Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 718)
Múza stojí před budovou Moravského zemského muzea a filosofuje: Vstup jen pro toho, kdo s dobrými úmysly přichází… Takže můžeme.
Za klavírem sedí černě oděný komponista, na černé desce je vidět sklenice s bílým mokem. Zdeněk Král je smutný. Prsty uhlazuje teskné tóny melodie. Dáma v elegantně upjatých, suknici se podobajících kalhotách zpívá. Je to dojemné. Andrea Buršová je šansoniérka par excelence, šeptá Mab.
Diváků v prostorném sále je mnoho. Sedí v šesti řadách na pohodlných židlích. Pod rouškami se skrývají vesměs divadelníci. Většinou odchovanci předčasně zesnulé paní profesorky Niky Brettschneiderové.
Šéf muzejní sekce Jaroslav Blecha hovoří o tom, že výstava dokumentů života významné herečky, protagonistky experimentálního pohybového herectví, režisérky, divadelní manažerky a vysokoškolské pedagožky, laureátky Ceny Gratias agit z roku 2008 nazvaná Nika již skončila. Dnešní večer je připomínkou nedožitých sedmdesátin této moravsko-rakouské osobnosti.
Múza šeptá: Paní Nika se narodila 9. 2. 1951 v Ostravě-Zábřehu. Zemřela 30. 6. 2018 ve Vídni. Po absolutoriu na JAMU v roce 1973 působila v krátkých angažmá – Naivní divadlo Liberec, Divadlo na provázku, Hanácké divadlo Prostějov, Divadlo Zdeňka Nejedlého Ostrava. Po podpisu Charty 77 byla spolu se svým mužem Ludvíkem Kavínem donucena k emigraci do Rakouska. V roce 1978 založili nezávislou divadelní skupinu pod názvem Theater Brett.
Koncert se přelévá z polohy vážné do veselé. Andrea Buršová, bývalá žačka, znalkyně života a díla paní Niky, je mocná kouzelnice a z Boží vůle komediant. Nasazením brýlí se mění ve vědeckou pracovnici. Chrlí slova, nabádá a melduje. Klavír k tomu klinká.
Sedím, poslouchám. Vzpomínám na paní Niku. Hovořím s ní ve studentské Martě. Tedy – ona mluví a já přikyvuji. S Josefem Kovalčukem jedeme do vídeňského Brettu. Paní šéfová je usměvavá. Odložte si, máte-li kde…
Zní sametový popěvek.
Múza šeptá: Obdivuji herečku Buršovou. Její práce s dechem, tvorba vokálů, přechody ze zpěvu do mluvy – jsou profesionálně dokonalé. Poletuje nad hlavami diváků jako vážka a perfektně vyslovuje. Jsem nadšena.
Ludvík Kavín hovoří o putování s představeními a manželkou Nikou po štacích evropskými městy. Hráli i na Ukrajině.
Do muzea zavál válečný poryv. Minuta ticha mě uvrhá do bídy strachu a obav.
Kouzelnice přičaruje docenta Igora Dostálka, který připomíná slova Václava Havla: Rusko je země, která neví, kde začíná a kde končí.
Stín rychle mizí. Koncert – dík vědecké intelektuálce s brýlemi na nose – pokračuje dál v duchu veselého karu. Historky o pedagogickém šarmu paní Niky se jen sypou.
Umíš hladit brouka? Nauč se.
Měli bychom hrát commedii dell´ arte… Tak ji napiš.
Nikdo ještě nenapsal pro Martu hru… Napiš ji.
Když byla položena otázka hloupá, paní profesorka na ni po pauze odpovídala jednoslabičně: No.
A pak je koncertování i vzpomínání konec.
Škoda, říká tleskající múza, mohlo to být delší. Ačkoliv, krásného má být méně, aby bylo vzácnější.
Před muzeem, pod pamětní deskou připomínající dávný pobyt ruského maršála Kutuzova, bědují mladí lidé nad krvelačností současného cara vší Rusi. Jeden z nich vykřikne: A tohoto by měli sundat ze zdi také!
Zvony Petrova zvoní. Bojím se, abych neupadl. Mlčím.
Ani múze není do zpěvu.
Brno – Komín, 28. 2. 2022
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 718)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Výstava NIKA
bude – ve zkrácené podobě (z prostorových důvodů) – v květnu přenesena pražskou knihovnou československé exilové a samizdatové literatury Libri Prohibiti do jejích prostor na Senovážném náměstí 2. Vernisáž se chystá na 5. května od 18:00 hodin. Zájemci jsou – jak do redakce dnes napsal Ludvík Kavín – předem vítáni.
09.03.2022 (14.14), Trvalý odkaz komentáře,
,