Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 760)
Narodit se ve znamení Panny se dá považovat za celoživotní výhru. Ovšem nesmí se to stát počátkem září roku 1938 a vy být pohrobkem.
Narodit se ve znamení Panny se dá považovat za celoživotní výhru. Ovšem nesmí se to stát počátkem září roku 1938… Titulní strana Českého slova 22. září 1938. Repro archiv
Maminka byla zbožná. Nosila mě v nůši do kostelíčka. Do zvuků varhan šeptala, budeš farářem…
Kostel vzal za své při bombardování, maminčin sen nikoliv. Provizorní síní pobožností se stal prostorný magazín. Byla v něm zima, voněl tam cukr a vyhrávalo měchové harmonium. Na půlnoční mě přinesla v košíku. Tetka se čertila: Anéžko, nebuď hloupá, ať chodí po svých.
Kostel vzal za své při bombardování, maminčin sen nikoliv. (Kostel sv. Václava na břeclavském náměstí z poloviny 18. století. Kostel byl na konci 2. světové války zasažen bombou spojeneckých armád a zničen.) Foto archiv
Doba snu maminky nakloněná nebyla. Obživa se pro ni stávala obtížnou.
Harmonium jsme měli ve škole. Zpívali jsme: Prídi, Jano premilený, prídi k nám…
Měl jsem být holičem, ale proti matčině vůli se ze mne stal student Janáčkovy akademie múzických umění.
Dostal jsem křížek na čelo a pobídnutí: Synáčku, včil už sa mosíš starat sám…
Koukněte z okna, děti jdou do školy. Foto archiv
Múza mi šeptá do ucha: Nezabředávejte. Koukněte z okna, děti jdou do školy.
Skutečně. Prvňáčci s brašnami na zádech poskakují jako kůzlata. Tak už jim to také začalo.
Koukám, je pod mrakem. Bělostná věž komínského kostela trčí do bezčasí. Kdysi v něm maminka tajně křtila mé potomky… Říkávala: Tak pěkný kostelíček a ty se v něm ani neukážeš, neznabohu!
V kostelních lavicích hledám maminčin stín. (Interiér kostela sv. Vavřince v Brně-Komíně.) Foto archiv
Čas je neúprosný, svět se mění, síly mi ubývají. V kostelních lavicích hledám maminčin stín. Varhany předou i burácí, zpěvy jsou tiché. Na bolestivých toulkách potkávám kamarády z mládí i milé dámy s hlavami prokvetlými.
V chrámu jezuitů si dávám dostaveníčka s hudbou přítele Zdeňka Pololáníka, vynikajícího varhaníka a skladatele z nedalekých Ostrovačic.
Za zvuků píšťal stříbrných vzpomínám na své zemřelé a na slova maminky: Aj tady sem sa za tebja modlila.
Brno – Komín, 1. 9. 2022
///
Jaroslav Tuček (nar. 5. 9. 1938 v Břeclavi). Repro archiv
Jaroslav Tuček je původně frézař, později herec. Postupně získal angažmá v brněnském Divadle Julia Fučíka a v Divadle bratří Mrštíků, poté v ostravském Divadle Petra Bezruče a nakonec v brněnské Mahenově činohře. Přelom v jeho profesním životě nastal koncem roku 1979, kdy byl jmenován uměleckým šéfem Divadla na provázku a HaDivadla. Během svého působení měl klíčový podíl na přípravě a realizaci nové stavby pro tehdejší Divadlo na provázku. Po listopadu 1989 stál deset let v čele Studia Marta a jednu dekádu vedl divadlo pro děti a mládež Polárka. U obou scén se zasloužil o náročné stavební rekonstrukce. Působil rovněž jako pedagog a nyní je příležitostným publicistou. Na i-DN má od 31. ledna 2013 pravidelný víkendový blog. Je autorem vzpomínkových knih Záloha na vzpomínání (2008) a Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku (2012), Mudrování nejen nad divadlem (2014) a Třiatřicet mudrování a jedna povídačka navrch (2018). Má čtyři děti. Žije v Brně-Komíně.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 760)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
