Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 668)

Zrovna se mi zdálo, že jsem brouček svatojánek, když mi múza zaklepala na čelo. Vstáváme, jsou tři hodiny po poledni, vzhůru, půjdeme na výlet. Doktoři vám předepsali vycházky, takže otevřít oči a projdeme se.

Ach, múzo, tělo se mi vzpouzí, je bolavé a vratké, zrovna jako mé štěstí …

Múza zašeptala: Líbí se mi, že neztrácíte humor. Tak baťůžek na záda, respirátor do ruky a jdeme.

Sluníčko pálilo, mráčky nevidět. Komínské kolony aut smrděly a vířily prach. Pot se mi řinul ze všech pórů.

Múza špitla: Léto budiž pochváleno!

Zaskuhral jsem: V tramvaji bude líp.

Nebylo. Múza našeptávala: Naším cílem je secesní vila Löw Beer a její stinná zahrada.

Bylo to martýrium, než jsem usednul na lavičku poblíž kruhové fontány. Dětičky se skrápěly stříkajícími gejzíry a jejich pejsek chlemtal vodu. Bělovlasý stařík se koukal na teploměr a kroutil hlavou: Bude sedm a ve stínu máme třiatřicet stupňů celsia. Klopýtal jsem zahradními schody a šoural se do stráně k bistru. Mohl bych dostat limonádu?

Když zaplatíte, máte ji mít, řekla barmanka a do grenadiny zapíchla brčko.

Výheň nepolevovala. Srkal jsem chladivou tekutinu a pomalu se sunul zpět. V secesní vile byla otevřená okna.

Musíte si odpočinout, šeptala múza. Stoletá vila je kamenná, bude v ní jistě chladněji. Od osmé hodiny tam uvedou multižánrový scénický projekt věnovaný významnému básníkovi dvacátého století Vladimíru Holanovi.

O něm něco vím.

Poetické obrazy lidského života ve verších – Vanutí…

Ale jak se tam dostaneme?

Maličkost. Škrabošku na tvář a vyrážíme.

Nad krbem v polotmě visel abstraktní obraz. Na parketách ležela nehybná těla. Klid, mír, teplo.

Domnělí umrlci se probudili a odešli. Z tmy přitančil světlonoš, zavrzala hudba dávných věků, ze schodiště sestoupal vlasatý kmet, básník Holan. Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem do jeskyně slov.

Múza šeptá: Fascinující.

Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být, říká básník a hudební nástroj skřípá.

Rozložitý představitel básníka hovoří: Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. / Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté. / List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Holanova slova mrazí.

Žena je krásná i zlá, říká básník, když jí kleká k nohám, aby je polaskal.

Špitl jsem: Však kdo zvedne člověka z bolu kloubů chrastících, básníku.

Prosím?, špitla múza. Od krbu byl rozmotáván šmouhami pojednaný koberec. Mab sykla: Toť jako snář obrazů dob minulých.

Básník poznamenal: Z lásky jsem daroval Terezku Planetovou chycenou v synkopách jambického verše.

Tanečník se zastavil: Mnoho je přijít, ale čekat je víc.

Holan je smutný: A ona smrt umí čekat. Hroby jí nejsou víc než puchýře od kopřiv na zádech země – sebemrskačky.

Tanečník mluví: Bál se snad Hamlet smrti, kterou tušil?

Básník mu odpovídá: Smrt není druhým bodem přímky, která začíná prvním bodem – narozením. Život totiž není přímka.

Múza špitá: Souhlasím, básníku.

Tanečník se prohne a uskočí.

Múza chválí: Žena je svůdná vládkyně tónů a křivek těla. Nádherná je její milostná hra s roztouženým tanečníkem.

Stařec sykne: Budu mít děti, říká smrt.

Radost, vykřikl básník, až jsem se lekl. A dívka spustila zázračný song o radosti: Ona jest, ona skutečně jest, ona doopravdy jest! Jde po mostě a bude stále zpívat. A stačí, aby padl větrem shozený list, a most bude přetížen…

Múza špitla: Fantastické provedení!

Světla pohasínala. Tanečník dokončil piruetu a zeptal se: Je možné dotknout se smrti?

Holan odpověděl: Vyhnal jsem ji ze svého nitra už před mnohými lety / a zavřel jsem ten kout / a hleděl na vše zapomenout. / Věděl jsem, že není v hudbě, a proto jsem zpíval, / věděl jsem, že není v tichu, a proto jsem mlčel, / věděl jsem, že není v samotě, a proto jsem byl sám… / Běda však, co se to stalo dnes, / jsem zděšený jako ten, kdo náhle za noci spatří paprsek světla pod dveřmi, / vedoucími do vedlejší světnice, / v které už dávno nikdo nebydlí.

Jako bludičky mizí básník s tanečníkem na schodech věčnosti. Žena mění skřípavé zvuky v pláč dítěte.

Tma halí hrací sál.

Šeptám: Nádherné představení.

Múza špitá: Bravo.

Opatrně se ubírám k východu z vily. Šourám se ulicí. Je teplo. Musím dávat pozor, abych nezakopnul.

Cesta tramvají byla příjemná, komínské chodníky bez prachu a pachů. Z posledních sil jsem se doplížil domů.

Brno – Komín, 20. 6. 2021 

ProART Company, Brno – Martin Dvořák: Vanutí. Poetické obrazy lidského života ve verších Vladimíra Holana. Multižánrový scénický projekt věnovaný významnému českému básníkovi 20. století. Poezie jako hudba, tanec jako poezie, hudba jako tanec. Režie, choreografie, taneční interpretace: Martin Dvořák. Hudba, pěvecká interpretace: Gabriela Vermelho. Recitace, herecká interpretace: Rostislav Novák st. Scénografie: Jan Pražan. Produkce ProArt. Premiéra 29. 5. 2021, Vila Löw Beer, Brno. Psáno z reprízy 19. 6. 2021.

P. S. ProART se ve své tvorbě zaměřuje na básnický odkaz českých autorů. V minulosti již vznikla díla inspirována Ivanem Blatným, Janem Skácelem a Jiřím Ortenem. Ve spolupráci s Werichovou vilou, kde Holan dlouhá léta žil a pracoval, vznikl i tento projekt jako současná hommage na jeho dílo a básnický odkaz. Holanovu tvorbu můžeme označit za existenciální, meditativní a spirituální. Překračuje dobu, ve které vznikla a tím i dobu dnešní – zrychlenou, konzumní, nestálou, povrchní…

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 26. června 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 668)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ