Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 770)
Je podzim, pozdní nedělní odpoledne. Cítím se jako faun, co doma zapomněl svěžest. Snažím se chvátat. Míjím nehybné staveniště sídla filharmonie a belhám se k budově Besedního domu. Snažím se nepozorovaně vmísit mezi svátečně vyšňořené ctitele múzické školy. Šlapu schody, mhouřím oči, mířím na galerii. Sedám do křesílka.
Mají tady vydýcháno a plno prachu, říká múza.
To je prach staletý, historický, dej pozor, ať jej nesetřeš.
Na stěně je znak školy. Milénova perokresba hlavy Leoše Janáčka stylizovaná grafikem Chatrným do uzavřeného kruhu.
Múza se usmívá: To je z doby, ve které jste byl kolečkem v soukolí akademie a tehdejší magnificence rektor Alois Hajda vás pověřil znak nechat vytvořit.
Na pódium nastupují hudebníci a pěvecký sbor. Nekonečný zástup.
Múza šeptá: Te Deum laudamus, Tebe Bože chválíme. Dvořákova kantáta zazněla poprvé 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall s dvousetpadesátičlenným sborem pod autorovou taktovkou. Tedy přesně před sto třiceti lety.
Skulinou mezi hráči orchestru se prodírají sólisté Ivana Pavlů a Tadeáš Hoza. Za nimi přichází dirigent Jakub Klecker. Chvíle napětí. Tympány, žestě, smyčce a lidské hlasy naplňují prostory koncertní síně i srdce posluchačů. Aleluja, aleluja!
Myslí mi kráčí ti, kteří mě na „jamácké“ cestě nejvíce ovlivnili. Profesorka Lola Skrbková, Miloš Hynšt, Peter Scherhaufer, Josef Kovalčuk… Z těchto míst jsem sledoval oslavu školních šedesátin. Na pódiu defilovali rektoři ve slavnostních talárech a jejich pedelové s insigniemi. Čestnou stráž jim stál i vynikající herec, profesor Josef Karlík.
Te Deum, aleluja, šeptá múza.
Dvořákův hymnus vrcholí. Mohutný potlesk víří prach Besedního domu.
Začínají manévry odchodu účinkujících a do práce se dávají technici. Přestavují židličky, notové pulty, do popředí přesouvají koncertní křídlo. Mezi nimi se pohybuje půvabná dívka ve slušivých večerní šatech. Drží v ruce mikrofon. Ráda by promluvila, ale posun luxusního klavíru jí v tom brání. Je to komické.
Múza šeptá: Nechtěla bych být na jejím místě.
Konečně je křídlo zaparkováno, židličky i notové pultíky rozestavěny.
Půvabná dívka ohlašuje příchod rektora Petra Michálka a zahajuje akt předávání zlatých medailí oceněným. Deset mužů, významných osobností, je představováno a dekorováno. Je to dojemné. Některé z nich znám. Pány profesory Jana Gogolu, Ivo Medka, Jana Zbavitele i pana docenta Jana Kolegara.
Moderátorka Radka Coufalová oznamuje: Z důvodu nemoci pianisty Pavla Zemena došlo ke změně programu. Uslyšíte Koncert pro klavír a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta.
Báječná volba, říká múza.
Klavírní virtuos Jan Jiraský usedá, dirigent Klecker mávne taktovkou, Besedním domem zní božská hudba. Klavírista vyniká jemností úhozů. Jeho Mozart je něžný, hravý, zpěvný, lehoučký jako pírko ptačí.
Pódiem povívá fluidum geniality. Aplaus je veliký. Ozývá se volání Bravo!
Závěrečnou skladbou oslavného večera je Janáčkova Sinfonietta.
Do zběsilého nástupu hudebníků, říká múza: Sinfonietta měla premiéru v pražském Rudolfinu 26. června 1926. Autor o ní napsal: „Skladba chce vyjádřit dnešního svobodného člověka, jeho duševní krásu, radostnost a odvahu jíti bojem k vítězství.“
Zapůsobí kouzlo nechtěného. V horní řadě trumpetistů schází židle i notový stojan. Vzniká chaotická tlačenice. Taktovka dirigenta je však neúprosná. Třeskavé tóny vřískavých trub se rozléhají sálem. Představuji si Leoše Janáčka stojícího za dirigentským pultem a je mi dobře. Ševel houslí je podmanivý.
Přivírám oči, sním… Slyším Mistra „Janaka“: Svatý klid zalehlého v Úvozu Králové kláštera, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti mého města Brna…
Nádherný koncert, říká múza.
Unavený sestupuji po slávou ošlapaných schodech. Vycházím z Besedního domu a bloudím drolivými chodníčky tichého staveniště, snad příštího koncertního sídla filharmonie.
Múza se šklebí, ironicky parafrázuje Janáčkova slova: Vidění jistého rozmachu a velikosti města Brna.
Brno – Komín, 19. 10. 2022
Slavnostní koncert u příležitosti 75. výročí vzniku Janáčkovy akademie múzických umění. Účinkující – Sólisté: Jana Pavlů – soprán, Tadeáš Hoza – baryton, Jan Jiraský – klavír. Janáčkův akademický orchestr – Orchestr HF JAMU složený ze studentů, pedagogů, absolventů a hostů. Sbor JAMU – Sborové těleso složené ze zpěváků Cvičného sboru HF JAMU, studentů a pedagogů HF a DF JAMU a doplněné členy sboru VUT v Brně VOX JUVENALIS. Sbormistři – Patrik Buchta, Jiří Lang, Jan Ocetek. Dirigent – Jakub Klecker. Moderátorka – Radka Coufalová. 16. října 2022, Besední dům, Brno
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 770)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)