Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 699)

Múza zvedla hlavu od počítače. Řekla: Listí žloutne, opadává, zase tady máme covid… – Fajn, budeme doma. – Ne, ne, milý brachu, půjdeme do divadla.

Monitor zářil, múza četla: Studentský Cyrano z JAMU: beatbox a slam namísto alexandrínu. Příběh jednoho z nejslavnějších milostných trojúhelníků v novém přebásnění Martina Crimpa nabídne brněnské Studio Marta. Inscenace Cyrano bude mít premiéru 27. října v 19 hodin. Režisér Peter Smyczek a dramaturgyně Eva Kolomazníková o volné adaptaci oceňovaného britského dramatika říkají, že Crimpův Cyrano z Bergeracu promlouvá k divákovi spontánním jazykem generačního divadla 21. století a klade si otázky o lásce, kráse a sebepřijetí.

Sebepřijetí, nezvyklý slovní tvar, múzo, u toho nemůžeme chybět.

Na černých zdech Marty fotografie jako v galerii. Převaha dívek je patrná.

Múza poznamenává: V Cyranovi jsou vojenští kadeti, asi je budou hrát dívky.

Jako pedagogické úkoly. To se tak dělá nejen na školách. Já taky jako student novic, hrál několik dědků. Jeden z nich na repliku „Jak se daří“, odpovídal: „Veselé stáří.“

Návštěvníky Marty převyšoval o délku hlavy urostlý junák v nápadně bílé košili. Vypadal důležitě. Několikrát vyšel ze sálu, zavřel za sebou dveře, prošel foyerem a zmizel na parapetu schodiště. Po chvíli kráčel zpět.

Múza říká: To bude buď referent pro covid, nebo režisér.

Bělo-košilatý muž zvedl pravou paži.

Je to režisér, řekla múza.

Dveře sálu se otevřely. Dívka, silně nalíčená uvaděčka, strnula a dlouze se zadívala někam. Diváci oněměli. Bylo ticho. Napjaté. Dlouhé. Ve foyeru, na malé pódium vstoupil tělnatý mladík a řečí sekanou počal rapovat.

Velmi zajímavý začátek, špitla múza.

Dívka nebyla uvaděčkou z funkce pracovního zařazení, nýbrž z pozice hrané role. Chvíli rovnala diváky. Ve třetí řadě jsou dvě místa, ve druhé jedno…

Na dvoraně přede mnou dva stojany. Jako v krematoriu. Uvaděčky hrají, že se někdo nedostavil. Proto – říkám si – asi herci předvádějí scénu z Shakespearova Hamleta.

Múza šeptá: Mýlíte se, je to jinak.

Přibíhá černě obléknutý pořízek s baťůžkem. Je ho kus. Pobíhá arénou a mele verše, ba přímo je drtí. Neakcentuje, nedělá pauzy. Jeho slovům nerozumím.

Múza mě napomíná: Rozumět byste měl, to je Cyrano…

Fakt?

O něco později – v dialogu s Roxanou – se herci hrajícímu Cyrana text v ústech narodí. Verše dostávají smysl i řád. Začínám věřit jeho citům, jeho lásce.

Múza šeptá: Jsme ve škole, pane. Nastala stříbrná vteřina, narodil se herec!

Roxana je vláčná intelektuálka, Kristián sympatický muž, výstupy vojáků – stylizované pod klenbu vesnické stodoly – kouzlem nechtěného.

Múza zvedá prst a říká ironicky: Veselé stáří!

V zadní části dvorany je kavárna s knihkupectvím Leily Ragueneau. Její představitelka je přesvědčivou dobračkou a intrikánkou.

Múza šeptá: Rozuzlení milostného příběhu i Cyranovo umírání jsou přesvědčivé a působivé.

Dodávám: Ovšem mohlo být o něco kratší… A: Iritují mě vulgárnosti, múzo, obzvláště když znějí z úst dívek…

Premiéra měla úspěch. Dlouho se tleskalo, mnoho kytic i láhví s mokem omamným bylo. Ale má únava z téměř dvě a půl hodinového představení byla veliká. Vytratil jsem se jako pára…

Múza mlčela…

Brno – Komín, 1. 11. 2021 

DiFa Janáčkova akademie múzických umění, Brno / Studio Marta, Brno – Edmond Rostand, Martin Crimp: Cyrano z Bergeracu. Překlad: Ester Žantovská. Režie: Petr Smyczek, dramaturgie: Eva Kolomazníková, výprava: Helena Heinrichová, hudba: Petr Wajsar, Čeněk Vaculík, lightdesign: Jan Smutný, zvuk: Ondřej Bulva. Produkce: Dominika Kuntzmannová. Foto: Kundračik Hugo Krištof. Hrají studenti činoherního herectví – Milana Gorská: Lejla Ragueneau. Tereza Havránková: Le Bret, Andrea Hodíková: Majitelka divadla, Rozhodčí, Denise, Voják, Eliška Jechová: Uvaděčka, Žena, Studentka, Voják, Martin Mihál: Cyrano, Kateřina Kornhäuserová: Montefleury, Marie-Luisa, Voják, Adam Kořán: Kristián, Tomáš Slabiňák: Ligniére, Martin Urbaník: De Guiche, Jan Valeš: Valvert, Armand, Kněz, Voják, Karolína Vaňková: Roxana. Premiéra 27. 10. 2021 ve Studiu Marta, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 20. listopadu 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 699)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Z nové inscenace
   klasické hry je zřejmé, že její nastudování, díky invenci režie a podílu spolutvůrců, se takové hry mohou představit divákům pokaždé v jiné podobě, která je nevyčerpatelná.
   Díky za výstižnou recenzi jedné z nich.

   20.11.2021 (10.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ