Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 667)

Múza šeptá: Jaro, jaro, Jaroslave, konečně máte jaro. Pod okny kvetou keře, místní lidé chodí naboso a bez roušek, neboť covid je v útlumu. Hurá! K tomu vám do knihovničky přibyl skvost, knížka o tanečníkovi a choreografu Vejsadovi – Ad honorem Igor Vejsada. Nu, nejste vy šťastný člověk?

Múzo, lehčí otázka by nebyla?

Ano, žiji, tedy jsem. Zda je toto štěstím, pak snad jsem šťastnějším těch, co už tady nejsou…

Múza se usměje: Čas je pojem relativní. Paměť slouží k připomenutí detailů, ze kterých lze seskládat mozaiku skutečností doby. Dejte si. Sličná knížka ještě voní tiskařinou…

Hladím tvrzený přebal. Uprostřed magického čtverce hledí Edgar Allan Poe v podání charismatického Igora Vejsady. Listuji, převracím stránky. Uspořádala Eugenie Dufková. Motto: Nežeň se dopředu, aby tě neodstrčili, nepostávej moc pozadu, aby na tebe nezapomněli. Citát z bible Jeruzalémské.

Čtu a propadám se do přísně řazených slov. Historie brněnského baletu se přede mnou otevírá jako mořská škeble. Lásky i řevnivosti se hrnou ven. A těch jmen vynikajících osobností, které jsem znal z doslechu – Ivo Váňa Psota, Mira Figarová, Věra Vágnerová, Olga Kvasnicová, Rudolf Karhánek, Jiří Nermut, Miroslav Kůra, Jiří Němeček, Zdeněk Prokeš, ale i těch se kterými jsem se setkával, Luboš Ogoun, Josef Kubálek, Jano Šprlák, Olga Skálová…

Tanečníka Igora Vejsadu jsem viděl roku 1982 v baletu Zdeňka Pololáníka Pierot, kde byl výtečným Janem Kašparem Deburauem. Dlouze jsem o něm diskutoval s jeho obdivovatelkou a spolužačkou z konzervatoře, Alenou Ambrovou. Pamatuji si i na jeho výkon v roli Merkucia z roku 1984, ale osobně jsem se s ním seznámil až v době, kdy v rámci festivalu Divadelní svět Brno hostoval v Janáčkově divadle izraelský Kibbutz Contemporary Dance Company.

Múza šeptala: Cituji, strana 32: „Přesto, že si Igor Vejsada nemohl stěžovat na nedostatek uměleckých příležitostí, toužil po změně, uvažoval o legálním odchodu na Západ. Možnost spatřoval v pokusu přihlásit se do konkurzů pořádaných německými nebo švýcarskými baletními soubory a při úspěšném přijetí vyřídit legální angažmá prostřednictvím tehdejší umělecké agentury.“ … „Za čtrnáct dní došlo vyjádření Pragokoncertu, že jeho angažmá v Německu není v zájmu ČSSR, že pracovní smlouvy nelze akceptovat, a že důvodem je jeho potřebnost pro socialistickou kulturu ČSSR.“… „Obligátní zákaz. Že původcem zamítnutí nebyl Pragokoncert, věděl.“

Zajímavou pasáž jsi vybrala.

Viďte. Touhy tanečníků se však daly realizovat, i když s obtížemi. Takto o tom vypovídá Vejsada: „Maďarský Györi Ballet Ivana Markó měl 25 členů. Pracovní čas neomezený. Uváděl deset až jedenáct představení v měsíci, tři až čtyři premiéry v sezóně a byl ekonomicky samostatný. Neměl sólisty. Nebo lépe: každý tanečník byl sólistou a zároveň sborovým členem. Patřil v té době k tak významným souborům, jako byl Balet XX. století Maurice Béjarta nebo Nizozemské taneční divadlo Jiřího Kyliána.“

 Múza šeptala: Poprvé se Igor Vejsada představil maďarskému publiku v říjnu roku 1984 v baletu To-tem Tabuk. V listopadu pak v dalších rolích baletů Carmina burana a v 5. Mahlerově symfonii. V inscenaci Jön a cirkusz tančil Pierota.

Mab četla, až se zajíkala. Dva roky strávené v Györu, dva roky spojené s četnými zahraničními zájezdy, dva roky života v  prostředí hodně odlišném od českého, přinesly vnímavému umělci nenahraditelnou zkušenost, rozhled, poznání zahraničního tanečního světa.

Múzo, pomůžu ti, řekl jsem a četl: Vejsada věděl, že se pokusí o vlastní choreografie. Že potřebuje světu něco říci. Něco svého. Vyschlo mi v ústech.

Múza se usmála a pokračovala v četbě: Po pádu komunistického režimu se mu podařilo – spolu se slovenským výtvarníkem, akademickým malířem Jozefem Bubákem, v tehdy ještě Státním divadle, založit oficiální skupinu nazvanou Nový balet Brno.

Napil jsem se čaje a přiškrceným hlasem imitoval mladého Vejsadu: Úspěch této činnosti i  soudržnost všech členů Nového baletu přinesly – možná závist a  mnoho polemik, zda je tato věc vhodná v rámci uměleckého profilu brněnského baletu.

Múza pokračovala: Posléze se přihlásí ke studiu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, obor choreografie.

Múzo, teď zase já: Práce v brněnském baletu mě přestala motivovat a věděl jsem, že dlouholetá krásná i rozporuplná léta mého působení v brněnském baletu skončila. Odešel jsem tiše, mlčky, bez potřásání rukou a přání úspěchů. Odešel jsem rád…

A zase já, ať je to pestřejší, špitla múza: Paní Yehudit Arnon, zakladatelka taneční společnosti Kibutz Contemporary Dance Company, mi nabídla angažmá… Teď vy…

…podepsal jsem exkluzivní pracovní smlouvu. Po divadelních prázdninách, rozvázání pracovní smlouvy se Zemským divadlem a vyřízení potřebných formalit, jsem v polovině srpna roku 1991 odlétal do Izraele, do Kibbutz Ga´aton v horní Galileji, kde soubor měl své sídlo.

 Připravoval jsem se na velkou roli v  baletu Black Angel. Historický námět o vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492. Jednoho dne brzy ráno nás probudil strašný zvuk a chvění domu. Zahlédli jsme létat přímo nad našimi hlavami vojenské rakety Kaťuše. Baletní studio (dnešní Dance Villige) v Kibbutz Ga´aton upper Galilee se nacházelo 25 kilometrů od hraničního pásma s Libanonem. Mého strachu si povšimla paní Yehudit: „Máš smutek v duši? Trápí tě samota? Mám dobrý lék, zde jsou klíče, otevři sál a začni tančit. Nemůžeš spát? Tak nespi a jdi tančit… Proto jsi k nám přijel.“

Odmlčel jsem se.

Múza šeptala: Tanec dokáže sdělit, pokračuje autorka, obsahy velmi jemné a komplikované prostředky sobě vlastními, mlčení může být účinnější než slovo, jestliže je vyjádřeno svrchovanou uměleckou silou. Ovládnout techniku dokonale je pouhý, byť nezbytný, předpoklad. Nikoliv cíl.

Řekl jsem: Psát strhujícím způsobem o tanečnících je velkým uměním.

Múza čte: Žijeme v neklidném čase s mnoha objevy pohříchu technickými. Zda-li nám usnadňují život – je otázka.

Říkám tiše: Eugenie Dufková napsala a já s tím souhlasím: “Disproporce mezi vývojem techniky a duchovna dávno překročila mez, a to nám není ke cti. Je to čas naplněný hanbou lidskosti, ničením přírody, nemající obdobu v celých dějinách lidstva.“

Múza se nadechla: Igor Vejsada působil dvacet let v Národním divadle moravskoslezském jako šéf baletního souboru. V roce 2016 přesídlil z Ostravy do Prahy, kde se stal baletním mistrem v kombinaci dočasného šéfa souboru Pražský komorní balet.

Múza šeptá: Klikaté a plné hořkostí jsou cesty služebníků umění. Věty Igora Vejsady jsou toho dokladem. Čtěte!

Šeptám: Do Pražského komorního baletu přišla Linda Svidró, které jsem koncem roku 2017 předal vedení souboru. V pozici baletního mistra, pedagoga a asistenta mám větší volnost uměleckého rozletu a svobody, abych mohl informace, pro mne důležité, předávat umělcům samotným. Vedení někoho a něčeho jsem si ve své dosavadní kariéře vyzkoušel dostatečně, a s dávkou skromnosti nechť je mi dovoleno říci, že jsem byl na sebe občas i hrdý. Vlastní umělecká tvorba mi dnes přináší mnoho štěstí a radosti i přes neustálé potíže při řešení věcí, které by měly být samozřejmostí. Bohužel, podcenění kulturních hodnot v naší společnosti jako celku je tak markantní, že otřásá základními kameny naší historie a tradice, na kterou je hrdý nejen celý národ, ale paradoxně hlavně političtí činitelé.

Múza dodává: Přes tuto neútěšnou realitu pracujeme a nadále tvoříme umělecké hodnoty.

Zavírám knížku, šeptám: Kniha Ad honorem Igor Vejsada – uspořádaná a větším dílem sepsaná Eugenií Dufkovou ve spolupráci s autorkami, magistrou Janou Hoškovou (svého času po mnoho let redaktorkou Tanečních listů) a magistrou Hanou Ocetkovou (současně redaktorkou knihy) – je umělecké dílo obsahem i formou. Jeho filosofie je srozumitelná a účinná, netají se odstupem od dnes všeobecně adorovaného chaotického a bezbřehého blábolu. Uznání patří rovněž grafičce Ivě Tejkalové a vůbec všem, kteří se podíleli na vzniku knihy. I knihy mají dnes své mecenáše. Jeho jméno je uvedeno na straně 116: „Děkuji MUDr. Michalu Dufkovi, Ph.D. za lékařskou péči o mou paní Marii a za jeho mecenášskou podporu této knihy. Igor Vejsada.“

 P. S. Vejsadova aktivní kariéra tanečníka měla oficiálně skončit 15. dubna 2020 v  pražském Vinohradském divadle představením Chvilka POEzie, v němž ztělesnil postavu básníka Edgara Allana Poea. Rozloučení se scénou se nekonalo, protože pandemie COVID-19 představení znemožnila….

Brno – Komín, 10. 6. 2021 

Eugenie Dufková: Ad honorem Igor Vejsada. Přispěly Jana Hošková, Hana Ocetková Redigovala Hana Ocetková Překlad resumé Richard Bohačík Návrh obálky a grafická úprava Iva Tejkalová Kresby Miroslav Sabev, Dušan Tejkal Fotografie a další materiály Archiv – oddělení umělecké dokumentace Národního divadla Brno, Divadelní archiv Národního divadla moravskoslezského, archiv Pražského komorního baletu a osobní archiv Igora Vejsady Fotografie Vojtěch Bartek, Serghei Gerciu, Josef Hradil, Petr Michl, Martin Popelář, Rafael Sedláček, Luděk Svítil, Jindřich Šmíd, Jiří Thýn, Vladislav Vaňák, Stanislav Vykoukal Na obálce Igor Vejsada jako Edgar Allan Poe ve Chvilce POEzie (Foto archiv PKB, autor Jiří Thýn, 2016). Vydání první, Brno 2021.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 19. června 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 667)

1. Eugenie Dufková

   

   Merci bien.

   19.06.2021 (6.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Velmi rád jsem si přečetl
   článek o vynikajícím baletním sólistovi, který tančil v brněnské premiéře mého Pierota titulní roli. Nebyla snadná, kromě baletního výkonu vytvořil samostatné scény čisté pantomimy a svým výkonem zanechal u diváků a kritiků tak silný dojem, který se objevil i v nadpisu článku oznamujícího Vejsadův odchod v Brna, když přijal nabídku významného světového baletního souboru do zahraničí – „Pierot odchází z brněnské scény“.
   Než však k tomu došlo, tančil významné role pohádkových postav v mém dalším celovečerním baletu o Boženě Němcové na námět Eugenie Dufkové. Na Pierota nezapomněl, ani když se stal šéfem baletu v Ostravě, a zařadil jej do programu k nastudování. Chtěl si jej dokonce zopakovat opět v hlavní roli. Záměr mu překazilo zranění šlachy, ale představení v Ostravě se uskutečnilo. Také jeho zásluhou byl balet uveden Německu, v choreografii Vejsadova žáka Bronislava Roznose, který ještě jako posluchač konzervatoře tančil jednu z rolí v brněnské inscenaci.
   Přišla módní vlna, že místo kompozic baletů si na zvolený námět choreograf vybírá k jednotlivých situacím a scénám z hudebních nahrávek symfonií a symfonických skladeb. Je to rychlejší? Snadnější? Levnější? Mobilnější? Často pak zůstane u sestříhané a technicky upravené nahrávky místo živého orchestru. Odpadají korepetice při zkouškách a na případných zájezdech se ušetří orchestr.
   Nicméně nyní při pandemii technika přenosů nahradila provoz na scénách. Osobně doufám, že to nebude trvalé řešení a každý rád se opět zúčastní živých provedení.

   27.06.2021 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ