Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 66)

Na počátku šedesátých let mně profesorka Lola Skrbková předepsala vodnickou pasáž z Čapkovy Velké doktorské pohádky. Mučila mě s dodržováním mluvních taktů, s přesnou výslovností délek hláskových i slabikových, s důrazy, rázy. Učila chápat významy mluvených vět.

Říkala: Uč se pronikat do krásy českého slova, protože čeština tě bude provázet až do tvých posledních dnů. Alespoň doufám. Věnuj se víc četbě. Vždyť Karel Čapek byl knížetem českého jazyka. Zmapuj si svého Čapka. Vydej se po jeho stopách. Hodně při tom poznáš, mnohé získáš a také toho moc pochopíš. Četl jsi jeho Loupežníka? Toho mám já nejraději. Loupežník je o mládí mé generace.

Stál jsem ve Strži před zasklenou vitrínou, díval se na scénické návrhy prvního uvedení českého Loupežníka a vzpomínal, jak se paní Lola na hodině herectví zasnila a náhle předvedla divoký „gestus“ herečky Marie Hübnerové hrající služebnou Fanku. Víš, Jardo, to bylo na tu dobu v českém herectví něco jiného, nevídaného. V patetickém toku jevištního realismu výrazová zkratka stylizované figury. Fanka zjevení!

Také jsem si vzpomněl, jak nás přivezla z Brna na představení Loupežníka do Vinohradského divadla. Zašeptala mně do ucha: Tady Karel Čapek dramaturgoval a režíroval. Tiše! Dávej pozor a dívej se! Mimi byla krásná paní Kolářová, Loupežníkem Jaromír Hanzlík, Šefla hrál Zdeněk Řehoř a všemu jevištnímu dění vládl dominující hlas Otakara Brouska. Profesorka řekla: Čapek je kazatel. Jeho hry jsou kázáními významů vložených do českých slov. Kdo českou mluvu nezvládá, není práv myšlení Karla Čapka.

Jeli jsme na Strž z Plzně. Dcera zadala mobilu cílový bod Dobříš, Stará Huť a já, zaslepený romantik, se bezstarostně kochal krajinnými rozkošemi milované vlasti. Zpíval jsem si: Krásný vzhled, je na ten boží svět! Projížděli jsme přitom kopci, vesničkami i horami. Rozpálená pole dýchala pšenicemi, mobilní krabička žvatlala: Jeďte vlevo, po sto metrech odbočte vpravo, kroužící jestřáb se vrhal na hejna holubů a já si stále zpíval, jak je krásný vzhled, na ten boží svět. Domečky a domy byly vyspravené, rybníčky i vodní nádrže se leskly, zrovna jako v Drdově pohádce O obyčejné brdské sobotě.

Dcera Míša je dobrý jezdec, zvládala zákruty i serpentiny jako nic. Když se po pravé straně mihla cedule Dobříš, vjeli jsme do městečka se zámkem, co byl kdysi plný spisovatelů. Dozpíval jsem. Krabička přikazovala: Dejte se vlevo. Na křižovatce vlevo. Jeďte vlevo. Dejte se vlevo. Jste na místě.

Po levé straně jsme měli do nebes prapodivně trčící věže. Na památník písemnictví to nevypadalo. Jeli jsme tedy dál. Krabička předla své: Doleva, vlevo, doleva, vlevo. Jezdili jsme čestná kola okolo temných věží, jako vítězové etapového závodu. Při třetím objezdu jsem řekl: Míšo, zastav, půjdu se zeptat. V hospodě mně vysvětlili: Dáte se na křižovatce rovně a pojedete až do vesnice, co se jmenuje Stará huť. Strž najdete u rybníka. Je to snadné, nemůžete zabloudit. Míša, protože věří štkavé krabičce víc než lidem, zadala mobilu povel: Stará huť, Čapek, Strž a vyrazili jsme z Dobříše. Jak symbolické. A v Čapkově duchu. K Čapkově Strži nás vedl robot.

Umělá inteligence nejdříve přikázala zastavit na ulici Karla Čapka uprostřed vesnice Stará Huť, pak chtěla, abychom zabočili vpravo a zastavili: Jste na místě.

Stáli jsme mezi kouzelnými domky ulice U Strže. Člověk, halama, vyvážel na hromadu betonovou suť. Zeptal jsem se: Člověče, kudy na Čapkovu strž? Domorodec jen pokýval hlavou: Dejte se rovně. Až dojedete tam k tomu modrému rožáku, tak zahněte vpravo a pak už jeďte jenom rovně. U rybníka zaparkujte a cestičkou kolem vody dojdete k Čapkovu památníku na Strž. To nemůžete minout.

Kupoval jsem vstupenky i pamětí plné brožurky a poslouchal výklad usměvavé paní kastelánky: Strž se původně jmenovala Josefodol a v době mocnářství byla součástí rozlehlého hutního areálu, patřícího feudálu Colloredu-Mansfeldovi. Huť posléze zanikla a její čtyři správní budovy z šesti byly zbourány. Za první republiky tento rozsáhlý pozemek se zahradou, dvoupatrovým úřednickým domem i malým domkem pro hajného koupil statkář z nedalekého Osova Václav Palivec, bratr Čapkova švagra, básnika Josefa Palivce, co si vzal sestru Karla Čapka Helenu. Pan statkář Palivec v roce 1935 věnoval Josefodol novomanželům Olze Scheinpflugové a Karlu Čapkovi jako svatební dar k doživotnímu užívání. Mám z vás radost, pane. Těší mě váš zájem o naši literaturu. Pane, budete si také přát promítnutí filmu? Je to jenom dvacet minut.

V posvátné úctě jsem vstupoval do bývalé kuchyně upravené do muzejní podoby s řadami bílých židlí, knihami, fotomontážemi a texty pod skly vitrín vypovídajícími o pronikání bratrské dvojice Josefa a Karla do hájemství pražské „bohémy“. Usměvavá paní nastartovala video a upozornila na dvě koňské podkovy vetknuté do prahu dveří: Když si při odchodu na podkovy stoupnete, přejte si tři přání. Když je nikomu neprozradíte, všechna se vám vyplní. Pak odešla. Film to byl poetický, barevný, takový mile biografický, navozující tklivou atmosféru Strže, přibližující dílo i dobu spisovatele Karla Čapka a jeho paní Olgy.

Na podkovy jsem nestoupl, zato mně dcera udělala portrét s bustou vlasatého Karla Čapka. Já byl v klobouku, protože v bývalé kuchyni bez sporáku bylo přece jenom poněkud chladno. Přešel jsem do místností, ve kterých se stolovávalo, a jako krtek se prohryzával dětstvím i okouzleními školáka Karla. Koukal jsem a četl, četl jsem a koukal. Tu a tam jsem se pootočil a mrkl za sebe ve víře, že odněkud z těch všech skel a stěn vystoupí sám pán domu a řekne: Malé Svatoňovice, tam to přece znáš, vždyť jsi tam byl. A škola v Úpici. Kolem ní jsi také jel, pamatuješ? A úpického vodníka jsi musel potkat, vždyť jsi zkoušel jeho měkkou vodu, dvounulku, pamatuješ? Bylo však ticho.

Mezi vitrínami bloudili studenti i mladé páry milenců a hleděli do vitrín zrovna jako já. Jen byli o ode mne rychlejší. Bystřejší. Dcera Míša také. Pohladil jsem kapesníkem dveře památné venkovské almárky po Karlově hronovské babičce a verandou vyšel do rozkvetlé, sluncem ozářené zahrady s divadelním pódiem a velkým počtem do řad sestavěných bílých židlí. Na jedné z nich seděla paní učitelka, po rozlehlé scéně chodili její tři žáčkové, drželi v rukou knížky a odříkávali texty Velké vodnické pohádky. Bylo mně jako ve snu. Oči se mi zamžily a v tom orosení jsem zahlédl svou paní profesorku, jak říká: Jardo, tak jsi toho Čapka přece jenom našel.

Prošel jsem zahradou až k lávce přes hučící potok a do pěnících vod jsem zavolal: Bože, dej, ať uvidím Čapkova ledňáčka! Bůh však nedal. Vrátil jsem se na verandu a mezi cizokrajnými vydáními knížek o Dášence, Pudlence a Devatera pohádek jsem zase uviděl paní profesorku Lolu Skrbkovou, jak ji očička za brejličkami zářila: No vidíš, on ti ten vodník nakonec bude slušet.

Po schodech jsem vystoupal až do ráje. Síně naplněné laurem myšlenek, dokumentů, divadelních kostýmů, maket výtvarných podob scén. A také pracovna českého velikána. Prostý psací stůl s přihrádkami, kalamáři, pery, telefonem, dvě pevné, trnoži opatřené židle, křesílko, kanape s přehozem, na stolíku rozhlasový přijímač a na rohové komodě busta. Prosté záclony na oknech, na zdích podobizny prezidentů Masaryka a Beneše, na parketách koberec. Zda to byli Čintamani s ptáky, nemohu soudit. Měl jsem zamženo. Myslel jsem na slova paní Olgy: Měl rád svůj pražský domek, ale šťastný byl tady. Byl to útulek jeho soustředění. Psal tady Válku s mloky, Bílou nemoc, První partu, Matku, Cestu na sever a skladatele Foltýna. Jeho malý psací stůl byl zákopem, odkud útočily jeho protifašistické články na Hitlerův šílený mozek. Těšil se, že tu bude jednou v klidu psát a stárnout.

Motal jsem se mezi exponáty prvního patra jako opilý a dovídal se, jak Karel Čapek budoval Strž k obrazu svému, jak vymýšlel a překopával zahradu, jak sázel oranžové mombrécie a modré anchuzy a jak chodil posedět na kopec Kozích hor a dlouze koukal na rybník, na stromy a na zapadající slunce. Pozdravil jsem se s „pátečníky“, uctivě zasalutoval panu prezidentu T. G. Masarykovi a nevěřícně kroutil hlavou nad fotografiemi a zprávami o „hostech, hostících a hostcích“. Hosty se označovali zahraniční autoři, novináři nebo významné osobnosti veřejného života. Hostíky byli příbuzní, kamarádi, lidé domácí nebo důvěrně známí. A za hostce se označovali ti, co na Strž přijeli bez pozvání, nebo ti, které na Strž přivezli hostíci.

Když bylo horko, přijížděli i herci: Jiřina Šejbalová, Eduard Kohout, Václav Vydra st., Hugo Haas, Adina Mandlová, Leopolda Dostálová, Jaroslav Průcha. Snad denně byla na Strži herečka Božena Půlpánová. Stálým hostíkem se stal přítel Karla Čapka Ferdinand Peroutka.

Dlouze jsem stál s otazníky v hlavě u části expozice dokumentující Čapkovu kandidaturu na Nobelovu cenu. Návrh na udělení Nobelovy ceny Čapkovi po mnohaletých opakovaných pokusech českých spisovatelů podali v říjnu 1938 i francouzští spisovatelé. Ani jejich návrh však neprošel, protože se porota bála hněvu nacistů, kterým protifašistické zaměření Čapkových děl, hlavně Války s mloky, bylo trnem v oku.

Karel Scheinpflug, otec Olgy Scheinpflugové, na dalším panelu podává svědectví: Čapek byl zdrcen mnichovským diktátem, zradou západních mocností, na Strži hledal sílu i důvody pro další bytí. Odmítal odejít do zahraničního exilu. Ve vojenském autě přijela na Strž Erika Mannová, dcera Thomase Manna. Karel Čapek její pomoc odmítl: Mé místo je tady! A neodjel. Čapek byl středem všemožných útoků. Dostával anonymní dopisy, ve kterých byl obviňován jako stoupenec Hradu. Vytýkali mu zbabělost. Vytýkala mu to pravice i levice. A on byl uprostřed.

A ještě jedno vzpomínání mě drželo svými drábky. Napsal je Ferdinand Peroutka: Na sklonku léta 1938 byly dlouhé deště, rybník se rozvodňoval, potoky se rozvodňovaly a jednoho dne se půda rozmokla úplně. Ráno nás probudili místní hasiči, museli jsme okamžitě opustit dům, protože rybník přetékal a vléval se do naší zahrady a pomalu i do domu. Tak jsme se s našimi ženami sebrali a vlastně jsme odtamtud prchali. Voda z rybníka už se valila přes silnici, museli jsme se brodit až hodně nad kotníky. Byla tma a my jsme došli až do vedlejší vesnice, kde sochař Karel Dvořák měl dům a velký ateliér, a tam u něho jsme čekali, až přijede auto z Prahy, pro které Čapek telefonoval, a byla nám všem veliká zima. Tenkrát začala Čapkova nemoc, která vlastně přivodila jeho konec.

Karel Čapek onemocněl zápalem plic a 25. prosince ve své pražské vile zemřel. Tehdejší vedení Národního muzea i Národního divadla odmítlo Čapkovi vypravit pohřeb, protože se obávalo nacistů. Po obsazení Prahy německými vojsky v roce 1939 přišli pánové z gestapa mrtvého spisovatele zatknout!

Pročítal jsem vzpomínkový článek ve vydání Lidových novin a najednou jsem viděl obrejličkovanou, smutnou tvář profesorky Loly, jak říká: Přišli do „Déčka“ tři gestapáci v holínkách, dupali jako páni všeho tvorstva, a zatkli „Efika“. Emil František Burian se z koncentráků vrátil až po válce. Byl to úplně jiný člověk.

U vitríny mapující výbuch zbrojní továrny v Bolevci, který byl pro Čapka podnětem pro napsání románu Krakatit, mě překvapila usměvavá paní „kastelánka“: Pane, je moc hodin, budeme zavírat. Už jste poslední. Už i slečna dcera dávno vysedává na zahradě. Ale spěchat nemusíte, paní ředitelka přijede dnes později. Říkali návštěvníci, že jste jako brouček, že všechno čtete a prý obhlížíte i futra dveří. Tak to já vám ještě povím, že tahle naše Strž prodělala mnoho proměn. Během německé okupace, se paní Scheinpflugové podařilo dům i zahradu před německými vojáky ochránit. Horší tomu bylo po osvobození. To tady byl štáb armády. Mnoho památek zmizelo. V roce 1951 byl majetek pana statkáře Palivce i se Strží znárodněn a úřady sem nastěhovaly tři potřebné rodiny. Paní Olze bylo dovoleno obývat prostory v podkroví. V roce 1962 přebralo objekt Strže do správy Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje a 28. dubna 1963, pane, přímo v 11 hodin, byla Strž otevřena veřejnosti jako Památník Karla Čapka. V expozici prý nebylo možné zveřejnit vše, co by v ní mohlo být, nevím. Pane, zajisté je vám známo, že se jednu dobu Čapkovy knížky u nás sháněly hůř. Nicméně, Olga Scheinpflugová mohla nadále užívat podkroví. Paní Olga zemřela v dubnu šedesátého osmého roku. Pán Bůh ji dej lehké odpočinutí!

V roce 1981 přišla velká voda, Památník vytopila do výše prvního patra a malý domek zatopila zcela. Zátopy nejvíc odnesla čapkovská zahrada. Opravy devastovaného areálu trvaly více než rok. Po sametové revoluci se nevědělo, co s Památníkem bude, protože se v rámci restitucí o svůj majetek přihlásili potomci statkáře Palivce. A v devadesátém třetím památník vybílili zloději. V devadesátém pátém došlo konečně k dohodě mezi Památkovým ústavem středních Čech, Okresním úřadem Příbram a sourozenci Palivcovými o pronájmu prostor Památníku a přilehlé zahrady k využívání veřejností za symbolické dvě koruny na rok. Teprve po podpisu smlouvy se mohlo začít s prováděním úprav zdevastovaných budov i přilehlé zahrady do původní čapkovské podoby. Památník byl veřejnosti zpřístupněn až 25. dubna 1997 slavnostním aktem přestřižení pásky expozice O životě a díle Karla Čapka. O rok později přibyla na Strži expozice o Ferdinandu Peroutkovi a konečně 26. dubna 1999 se otvírala i expozice Olgy Scheinpflugové. Jo, pane, to koukáte, jak tudy tekly dějiny, viďte?

Koukám, paní, koukám. V Brně máme zkušenost s Památníkem Jiřího Mahena, to byl také dramatik, básník a spisovatel. Narodil se jako Antonín Vančura a byl bratrancem jednoho z pátečníků, spisovatele Vladislava Vančury, kterého popravili Němci. Mahen si v osudném osmatřicátém roce, po výslechu na brněnském gestapu, sáhl na život. Pod jeho trámem se léta vedou disputace umělců na téma oni i jiní v umění. Mahenova vilka je menší, skrovnější, jednopatrová, s komínem a podkrovím pro šedesát diváků. Počátkem září si tam připomenu svých šestasedmdesát let. Děkuji za váš čas i za obšírný a laskavý výklad. Mých sedmdesát šest let je věkem, ve kterém přátel ubývá a vlídných slov je jako šafránu.

Milý pane, máte ještě nějaké přání?

Mám. Bože, dej nám nového Čapka!

A také nového Masaryka, pane. Obou je nám zapotřebí, dodala usměvavá paní a oba jsme překročili práh s koňskými podkovami.

Jeli jsme ze Strže mlčky. Byl jsem unavený, Míše se mluvit nechtělo. Mlčela i robotická krabička, protože nedostala velitelský pokyn. Někde u Plzně jsem poznamenal: Profesorka Skrbková říkávala, jsme divný národ. Své nejlepší chvíli obdivujeme, chvíli zatracujeme, pak je zase chvíli oslavujeme a nakonec je zavrhneme zcela. Míša se vyděsila: Co to meleš, tati? – Nic. Naše Lola měla pravdu!

Plzeň – Bílá hora, 9. 8. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 66)

1. Václav Kašpar

   

   Vážení,
   Olga Scheinpflugová nestojí vedle doktora Karla Steinbacha, tedy Kadelíka. Je to ona dáma v bílých šatech.
   Děkuji.
   Kašpar

   20.04.2017 (3.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Opraveno.
   Děkujeme.
   Vladimír Hulec, editor

   20.04.2017 (16.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ