Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 693)
Sestupuji schody do podzemí. Múza říká: Sklepní HaDivadlo se mění ve vědeckovýzkumnou laboratoř umění. Mějte oči na stopkách.
Procházím temným tunelem. Přede mnou na podlaze září magický bílý čtverec ze tří stran ohraničený stupni diváckého sezení. Slyším éterické prskání vesmíru. Obcházím klečící ženu manipulující s bedýnkou předpotopní krystalky. Chci usednout vedle starší paní do první řady. Rezervováno, šeptají uvaděčky. Podlézám pod napnutým drátem do stínu nainstalované, na cíl mířící pušky. Napadá mě: Jako u Čechova. Z té se jistě bude střílet.
Zeď. Malba Alexey Klyuykov.
V tom tma. Praskání je zřetelné. Tma nesnesitelná. Prostorem bloudí hlas ženy. Napínám slechy. Marně. Deformované mluvě nerozumím…
Múza napovídá: Dnes, pátého listopadu, začínám se svou zprávou. Zaznamenám všechno tak přesně, jak je to jen možné. Nevím však ani, jestli je dnes opravdu pátého listopadu. Během minulé zimy se mi některé dny ztratily. Ani den v týdnu nemohu určit. Ale myslím, že to není moc důležité. Nezaznamenávám, protože by mě to těšilo; zkrátka pro mě vyplynulo, že musím, když nechci ztratit rozum. Jsem úplně sama a musím se pokusit o to, abych přestála dlouhé, temné měsíce. Ten úkol mě má ochránit před tím, abych zírala do šera a bála se. Bojím se.
Být potmě v divadle je opravdu o strach. Ženský hlas se stěhuje sem a tam, lahodnou češtinou se zpovídá z pocitů své hořké samoty. Bojím se, zda mi něco nespadne na hlavu…
Konečně světlo.
Prošedivělá paní zatápí v kamínkách. Vypráví si s chlapcem.
Šedovlasá paní vypráví, jak na procházce s Rysem narazila na podivnou zeď. Foto HaDivadlo
Múza vysvětluje: To je pes, jmenuje se Rys. A herečka sedící v první řadě představuje stelnou krávu. Také vidíte kočku a její hravá koťata.
Šedovlasá paní vypráví, jak na procházce s Rysem narazila na podivnou zeď. Neviditelnou. Ale ničím a nijak neproniknutelnou. Slova však polyká čtverhranný jevištní trychtýř zářící nad její hlavou.
Jako u Čechova… Foto HaDi
Chápající múza řeší problém opakováním textu: Vcházela jsem do lesa a zaslechla Rysa bolestně a polekaně zavýt. Z tlamy mu kapaly krvavé sliny. Naklonila jsem se k němu a hladila ho. Musel se kousnout do jazyku nebo si narazil zub. Když jsem ho pobídla, aby šel se mnou dál, stáhl ocas, začal kňučet a tiskl se mi k nohám. Po několika krocích jsem prudce narazila čelem a zavrávorala zpátky. Hladká chladná překážka. Znovu. Hladká chladná překážka. Znovu. Hladká chladná překážka. Zmateně jsem natáhla ruku a dotkla se hladké, chladné překážky na místě, kde přece nemohlo být nic jiného než vzduch. Něco neviditelného, co mi brání jít dál.
Temných předělů ve vyprávění je dost. Přinášejí s sebou změny. Najednou rána. Puška spustila. Dusivý dým zachvacuje hrací plochu i sál. Nevidím, neslyším…
Hlavou mi běží: Padla zeď!
Nikoliv. Do osudů šedovlasé paní zasahuje smrt. Zemře člověk, umírají její milovaná zvířata, leč zeď a strach ze samoty existují dál.
Zeď a strach ze samoty existují dál. Foto HaDivadlo
Je konec. Experimentátoři se děkují.
Sundám roušku. Smrkám do kapesníku. Pálí mě oči.
Múza říká: Sugestivní představení. Dramatizace románu rakouské autorky Marlen Haushoferové má šanci uspět u náročných diváků. Netradiční režie Kamily Polívkové je toho předpokladem i zárukou.
Klopýtám Českou ulicí a myslím si: Žít je třeba, byť by žití bylo hořké…
Brno – Komín, 18. 10. 2021
HaDivadlo, Brno – Marlen Haushoferová: Zeď. Adaptace a režie Kamila Polívková, dramaturgie Anna Prstková a Ivan Buraj, scéna Antonín Šilar, kostýmní spolupráce Zuzana Formánková, hudba Aid Kid, sound design Aid Kid a Dominik Dolejší, inspice Jan Doležel, hospitace Jana Uhýrková, citovaný překlad Kateřina Lepic (zed.hadivadlo.cz: 2. dubna – 6. června 2021 online série). Obsazení: Tereza Hofová j. h. – Marie Ludvíková – Táňa Malíková – Magdalena Straková – Jiří Svoboda – Kamila Valůšková – Jiří Miroslav Valůšek. Premiéra 16. 10. 2021.
///
Více na i-DN:
Od zdi narativu ke zdi současného světa
Živý divadelní zážitek za zdí monitoru
…
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 693)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Autor napsal nyní,
jako vždy ve svých recenzích, velmi podrobně průběh děje, poskytl čtenáři popis scény s doprovodem krátkého videa a fotografických záběrů, uvedl jména účinkujících herců, jejich rolí i všech podílníků na inscenaci. Přesto všechno místo nějakého jasného obsahu vše vyvolává pocit deprese, smutku, tísně a dalších negativních pocitů. Vždy jsem hledal smysl, sdělení divákovi, nebo pocit uvolnění podle záměru a zaměření děje, aby vyvolal nějaký konkrétní pocit, který si má divák z představení odnést. Pokud si má odnést zmíněné pocity, zdá se mi, že by současný divák potřeboval víc, než pocítit to, co proudí kolem něho v reálném životě.
30.10.2021 (16.44), , Trvalý odkaz komentáře,