Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 681)
Nikdo je vedle lásky a víry především hrou o naději, která trvá, dokud můžeme a dokážeme snít. Skvělý slogan pro čas vakcín a proti pandemických roušek, říká múza, když z hrbolaté dlažby vstupuji na červený koberec divadla.
A pokračuje: Tragédii v sedmi obrazech napsal Horváth již v roce 1924, ale rukopis se ztratil a autorova prvotina byla zapomenuta. Její objevení způsobilo rozruch mezi literárními badateli a v září 2016 byla poprvé uvedena ve vídeňském Theater in der Josefstadt. Vykřikne: Heuréka, kráčíme vstříc české premiéře.
Na jevišti stojí temný pavlačový dům. Jeho dvůr je tajemný. K ochozu prvního patra vedou krkolomně vyhlížející schody. Kdosi křičí: To je vaše poslední slovo?! Poté černě oděni muži hledají byt, ve kterém zemřel člověk. Vyběhnou po schodech a shodí na dvůr igelitový pytel s nebožtíkem… Žuch! Na forbíně nešika cukrář rozplácne dort, hladová dívenka z něj vyzobává drobečky jako vrabčák… Dáma v kožíšku s dírami na punčoše dámou není. Pase ji pasák…
Šeptám do respirátoru: Divadlo ošklivosti v celé své kráse!
Múza čte z programu: Horváthovy postavy trpí hospodářskou krizí, nemohou si dovolit „morálku“. Dialogy jsou hrubé, drsné, cynické, obscénní. Jindy přecitlivělé a nasládle sentimentální. Záhadný „Nikdo“ z názvu hry je milosrdný Bůh, na jehož nepřítomnost si všichni stále stěžují…
Na jevišti je neustálý pohyb. Aktéři běhají, rvou se, jejich ústa chrlí spousty slov. Příběh se komplikuje. Orientovat se v ději je složité.
Múza šeptá: Autor napsal mnohomluvný text v duchu realistické manýry své doby s dryáčnickými, ale i komorně laděnými dialogy. Předepsal i vzhled scény a v tom je asi kámen úrazu pro inscenování. Pavlačové monstrum je vizuálně výtečnou dekorací, ale po stránce akustiky prostorem těžko zvládnutelným. Některé, pro děj významné informace unikají. A protože se na prkenném dvoře objevují i dva detektivové pátrající po vrahovi, stává se představení – ovšem v intencích autora – tajemnou detektivkou…
Je tedy na hercích, aby nedostatky akustiky eliminovali?, ptám se.
Obávám se, že o tomto problému nevědí. Na mě, když jsem hrával, pokřikovali režiséři, neslyším, nerozumím, zvolni, přidej. Ale to už je dávno. Mnohé se od těch dob dokázalo změnit. Je možné, že se příští činohra obejde beze slov zcela…
Skvělá je scénická hudba provozovaná kapelou pouličních muzikantů. Obdivuji silácké a ekvilibristické kousky Romana Blumaiera i brilantní pády ze schodů prováděné Ivanem Dejmalem s atrapami protéz na nohou. Nechápu však, proč musí setmělým dvorem jezdit dívka na kolečkových bruslích a proč členové pohřební služby připomínají pytlačící rybáře.
Představení je u konce. Divácké přijetí je vlažné, respirátory přidušené.
Lidé chvátají po schodech, aby se nadýchali čerstvého brněnského vzduchu.
Múza říká: Inscenace demonstruje neúctu člověka k člověku a bídu doby. V tomto smyslu je silná i úspěšná. Herci a režie si zaslouží uznání.
Brno – Komín, 5. 9. 2021
Národní divadlo Brno, Divadlo Reduta, Brno – Ödön von Horváth: Nikdo. Překlad: Radovan Charvát, režie: Aminata Keita, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Michal Spratek, kostýmy: Linda Holubová, hudba: Pavel Husa, světelný design: Ondřej Růžička. Osoby a obsazení – Božetěch Lehmann: Ivan Dejmal, Uršula: Veronika Lapková, Gilda, Stařičká panna: Hana Tomáš Briešťanská, Vladimír, Švihák, Opilec: Roman Blumaier, Cizí muž (Kašpar): Vojtěch Blahuta, Klein: Martin Veselý, Správcová: Monika Maláčová, Číšnice: Hana Drozdová, Cukrář, Truhlář: Roman Nevěčný, 1. černě oděný muž, Sklenář, Detektiv: Michal Bumbálek, 2. černě oděný muž, Malíř, Detektiv: Petr Bláha, 3. černě oděný muž, Velký kavárník: Vratislav Běčák, IV. černě oděný muž: David Kaloč. Hudebníci – Pavel Husa j.h. (housle), Vlado Micenko j.h. (kontrabas), Ondřej Zámečník j.h. (akordeon), Jan Galia j.h. (pozoun). Česká premiéra 2. září 2021 v Divadle Reduta, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 681)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)