Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 675)

Múza řekla: Střádejte síly a hledejte odvahu. Skupina ProART Martina Dvořáka uvede na letní scéně Divadla Feste v areálu Industra noční představení tanečních obrazů pro herečku, tanečnici a hudebnici Maruška podle dopisů Marie Kudeříkové.

Firma Industra opustila svůj domicil, přestěhovala se z mrazíren městských jatek do prostor Zbrojovky Brno, kdysi významné továrny vyrábějící zbraně.

Vyrazil jsem. V Zábrdovicích, u kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem vystoupil z tramvaje a vydal se podél řeky Svitavy. Večer byl chladnější. Povíval větřík, voněly traviny, múza přednášela: Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech na Slovácku jako nejstarší dcera bývalého ruského legionáře Josefa Kudeříka a Františky Kudeříkové, rozené Kubíkové. Rodiče měli malé hospodářství.

Lidé kolem mě chvátali. Míjeli mě na kolech, děti na drnčících koloběžkách.

V třicátých letech se přestěhovali. Tatínek se stal železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí. Marie jezdila do české školy ve Velké nad Veličkou a po vychození obecné školy začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici. Po mnichovských událostech, v roce 1938, museli Vrbovce opustit a vrátit se do Vnorov.

Na protějším břehu vidím trosky devastovaných továrních hal.

Marie se ve Strážnici sblížila se svým spolužákem Juliusem Kramaričem, který se hlásil ke komunistickým a socialistickým ideálům. Získal pro ně i Marii. V roce 1940 oba maturovali. Na české vysoké školy nemohli, protože je Němci v září roku 1939 zavřeli.

Začalo se smrákat. Klopýtám…

Marie dojížděla na jazykovou školu. Bydlela ve Veverské Bítýšce.

Most přes řeku je až u husovického splavu. Škobrtám stezkou obrostlou křovím.

Při dlouhých, mučivých výsleších na vyšetřovnách gestapa v Brně i v Praze, Maruška téměř nepromluvila a nikoho neprozradila.

Soumrak houstne.

16. listopadu 1942 proběhl „soud“ ve věznici města Breslau (pozdější polské Vratislavi), které bylo tehdy součástí tzv. Třetí říše.

Vystoupám na setmělou planinu.

Marie Kudeříková byla odsouzena k trestu smrti stětím sekyrou.

Klopýtám ke světélkům restaurace.

Po rozsudku byla čtyři měsíce v cele smrti. Zde napsala 32 dopisů, které pomohla vynést z věznice její kamarádka.

Před promítacím plátnem stojí pořadatel. Ptám se: Kde najdu divadelní areál?

Nevím, tady je kino…

Ujme se mě muž v bílé košili. Pojďme, snad to trefíme…

Poprava se konala v pátek 26. března 1943 v 18.42 hodin, dva dny po Maruščiných 22. narozeninách.

Tápu tmou. Přede mnou blikotá plamínek svíce. Sunu se strašidelným hangárem. Na jeho konci je plácek, na něm pódium a schody divácké elevace. Muž říká: Asi jsme se strefili.

Maskován respirátorem, usedám na židli.

Zážehy reflektorů olíznou scénu. Stříbřité strážní věže se zalesknou, bachratá plachta zavlní. Vrata sekyrárny jsou přivřená, v koutě arestu visí šlahouny brčálu. Vprostřed pódia se plouží vězněné dívky, mnohohlas žen zpívá žalm: Drazí moji, milovaná mamičko, tatíčku, sestro jediná, bratře maličký, přátelé drazí, rodino, známí, loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, beze strachu, bez bolesti odcházím.

Maruška tančí se svým alter egem. Dvě dívky víří prostorem. Ústa chrlí slova. Mé ruce drží ustřižené vlasy. Nikomu neubližujte, nikomu, a naučte se odpouštět… Děvčátka se svíjí do klubíčka. Vězeňským dvorem zní písnička. Sloboděnka moja, drahý poklad / budem ťa vzpomínat na tisíckrát. Vězenkyně krokují svatební tanec. Maruška volá: Jednou snad nad slováckými dědinami zatroubí chudý pastýř, zapráská dlouhým bičem a ze všech domů vyžene do nebe volající chudobu…

Hrají housle. Nad zlobou vítězí píseň. Sloboda, sloboda, sloboděnka, / dycky mi říkala má maměnka.

Maruška zastavuje pohyb i čas. Mamičko drahá, tvá představa věčnosti, je tak lidská, ba dětská. A ten tvůj Bůh, to je člověk, i když mu říkáš Duch, se všemi lidskými vlastnostmi. Ty mi jistě rozumíš. Názor je něco, pro co lidé obětují své životy. A já nemohu svým životem vyznat i zradit. Rozumíš, má maličká mamičko? Kdybys dovedla úplně oprostit rozum a cit od vžitého, rozuměla bys.

Odsouzené leží na břiše. Že je sloboděnka drahý poklad, / že si ju má vážit každý stokrát…

Maruška šeptá: I Hus na hranici zpíval. I naši soudruzi nadšeně bojují, krvácejí a umírají za lásku k lidem, i když jim nekyne posmrtné nehynoucí štěstí.

Čekatelky výkonu ortelu cvičí prvky připomínající sokolská prostná. Housle lkají, žena zpívá: Sloboděnka moja nade všecko, / keď já tebja ztratím, ztratím všecko…

Dívky se mění ve skulptury. Podobají se dílům sochaře Štursy… Rytmus pohybu se zrychluje, kandidátky smrti drhnou celu. Maruška se zalyká: Ve čtvrt na šest budík, ustlat postel, uklidit, umýt. V šest snídaně – černá káva, chléb, někdy marmeláda, otrubová polévka. V šest dvacet práce, ve dvanáct zařinčí kotel. Volnou hodinku trávíme obíháním ošuntělého dvora dokola v kruhu. K obědu eintopf, plave v něm zelí, řepa a hrách – pak pracovní čas až do pěti. Potom večeře – káva, chleba s margarínem, proužek koniny, otrubová polívka. Pak se spí a zítra nanovo.

Těla dívek se proplétají, světla reflektorů hlídají jejich tváře. Maruška žaluje a vyzývá: Ty tupý, hrozný, příšerný světe! Vraždíš a cynicky se posmíváš. Lidé, kteří myslíte a cítíte, nemodlete se, jednejte. Spravedlnost je přece ve vašich rukou…

Jdu tmou. Hledám cestu k domovu

Múza říká: Mimořádné představení, se skvělými herecko-tanečními výkony, vynikající choreografií, scénickou hudbou a režií je skromným pomníčkem všem Maruškám i mementem pro současnost.

Pokyvuji hlavou na souhlas: Tanečnice měla na kotníku pravé nohy vytetovaný zdobný ornament. Kérku.

Nebylo snadné nalézt cestu. Dlouho jsem přemýšlel.

Brno – Komín, 4. 8. 2021 

ProART, Brno – Martin Dvořák: Maruška. Taneční obrazy pro herečku, tanečnici a hudebnici podle dopisů Marie Kudeříkové. Autor, režie, choreografie: Martin Dvořák, spolupráce na textu: Lukáš Novák, hudba: Gabriela Vermelho. Interpretace: Lucie Hrochová, Klára Mullerová, Gabriela Vermelho. Událost pořádaly Industra STAGE, ProART a Industra. Letní scéna Divadla Feste, Brno, 2. srpna 2021.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 14. srpna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 675)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Velmi poutavá připomínka
   události v divadelním ztvárnění, slovy i fotozáběry přiblížena čtenářům Divadelních novin panem Tučkem. Uplynula léta, kdy ubylo pamětníků a z mladé generace jméno mladé mučednice téměř vymizelo. Mám dojem, že různé situace, ke kterým v minulosti docházelo, by se měly připomínat v jakékoliv podobě, jakoukoliv formou, aby se předešlo jejich uskuteční v soudobé variantě, začnou-li se podobné příznaky někde objevovat. V každé době je řada nevinných obětí, nespravedlností, chyb, zbytečného utrpení a bolesti.
   Toto autorem článku zmíněné memento by mělo a jistě i mohlo nahradit podobné nechutné a urážlivé provokace, kterými nás přijela „obohatit“ představení divadelní společnosti z Chorvatska.

   14.08.2021 (13.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Vy jste tu urážlivou nechutnost viděl?

     17.08.2021 (14.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ