Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 74)

Vstřebával jsem únavu a probíral se z šoku. Měl jsem za sebou maraton oslavných vystoupení, návštěv divadelních představení, psaní úvah a zažil nečekaný okamžik vydání pětisetstránkové knihy svých Mudrování nejen nad divadlem. I na mladého člověka by toho bylo dost!

Zalistoval jsem v knize. Strana 395, Mudrování nad bolem, zmarem a skonem Vojtěcha Barchovského. Dílo básnivého dramatika Pavla Trtílka mělo premiéru 19. května, v zadním traktu zakouřeného paláce Prigl. Duší představení i jeho hybatelkou byla spoluautorka scénáře a režisérka Zuzana Patráková. Jako bohyně stála v kabince nad hlavami diváků a s harmonikou na prsou navozovala atmosféru a dirigovala rytmus oratoria. Studentka režie má mimořádný cit pro jevištní vyjádření veršů, pro jejich melodičnost, pro zvolení jevištního temporytmu. Umí vytvářet scénické nálady i žádoucí a působivé metafory. Bylo to tuze nadějné představení nadějného divadla. Žel, v Krajinách se něco zvrtlo a krátce po premiéře Barchovského bylo veřejnosti oznámeno, že Divadlo Krajiny končí. Peníze a čas se staly divadlu nepřáteli. Asi. Asi!

Šéf Krupa mně poslal pozvánku do sklepního divadla Husy na provázku na obnovenou premiéru Trtílkova básnivého opusu o Vojtěchu Barchovském. Autor sleduje životní výstřelky, avantýry i pijácké poklesky zneuznaného básníka brněnských zákoutí Vojtěcha Barchovského, vhlíží do střípků jeho dekadentní tvorby, přináší setkání s jeho vlastním alter egem, objevuje krajinu jeho rozjitřené duše a nakonec odhaluje i bardovu smrt, následovanou jeho odchodem na onen svět, kam ho odvádějí samotní vládci podsvětí, se kterými předtím hrál o vlastní život v kostky.

Fajn! Zajásal jsem. Nevzdali to! U toho musím být! Do hlavy jsem si vepsal 23. září v Huse Barchovský a pro jistotu mailoval příteli Trtílkovi: Prosím tě, zajisti pro mě vstup! V noci přišla odpověď: Zajistím, těším se!

Bloncal jsem po svém komínském bytě a nic se mně nechtělo. Ze sušáku jsem sbíral suchá trička, skládal je na hromádky, cpal do skříně a promlouval k barevné fotografii mé nebohé paní Kateřiny: Holka, holka, ještěže mě „na vojně“ naučili rovnat „khaki bělizeň“ do komínku. Tak to vidíš. Člověk se žení, aby mu jednou člověk blízký oči zatlačil a tak to dopadlo. Vše je jinak. Zalil jsem kytky v urnovém háji, utřel na urně prach a šel do koupelny dát do pračky špinavé prádlo. Sedl jsem k počítači, vzal do rukou knihu Mudrování a laskal se s jejím přebalem. Není nad to, ohmatat si knížku, obracet ji v dlaních, obdivovat se její podobě. Divý pták, snad jeřáb letí vzhůru do dálav. Dlouhý krk mu protíná okruží. Pták se mění v náznak divadelního kordu…

Zazvonil mobil. Mám pro vás vstupenku. Čekám vás v Huse u pokladny. – Pavle a proč? Vždyť Barchovského hrajete třiadvacátého. – No právě. Třiadvacátého. – Ale to je přece za týden. – Třiadvacátého je dnes. – Né! – Ano! Bylo šest večer. V Kolik začínáte? – O půl osmé. – Tak to stihnu!

Spěchající starý chlap je strašně pomalý. Sprchování, holení, vyměšování, čištění zubů, strojení, hupkání ze schodů, klopýtání po chodnících, přes cesty, ach jo! V Huse jsem byl za pět minut půl osmé.

Sedli jsme do první řady naklopeného hlediště. Prkenná podlaha před námi roubená cihlovými zdmi s klenutým obloukem stropu byla posázena hřbitovními světýlky a tmavými květináči. Na její zadní části se vyjímala socha muže v neslušivém županu a s černou páskou na očích stojícího mezi rozkvetlými tulipány v obdélníčku hrobu. Studenou sirost scény dokreslovaly poryvy kvílícího akordeonu a vání chladivého průvanu. Och, hrůzný kvil! Až mě ovlhlá šešulka lebky zamrazila…

Pak socha ožila a pět aktérů hrálo v polotmě a v polosvětle o marnosti žití zapomenutého člověka, básníka Vojtěcha Barchovského. Svíjející se Tereza Lexová v bílé košili vyla svůj žal do hřbitovní zdi, lehala si na záda a vykusovala básníkova slova vzhůru k nebesům jako hříšná laň. Zklamané lásky múza. Básníkovo alter ego vřískalo ústy vlasatého herce Ladislava Odrazila dávné poetovy touhy. Bojovné věty mu drhly v chřtánu jako promrzlý štěrk. Dvě skvěle zpívající pohřební plačky Tereza Jirásková a Gabriela Krečmerová posouvaly děje osudů neuznaného básníka od zrodu až po jeho smrt. Hubený, vyžilý lovec krásných slov, snad básník Vojtěch Barchovský (v podání Lubomíra Stárka) připomínal sošnost pokrouceného světce Jana Nepomuckého. Bolestnost a zmar člověka poety zachytil znamenitě.

Řekl jsem příteli Trtílkovi: Člověče, blahopřeji! Je to tak. Člověk se narodí, žije, snaží se, koná a pak odejde. Ztratí se v zapomnění hřbitova.

Ploužil jsem se rozkopaným Zelným rynkem, politým studeným svitem měsíce a mudroval si pod vousy: Ona to byla vlastně taková zádušní mše za zesnulé. Chladný příběh dušičkový. Je dobře, že divadlo Krajiny žije. Konců je i tak dost a já konce nemám rád! Přenesení do Husy divadlu prospělo.

Jeli jsme s dcerou Míšou do Ořechova, kouzelného městečka se dvěma kostely a historií skropenou válkami. Přátelé, korektoři mých mudrování, manželé Walletzští pro nás uspořádali hody. Podávala se zeleninová polévka, grilované kuře a pečené modré americké brambory. Podaroval jsem milé „kulináře“ knihou Mudrování. Leoš, režisér v. v. řekl: Chlapče, je to zázrak, že mudrování vyšla. Že tvá dcera – bez tvého vědomí – ji dokázala vydat. Že ji vydala za pouhé tři měsíce, je až nepochopitelné. Můj hlubokosklon! Pak se došoural ke knihovně a vzal z ní šanon s nápisem Tučkova mudrování. Byl těžký, plný bílých papírů. Chlapče, tady je zachycen vývoj tvých pamětí. Jednou to budou čítanky. Jestli ještě nějaké jednou bude!

Loučili jsme se a paní Zdenička poznamenala: V tom paláci Prigl se dějí věci. Výlohy mají polepené programy, avizují premiéry, jenom se jmenují jinak. Parado. To „o“ je přeškrtnuto křížkem. Odpověděl jsem: Vím. Jmenují se Paradox a divadlo dělají dál. Jdou s dobou, jsou tržní. Zvou na své produkce konzumenty dobrého truňku, jídla a kumštu. Tak ať se jim daří! Mé plíce si však další pobyt v zakouřených lokálech již dovolit nemohou.

Jeli jsme domů a dcera mlčela. Mně do řeči také nebylo. Internet přinesl smutnou zprávu: Zemřel skladatel Petr Skoumal. Bylo mu 76. let… Oči se mně zamžily.

Jako v mlhách jsem uviděl velký studentský pokoj s rozladěným klavírním křídlem. Usměvavý student Skoumal loudí z nástroje melodie. Pozpěvuje a říká: Rád bych psal pro film. Ale je to děsná kovbojka se mezi filmaře dostat. Student Skoumal preluduje Čajkovského árii Triqueta z opery Evžen Oněgin a říká: Arnošte, teď! Nastupuješ pozdě. Tak znovu a nebuč! Píseň Triqueta je jemná zrovna jako byl Petr Iljič sám. Tak proč bučíš? Nebuč, vole! Milostná kantiléna, jemně, buffo, teď – a… Arnošte! Jemně, musíš jemně! Vždyť máš na to hlas. Poslouchej. Student Skoumal studentu Svobodovi předzpěvuje: Tánáná nananananá. To je strašně dávno. To nám bylo pětadvacet!

Padesát let jsem se s Petrem Skoumalem nesetkal. Jeho pořady tvořené s Janem Vodňanským jsem miloval. S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem Donkichota jsem poslouchal z gramofonových desek a koukal na ně v televizi. Tak jako ve staré Anglii, whisky si do sklenky naliji jsem zpívával často, hlavně, když jsem obrážel samotu Londýna. Pět „cédéček“ mně v knihovně po Petru Skoumalovi zbylo. Velká škoda, že už není!

Vzal jsem knihu Mudrování a rozjel se do čtvrti svého mladí vonící listovím a mechy, na Lesnou, za svým milovaným režisérem Aloisem Hajdou. Pan emeritní rektor a pedagog Janáčkovy akademie múzických umění se navrátil z haciendy letního pobytu ve valašské Karolínce a pln životního elánu mě přijal o přestávce mezi vysáváním pokojů svého bytu. Seděli jsme v zátiší místnosti s lůžkem, obří televizí, zvukovými věžemi a nádhernými obrazy dávných kamarádů páně profesora. Řekl jsem: Tady na zdi jsou dvě místa volná. Jsou tam jenom skobky. – Na Špilberku je výstava Matalovy tvorby, tak jsem jim dvě Matalova plátna zapůjčil. Vzpomněl jsem si, jak mně kdysi pan profesor dával návod na fyzickou kondici: Tělo musíš trestat pohybem. Když to jinak nejde, tak alespoň chůzí. Denně pět i více kilometrů ostré chůze prokrví svaly i mozek. Pohybem odstraníš z těla všechny boly, nemoci i stresy. Co nezvládáš, rozchodíš chůzí. Pohyb je základ bytí člověka.

Za postelí se schovávala krásně vyšpulená dívčí zadnička, slavné to dílo malíře Zábranského. Tu jsem musel sundat, má paní ji nemá ráda… Pěkné to u pana profesora bylo.

V tichosti večera jsem usedl k příteli stroji: Dnes ráno zemřel zakladatel brněnské „Šelepky“ Miloš Bernátek, četl jsem zprávu. Kamaráde, co mně to děláš? Já tě opatruji s láskou, jsem na tebe milý a ty tohle. To je o strach si tě zapínat. Nedělej mi to! Lkal jsem do monitoru počítače.

Miloše, řečeného Berny, jsem znal od dob dávných. Často jsem hubeného, huhňajícího a vytáhlého mladého muže potkával na Cihlářské ulici. Nikdy neopomenul zamávat a prohodit pár lichotivých vět. Tak jsem věděl, které beatové skupiny, kteří rockeři, zpěváci či zpěvačky se na Šelepce objeví a co se tam u něj bude dít. Berny platil mezi námi mladými za značku volnosti a odvážnosti. Divoké trsání a smyslnost odpoledních večírků na Šelepce tvrdily pověst Brna. S Bernym jsem se také setkal v protáhlých prostorách Šelepky. Byl duší domu i v dobách, kdy jsme pod jeho střechou hledali azyl pro HaDivadlo. Ale i později. To jsem už vedl dětské divadlo Polárka. Několik relací o programu Polárky, bylo odvysíláno od hostinských stolů jeho Šelepky. Neopomenul se přijít rozloučit s mou paní Kateřinou a objevit se na křtu mé knížky Vzpomínky antihrdiny. Já mu pak celý rok posílal depeše s mudrováními. Mnohokrát mně sděloval, jak je na tom všelijak se zdravím a že nejhorší ze všeho jsou chemoterapie. Do poslední chvíle však organizoval chod a vymýšlel pořady i akce své Šelepky. Sbohem, Miloši, sbohem, Berny!

Vstal jsem od počítače a smutný šel do úzké chodbičky, předsíně bytu. Zadíval jsem se na botky, které si před dvěma lety zula má paní, než odešla balkonem. Dlouho jsem mlčel. Pak jsem se zadíval na svou tvář do svislice dlouhého zrcadla. Nemocná paní Kateřina právě zde vyřkla svůj poslední dotaz: K čemu je život?

Ach, Bože můj, a k čemu je smrt, paní Kateřino?

Brno – Komín, 9. 10. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 74)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ