Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 717)

Jsem poněkud unavený. Stále pospávám. Múza však bdí. Šveholí: Vzhůru, dejte si sprchu, je čas pro umění. Čistím si zuby.

Mab povídá: Zkouška paměti… Ivan Blatný, básník, překladatel, esperantista, člen skupiny 42, se narodil v Brně 21. prosince 1919. Po dědečkovi měl v Solniční ulici optický podnik. V roce 1940 vydal básnickou sbírku Paní Jitřenka. O rok později Melancholické procházky a ve čtyřicátém pátém Tento večer. Po dvou letech Hledání přítomného času. V roce 1948 emigroval. V Anglii požádal o politický azyl. V Československu se stal zakázaným básníkem. Život v exilu však nesl velmi těžce. Neuměl anglicky. Zhoršila se jeho psychická choroba. Byl trvale umístěn v psychiatrické léčebně v Essexu. Později s diagnózou paranoidní schizofrenie v ústavu v Ipswichi a pak v Clacton-on-Sea, kde 25. srpna 1990 zemřel.  V průběhu léčby si do deníčku zapisoval verše… V roce 1977 se seznámil se zdravotní sestrou Frances Meachamovou, která poslala jeho tvorbu do nakladatelství ´68 Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové. V Torontu Blatnému vydali sbírky básní Staré bydliště a Pomocná škola Bixley.

Putovat večer Cejlem k zlopověstné brněnské káznici je stísňující. Vězeňský komplex krásou architektury nevynikal nikdy. Staleté bědy se mu hluboce vryly do omšelých zdí. Je nevábný, pochmurný, bez vůně.

Ve dvorním traktu svítí bledé světlo. V sále u otřískané cihlové stěny hučí bubnová kamna. Jsou vidět plameny plápolajícího ohně, jakoby to byla na věčnost spalující pec.

Bosý, ramenatý tanečník v šedavém triku vstupuje na bílou čtvercovou plochu. Z tváře mu vyzařuje bolest a žal. Naslouchá veršům.

Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.

Muž se kroutí, jako by byl snítkou tabáku. Chvěje se. Usedá za stůl. Píše. Popsané listy mačká. Papírové koule hází kolem sebe.

Zvuk klavírní hudby se mísí s hlasem básníka Blatného:

Den co den zima je
maminka soucitu a smrti
I když je teplo zima je
a na chvějivá hrdla zahraje
skřivanům do zalknutí.

Ó černí ptáci bez kraje
k čemu jsou křídla ne-li k ustřihnutí
vždyť všude stejná zima je
poletíme i do ráje
s maminkou soucitu a smrti.

Bolest je převeliká. Tanečník se plazí, nadnáší své tělo nadlidskou silou paží. Trčí pár centimetrů nad zemí. Do pohybu jeho svalů se vřezává masitý oponent. Blatného schizofrenní dvojče. Recituje medovým barytonem. Rozbaluje zmačkané papírky a čte z nich básně. Svíjejícímu poetovi se vysmívá. Křičí na něj. Ale také ho lituje. Hladí jej a chválí.

Zápas o duši básníka je fascinující. Verše a doprovodná hudba drásají mou mysl.

Náhle mám pocit, že jsem v léčebně choromyslných. Oprýskaná zeď se na mě zubí cihlami. Uléhám na nemocniční postel. Básník Blatný říká: I přes svou lásku k životu by nebylo k zahození se nemuset narodit. To bych si vybral, ale když už to musí bejt, tak bych chtěl s tím osudem se smířit a být šťastnej.

Jdu Cejlem. Probírám se ze sna. Múza je dojatá. Skvostné představení. Do běsné doby zasazený démant. Obdivuhodné dílo tančícího myslitele, scenáristy a režiséra Martina Dvořáka. Jeho partner, herec pražského Národního divadla Robert Mikluš byl vynikající.

Mab, dnešní představení bylo derniérou.

Brno – Komín, 13. 2. 2022 

ProART Company, Brno – Blatný /poeticko taneční divadlo/. Choreografie, režie: Martin Dvořák, kostýmy: Jindra Rychlá, hudba: František Chaloupka, Pavel Blatný, Nils Frahm. Účinkují: Robert Mikluš a Martin Dvořák. Představení vzniklo za finanční podpory hlavního města Prahy, statutárního města Brno, Prahy 1 a Státního fondu kultury. Psáno z představení 10. 2. 2022 v brněnské Káznici na Cejlu.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 27. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 717)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ