: V divadle neexistuje slovo „nejde“! Sešlapal jsem schody a jako duch jsem opustil kouzelné prostory milované paní Husy.

Šel jsem Brnem. Ze Špilberku se trousily davy lidí. Mezi nimi uniformovaní vojáci. Bosňáci, Rakušané, Rusové i Němci. Prý si v prostorách hradu připomínali sto let od vzniku I. světové války. Dva Sasové si hlasitou češtinou povídali o tom, že ve špilberských kazematech byl vězněn i střelec ze Sarajeva Gavrilo Principe… A já si tichou češtinou špital: Poslední představení sezony skončilo… no a co… za pár týdnů začne sezóna nová… i u paní Husy přece platí Král je mrtev – ať žije král!

Brno – Komín, 8. 7. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 26. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 64)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ