Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 68)

V noci to na mně trhnulo. Natekly mně kotníky, lýtka začala brnět a kolena bolet. Skučel jsem: Jejda, už to začalo!

Po vzoru švýcarských „felčarů“ jsem si masíroval nohy koňskou mastí a zobal ibalgin. Plzeňská švagrová z Bílé hory řekla: Chlapče, ty nosíš ponožky, co stahují cévy, to nesmíš. To dá rozum, že ti nohy odešly. Ráno mně obdarovala fuseklemi, co drží tvar holení a přitom nebrání proudění krve v nohou. Švagrová, jsi anděl.

Járo, pojedeme na Žinkovy, řekla švagrová. Žinkovy jsou pěkné městečko s rybníky a zámkem, tady kousek od Plzně.

Prima, švagrová, zajedeme tam. Osvěžíme si ducha a načerpáme něco nových tvůrčích sil. Vždyť Žinkovy již v názvu skrývají mnohá tajemství a voní i po lesních žínkách. Také se traduje, že u Žinkov kázal plzeňský kazatel Václav Koranda k zástupům ozbrojených božích bojovníků proti nepravostem církve svaté. Prý tam tehdy byl i hejtman Jan Žižka. Boží bojovníci se po Korandově řeči dne 1. listopadu 1419 vydali na pochod. Švagrová, to je ale paměť, co? Tehdy boží bojovníci, vyzbrojeni cepy, sudlicemi, kosami a selskými povozy, se za zpěvu nábožných písní dali na pochod a táhli přes Nepomuk, Vrčeň, Dožice, Březnici a Nový Knín na Prahu. U Živohoště se střetli s panským vojskem a zvítězili. Švagrová, tato bitva odstartovala takzvané husitské války, které trvaly celých patnáct let. Moje milá, rád se po Žinkovech projdu.

Do auta jsem se soukal značně nemotorně, ale bezbolestně. Jeli jsme krásnou krajinou Plzeňska a já filosofoval: Zvláštní, co to v těch lidech tady bylo za nepokoj. Takový nádherný kraj, tak skvostná příroda a jim se pořád něco nezdálo. Třeba ti husité. Nebo papeženci. Nebo… – i jiní. Jedni stavěli tvrze a chrámy a druzí jim je bořili. Ti, co tvrze a chrámy bořili, si stavěli jiné své tvrze a své jiné chrámy, no a jiní zase jejich jiné tvrze a jiné jejich chrámy bourali. To je tady už taková tradice. Ono se totiž tady vždycky našlo nějaké to proč. Jediným štěstím kraje bylo, že se tady nikdy nevytěžilo tolik zlata, aby se z něho dala odlévat zlatá telata. Boj o zlatá telata, to by byl tady, panečku, teprve boj! Švagrová, ty ponožky jsou fajn. Krev mi proudí.

Žinkovy je obec – krasavice! Jeli jsme kolem kostela svatého Václava, projeli půvabným náměstíčkem, minuli řadu vilek, areál skrytých penzistů a zahnuli vpravo, do aleje stromů, velikánů. Zastavili jsme u hospody. Po pravé ruce se blýskala hladina rybníka, před námi za baldachýnem zeleně vykukoval zámek. Švagrová, švagr i dcera spěchali k vodě, já po vyštrachání ze sedadla našlapoval opatrně na štěrk parkoviště, abych došel k parkomatu a utratil třicet korun za parkování. S hrůzou jsem si uvědomoval, jak každým došlápnutím ztrácím balanc, jak se musím soustředit, aby můj krok nebyl považován za chůzi opilého námořníka.

Sunul jsem se pomalu a tvářil se důstojně. Pohled na sluncem zalitou siluetu zámku můj pohyb zcela zastavil. Něco tolik neskutečně okouzlujícího jsem naposled viděl v pohádkové knížce O Šípkové Růžence. Shluk na sebe nalepených domů se stříškami, vytáhlými komíny s výdechy ve tvaru chaloupek, s vysokou hranatou věží uprostřed, pěti vjezdovými oblouky v přízemí, s rohovou věží zakulacenou a bohatě prosklenou, paráda! Ovšem, přijet sem v roli osvobozujícího prince, věru, že bych nevěděl kudy do tohoto očarovaného zámku vstoupit.

Zámecký rybník je rozdělen na dvě části úzkou hrází s můstkem, na kterém je napsáno: Most v opravě, vstup na vlastní nebezpečí. Opatrně jsem se opíral o chatrné, rzí prolezlé zábradlíčko a dumal, proč vody po levé ruce jsou zvány rybníkem Žinkovským a po pravici rybníkem Labuť, když ani na jednom z nich jsem tyto bílé ptáky neviděl. Snad, že celkový tvar rybníku labutí tělo připomíná. Ale proč se ten druhý, větší rybník jmenuje Žinkovský, když blíže Žinkov je rybník Labuť?

Zakoukal jsem se na boční panorama zámku. Mohutná zeleň košatých stromů zvýrazňovala romantičnost zámeckých oblostí snoubících se s hranoly komínů, s kosostí střech, stříšek, s arkádami a průduchy nádvoří. Nádhera! Skvělost! Žinkovy si musel nechat postavit zcestovalý, sečtělý, na svět francouzských pohádek orientovaný, tuze bohatý člověk. Šlechtic, co měl krásný sen, a tento svůj sen si dokázal splnit. Jestli mu to tady také přineslo štěstí a byl zde šťastný, tak to nevím. Ale snad ano.

Propagační poutač mně nabídl text: Na místě dnešního zámku stávala tvrz, která je poprvé zmiňována roku 1525. Hlavní přestavba proběhla za architekta rytíře Karla Wesselého, který zámek koupil roku 1897 a nechal zámek podle projektu vídeňských kolegů Hellmera a Fellnera přestavět v romantizujícím pseudoslohovém stylu. Tehdy byl zbytky valů zavezen příkop a zřízen park. Roku 1916 koupil Žinkovy průmyslník Karel Škoda. Nechal dále romanticky upravit fasády. Rodina Škodů vlastnila zámek až do roku 1945. Ve 2. pololetí 20. století sloužily Žinkovy odborové rekreaci. Od roku 1989 zámek střídal majitele a chátral. Naposledy se dostal do vlastnictví společnosti Crown Estates, za níž stojí občané Lichtenštejnska a mezinárodní kapitál. Tato společnost zámek od roku 2008 opravuje. Cílem investora je udělat ze zámku hotel a kongresové centrum se zázemím pro rekreaci.

Před zámkem bylo pusto, prázdno. Našlapoval jsem na štěrk jako indiánský stopař. Studna s tepanou nástavbou „historické“ mříže se chlubila ceduličkou: Pozor, procházím rekonstrukcí. Nad ní bylo deset schodů! Vybelhal jsem se po nich k obdélníku velké bronzové desky zasazené ve stráni na paměť zdejšího pobytu štábu 3. americké armády. Z kopce na mě mávali švagr se švagrovou. Dcera volala: Couráš se. Budeme ti muset koupit hůlku. Sedl jsem si na roh památníku a masíroval kolena.

Dole u schodů stála dvojice starších manželů v ochranných přilbách. Zrovna sesedla z kol. Muž rozpřáhl ruce: Člověče, ty ještě žiješ? – Jako já, pane? – Jó, ty, člověče. – Jestli si mě, pane, nepletete s Radeckým. – Vy nejste Radecký? – Člověče, víte, že ne! – To je škoda. Člověče, jste celý Radecký. Ten od nás, Honza z Berouna. Jste tady taky na kole? – Copak na to vypadám? Člověče, já z kola padám! Vstal jsem a důstojně odkulhal cestou stoupající mezi stromy k domkům s cedulovým označením: Zámecké vily pro zámecké hosty, nerušit!

Kulhavým krokem jsem míjel zcela prázdné domky s teráskami a obíral se pomyšlením, že jsem nositelem modré krve. Rytířem Wesselým. Sešel jsem z asfaltu na prašný chodníček a dal se dolů strání k rybníku. Kapři čeřili vodní hladinu a cedule se šklebila příkazem: Zákaz lovu ryb. Nikde ani človíčka. Musela to být děsná nuda, být tady rytířem. Pánem nad vodami, lesy a velet přitom služebnictvu. Třeba bych si zval umělce. Hráli by mně Chopina nebo Bacha, zpívali Mozarta. Seděl bych a hladil si bolavá kolena.

Z rybníka táhl vlhký chlad. Dal jsem se po jeho břehu. Po hrázi spěchal bělovlasý člověk se psem. Hele, hajný a honí pytláky. Dobrý den, pane fořt, kde jste si nechal flintu? – Jsem na procházce, nemám čas, řekl chvátající muž a dal se do běhu, aby dohonil psa. Dědek jeden, jak on si to metelí. V jeho věku.

Udělal jsem pět rychlejších kroků a mé tělo se zalilo potem. Kromě kolen jsem cítil, že mě bolí i klouby palců u nohou. Zpomalil jsem. Šoural jsem se cestičkou a myslel na scénu pohřbu z Hrubínovy Srpnové neděle. Veršoval jsem: Žinkovy, ach, Žinkovy, kde máte svá halali, kde světu skrýváte houpání svých zářivých lampionů. Zámek byl z jedné strany obestavěn lešením a hlavní nádvoří s impozantním schodištěm čekalo na očistu. Jen fresky s výjevy bohů se už draly do původní podoby.

Před hospodou seděl u stolu schoulený, bělovlasý, umolousaný děda s odrbanou igelitkou v ruce. Hlavu měl skloněnou. Vypadalo to, že se mu přihodilo něco zlého. Dobrý den, otče. Copak je vám? – Čpu ši fajku. Kerej ty šeš? – Jarda, shůry. – Šhůry? Že by už jako anděl nebeškej? Já myšlel, že ši že žámku. A tabáček nemáš, anděli? – Pane otče, já nekouřím. – No jo, nebe. Škoda, anděli, škoda, mohli šme ši šluknout ve dvou. – Otče, proč tady sedíte tak sám? – Protože šem opuštěnej, anděli. – Pane otče, vy jste zdejší? – Kdepak, anděli. Šem šem byl žavlečenej. Ž Chebu. Děda škrtl sirku, přiložil ji k fajfce a prudce zabafal. Obláčky kouře se od něj valily jako z komína lokomotivy. To čumíš, anděli, čo, jaký mám fuk? – Pane otče, vy jste ještě kabrňák! – Ale prd, anděli, šem štarý a penžista. Tady koušek, ž domova klidného štáží. Po cestě prolétl bělovlasý muž se psem. Tak še měj, anděli, já už muším. Už i honeč še pšem kvaltují. My šchovanci, máme už po vychážče. A žaštav še někdy, anděli, naučím tě bafat. Děda se těžce zvedal. Na nohou měl sešlapané papuče. Anděle, a čo nohy? Nohy ti eště šlouží? Mně už ne. Bolí, švině. Štrašně bolí. Hlavně v noči. Lepší je být v nebi, anděli, tam už prý nič, nikoho nebolí. Jo, nebeškej, to še tě chči žeptat. Čo še tam u váš nahože povídá, nevypadá to tady dole na válku? – Otče, o tom nevím. – A to je dobže. To je dobže. To víš, anděli, já už kvér neunešu. Tak našhle. Děda šmajdal a šmajdal, až pomalu zmizel v obláčcích tabákového kouře.

Jeli jsme krajinou, zemským rájem to na pohled. Mlčeli jsme. Kolem se míhaly pomníky a chrámy moderní doby. Bistra, pizzerie, sklady, supermarkety. Zašeptal jsem: Kazatel Koranda by se divil, kam jsme to až dotáhli. Jsme světoví!

V centru Plzně, na čtyřproudové, rušné křižovatce, jsme zastavili na červenou. Do oka mně „padla“ zvláštní, novotou zářící budova ve tvaru šikmo ukrojené bíle sýrové cihly ementálu. Zeptal jsem se: To je další supermarket? Švagr se usmál: Ne, to je nové divadlo! Zařadil rychlost a zabočil směrem na Bílou horu. Řekl jsem: Plocha bílá s dírami, k tomu plochy černé a dominující plochy antukové červeně. No, něco snad časem smyjí kyselé deště. Hlavně, aby tam uvnitř hráli dobré divadlo. A ta budova vedle nového divadla, to je kino? – Ne, to je supermarket. – Nepovídej, švagře. Plzeň je „holt“ nejlepší!

Přijel jsem do Brna, vypral, navařil a měl jsem před sebou dvě bolestné události. Musel jsem k zubařce se zubem, což jsem zvládnul bez zatínání zubů, a pak na mě čekalo rozloučení s hercem Ondřejem Mikuláškem.

Ondřej Mikulášek byl urostlý, vitální, krásný chlap. Slušela mu bílá barva. Pamatuji si ho z jeviště v bílé rozhalené košili. Setkali jsme se také před kamerami v jedné z pohádek brněnské televize. V době mého šéfování Divadlu Polárka namluvil komentář k úspěšné inscenaci Dobrodružství Huckleberryho Finna. Byl ode mne o celých patnáct let mladší. Proto mě jeho nečekaný a náhlý skon vyděsil k smrti.

Vystoupil jsem z tramvaje a vydal se cestičkami mezi pomníky, stélami a kamennými deskami háje zapomnění. Vánek vlnil zelení velikánů a já se šoural do mírného kopce hřbitova. Pozdravil jsem se s Dobrovským, s Mahenem, básníkem Skácelem a u hrobu režiséra Scherhaufera jsem řekl: Peter, je to pořád ještě dobré. Jak vidíš, došel jsem na hřbitov po svých. Na lavičce pod obrovitou lípou seděl odpočívající skladatel Pavel Blatný. Dobrý den Mistře, co tady děláte? – Jdu na pohřeb, ale už ty schody nevystoupám, tak tady sedím. – Mistře a nevíte náhodou, na co pan Mikulášek zemřel? – To neví nikdo. Nejspíš na život, pane kolego.

V obřadní síni krematoria bylo plno zarmoucených lidí. V jedné z řad, seděli čtyři kulhaví invalidé. Po mé pravici kolega z mládí Mojmír Heger, vedle po levici herec Pavel Zatloukal a pobledlá, stále krásná herečka s bolavými zády Mařenka Durnová.
Obřad byl smutný. Zahájily jej cinkavě tklivé tóny klavíru, poté hovořil dojatý šéf Petr Halberstadt a dvě písně ze záznamu zazpíval zesnulý Ondřej Mikulášek. Na závěr s námi smutnilo i Dvořákovo chlácholivé Largo. Oči mně slzely.

Belhali jsme se na tramvaj. Řekl jsem Mojmírovi. Dnes jsem na hřbitově objevil mramorovou desku s nápisem: Jaroslav Tuček, narozen 1938, zemřel v roce 1970. Spi sladce. – Neříkej! – Říkám! – Tak to už se můžeš nechat rozptýlit. Když máš tady tu desku.

Brno-Komín, 29. 8. 2014

 

 

 

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 30. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 68)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ