Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 744)
Je tomu drahně let, co jsem při talentových zkouškách škobrtal o verše:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
Byl jsem bloud a romantik k tomu.
O několik měsíců později mi profesorka Skrbková vyprávěla o inscenaci Emila Františka Buriana, kterou uváděli v Déčku po konci války, když se „Efík“ vrátil z koncentráku. My jsme Máj hráli na troskách, alespoň takový měl dojem divák. Vilém ve vězeňské kazajce se brodil horou smetí, vůkol ponurost, stíny, kmitnutí světla. Množství veršů bylo mluveno sborově nebo zpíváno.
D 36 – Emil František Burian: Máj (1936). Rpero archiv
A pak předváděla vícehlasý voiceband…
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Poté se se mnou půl roku mořila. Říkej slova po smyslu, dodržuj rytmus, neprožívej, vyslovuj, dýchej, nedělej pauzy, mluv hlasitě…
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
Od okamžiku, kdy řekla múza: Musíte sehnat vstupenky! Divadlo LUDUS uvede v Huse na provázku hudební opus Ivana Achera s tekutými obrazy a verši Máchova Máje, jsem se začal těšit.
Do usínání jsem špital:
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Slavnostně povznesen a vzpřímený procházím Provázkem. Stoupám po schodech. Udiveně koukám na projekční plátno, projektory a na obrovitého muže stojícího nad jedním z nich.
Vy jste tady hlídač?
Ne, projektant, zní odpověď.
Ve víru slov planou kouzla noci májové. Foto Igor Stančík
Hrací plocha se stmívá. Zní hudba. Dlaň vryje do písku kola, kroužky zvíří slova, ve víru slov planou kouzla noci májové.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Hlasy hereček Terezy Marečkové a Hany Tomáš Briešťanské se prolínají s malebnou hudbou. Na vzdáleném plátně se zjevují abstraktní obrazy. Kanoucí slzy se rozpíjí v barevné kaňky. Dokonale vyslovované verše mají magickou moc.
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Na hrací čtverec vstupuje Dominik Teleky hrající vězněného otcovraha Viléma. Foto Igor Stančík
Na hrací čtverec vstupuje Dominik Teleky hrající vězněného otcovraha Viléma. Zpívá, mluví, obnažuje mužné poprsí, coby proutek smuteční vrby ve vánku povívá. Mikrofon mu od úst visí.
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!
Rychlost mluvených veršů je závratná. Múzičnost a jejich výslovnost brilantní. Málem nedýchám. Výtvarné kompozice jsou protkávány šepotem hudby a Vilémovým křikem.
Klesla hvězda z nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Aktérky poponášejí zářící projektory. Foto Igor Stančík
Aktérky poponášejí zářící projektory. Do vodních misek kapou krvavé kapky. Prsty se jim chvějí. Vězeň uléhá a do svitu luny lká:
Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
Zrovinka tuto pasáž jsem přednášel na zápočtové zkoušce. Být tady paní Lola, jistě by byla také nadšena.
Být tady paní Lola, jistě by byla také nadšena. Foto Igor Stančík
V záplavě strhujících slov probíhá poprava.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
A poté se děje něco nepochopitelného. Herečky převlékají herce hrajícího Viléma do rozevlátého pláště poety, snad samotného Karla Hynka Máchy. Rytmus doposud bezchybného dění se rozpadá. Herec heká citoslovce, slabiky, herečka herci napovídá, ten však podoben netopýru jen mává pažemi. Herečka bere do rukou scénář a čte Máchovy verše. Hercova paměť se probouzí, jeho ústa promlouvají.
…daleko odnesl divoký času vztek.
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Hercův smích se mi zařezává do uší.
Zázračné představení. Foto Igor Stančík
Tleskám, div mi ruce neupadnou.
Zázračné představení, říká múza.
Zážitek roku, dodávám já. Perutě romantismu mě odnášejí z divadla.
Múza také vlní křídly.
Volá: Tereza Marečková, Hana Tomáš Briešťanská, Dominik Teleky, Ivan Acher a Sylva Zimula Hanáková jsou kumštýři par excelence! Bravo, Divadlo LUDUS, bravo!!
Brno – Komín, 24. 5. 2022
Divadlo LUDUS, Bratislava, Slovensko – Karel Hynek Mácha, Ivan Acher: Máj. Režie, hudba: Ivan Acher, dramaturgie: Martin Kubran, výtvarná spolupráce: Ivan Acher, Lenka Balleková, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hrají: Hana Tomáš Briešťanská, Tereza Marečková, Dominik Teleky, Lenka Balleková. Premiéra 22. 5. 2022 v Divadle Husa na provázku, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 744)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
