Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 776)
Je ráno, máme podzim, barevné listí padá ze stromů. Zírám do stropu, vstávat se mi nechce. Večer začíná festival Quovadis. Není kam spěchat. Zdá se mi, že vidím letět ptáka. Sedá si na pelest a pípá hlasem múzy.
První uvedení Glagolské mše se konalo v sále brněnského Stadionu 5. prosince 1927. To je naše mše svatební, tak nějak to napsal Leoš Janáček milované Kamile Stösslové. Na ni myslel při komponování kantáty. Zrovna jako při zrodu partitury Z mrtvého domu. V mé nové opeře jsi pod jménem Aljeja, taková něžná, milá bytost. Dostojevský – to je literatura. V každém tvoru jiskra boží. Jsou to hrozně dobří lidé, a přijde náhoda, řek bych bodnutí osudu, jen jedenkrát, a musí trpět. Odpykají si to, a jsou to lidé přímo ze zlata.
Libreto se nenašlo. Janáček je zřejmě psal za použití knižního originálu přímo do partitury. A ještě jedna úvaha. Umístění děje do ruského mužského vězení znamenalo prakticky vyloučení ženských hlasů, které dominovaly v jeho předchozích operách.
V červnu 1928 odejel Janáček na Hukvaldy s úmyslem dokončit partituru třetího dějství, leč při hledání syna paní Kamily promokl, onemocněl zápalem plic a v srpnu, po převozu do ostravského sanatoria, zemřel…
Pták nepípá, mlčí. Zírám do stropu. Jsem sám…
Je šero, držím „figuru a krok“, blížím se k Janáčkovu divadlu. Ze všech skulinek rozlehlého foyeru je cítit atmosféru slavnostnosti. Múza špitá: Tak jste se dočkal.
V návalu štěstí jsem přehlédl, že v hledišti je odstraněna první řada, a při hledání svého sedadla způsobil stres sobě i několika divákům.
Ředitel Martin Glaser, primátorka Markéta Vaňková, ministr kultury Martin Baxa a překladatelka zahajují festival. Paní primátorka překvapuje sdělením, že v Brně vznikne Janáčkovo muzeum. Potěšený ministr pokyvuje hlavou a pak hovoří dlouze o svém vztahu k moravské metropoli. Překladatelka mu po drahné chvíli rezolutně poklepává na rameno, jako by říkala, prosím, teď já… Je to milé i trochu komické. Slavnostní ceremoniál uzavřel ředitel Glaser vtipnou poznámkou, že se pan ministr postaral o nejlidštější festivalové zahájení všech dob.
Múza špitá: Janáčkovo muzeum, že bychom se přece jenom dočkali nového koncertního sálu, sídla brněnské filharmonie?
Z orchestřiště jsou slyšet zvuky ladění. K tympánovým kotlům, nezvykle umístěných na hrany jevištní forbíny nad orchestr, přicházejí zřízenci v červených uniformách. Kmit taktovky a Janáčkova hudba zachvacuje mou mysl. Nad temnými postavami vězňů stoupá do nebes muž s rozpaženýma rukama. Projekce několikapatrových černobílých bloků a útržky zpívaných dialogů vyvolávají mrazení v zádech. Duní tympány.
Co to za ptáka? Jaký? Taký. Kagan.
Věznici dozorují červenokabátníci. Jejich šéfem je „placmajstr“ Mezi nás vedou pána. Svita věznitelů proběhne řadami nastoupených odsouzenců. Přivádějí elegantně obléknutého člověka.
Jak tě nazývají?
Alexandr Petrovič Gorjančikov. Jsem politický přestupnik.
Hlavu vybřit. Okovy přikovat. Sto metel v tu minutu.
Z člověka servou šat. Foto NdB
Z člověka servou šat. Ve vězeňském mundůru ztrácí důstojnost i podobu. Stává se jedním z mnoha temných stínů ploužících se dvorem ruské káznice.
Bolestná hudba se valí z orchestřiště. Hlasy vězněných se podobají mořskému příboji.
Na jevišti se stále něco děje. Nástupy, kontroly, trestání vězňů jsou časté. Formace aktérů se přesouvají.
Múza špitá: Už rozumím rčení pykat za své hříchy.
Zcela fascinován naslouchám kajícím zpovědím opilců. Foto NdB
Zcela fascinován naslouchám kajícím zpovědím opilců vraždících pro peníze nebo ze žárlivosti. Jejich žalozpěvy jsou podtrženy snovou vizí momentů ubití v prostoru odstraněné první řady. Barevný obrázek vraku ztroskotané lodi prosvětlený paprsky zapadajícího slunce v daleké hloubi jeviště je nádherný. Scéna prázdniku je vulgární, oplývá oplzlostmi. Je postaveno pódium, vězňové hrají pantomimu o mlynářce. Na hruď si přikládají bílé koule a předvádí kopulaci. V první řadě usedá honorace, přede mnou sedí pop. Pak jeden z nešťastníků běží trestnou uličkou, je mrskán pruty s bělostnými kuličkami.
Múza špitá: Božská hudba a smutná sranda chlapů.
O přestávce hledám v programu význam ruského slova kagan. Múza napovídá: Bájný pták z ráje.
Je bílá noc. Bělostní jsou i spící trestanci. Ve svitu luny se shůry snáší svislice kovových řetězů. Hudba hladí duše. Zraněný Aljeja blouzní. Isaj, prorok boží, boží slova mluví. Odpouštěj, neubližuj, miluj! Dlouhá bílá noc. Výkřiky zoufalců se splétají s pramínky vzpomínek v litanie nářků.
Jsem uchvácen. Zabořen v semišovém křesle, s pusou dokořán, sleduji jevištní dění. Zdá se mi, že snad ani nedýchám.
Gorjančikov dostává carskou milost. K nebesům vzlétá pták. Podobá se ukřižovanému Ježíši. Arestanti zpívají chorál: Svoboda, svobodička!
Gospodi pomiluj! Christe pomiluj! Gospodi pomiluj! Foto NdB
Kalí se mi zrak.
Vyzvánějí zvony. Bělostná pláň se zaplňuje. Intráda nabádá poklekněte v pokoře. Gospodi pomiluj! Christe pomiluj! Gospodi pomiluj!
Glagolská mše rozechvívá srdce.
Isuse Christe so svetym Duchom, vo slavě Otca. Amin. Foto NdB
Bílá plachta s tváří Krista je baldachýnem. Věřící z něj tvoří obrovitý kruh, podupávají a tančí. Kruh je kolotočem. Isuse Christe so svetym Duchom, vo slavě Otca. Amin.
Tóny oslavné kantáty doznívají. Zázračné představení končí.
Múza šeptá: Geniální, geniální.
Jeviště děkujícími přetéká. Je mezi nimi orchestr i dirigent Jakub Hrůša. Obecenstvo vstává a dlouho bouřlivě aplauduje…
Šeptám: Jsem šťasten, že jsem se toho dožil…
Brno – Komín, 7. 11. 2022
Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Z mrtvého domu / Glagolská mše. Hudební nastudování/dirigent Jakub Hrůša, dirigent Robert Kružík, sbormistr Pavel Koňárek, sbormistr Martin Buchta, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světla Jiří Heřman, dramaturgie Patricie Částková, asistent režie Otakar Blaha, choreografie Jan Kodet. Obsazení – Roman Hoza: Alexandr Petrovič Gorjančikov, Gianluka Zampieri j.h.: Luka (Filka Morozov), Peter Berger j.h.: Skuratov, Pavol Kubáň j.h.: Šiškov, Jan Šťáva: Placmajor, Jarmila Balážová j.h.: Aljeja, Zbigniew Malak j.h.: Vězeň vysoký, mladý vězeň, hlas z kirgizské stepi, vězeň herec, vězeň 3, Lukáš Bařák j.h.: Vězeň malý, vězeň 1, kovář, Čekunov, Eduard Martynyuk: Šapkin, opilý vězeň, veselý vězeň, Vít Nosek: Vězeň s orlem, vězeň 2, Kedril, Čerevin, Petr Levíček: Stařeček, Tadeáš Hoza: Vězeň, Don Juan, Brahmín, Josef Škarka j.h.: Duchovní, Kornél Mikecz: Kuchař, David Nykl: Vězeň B, urputný vězeň, Jana Hrochová: Poběhlice, Vilém Cupák: Stráž, Edit Antalová: Luisa, Michal Heriban: Orel, Eva Novotná: Matka Aljeji / Kateřina Kněžíková j.h. – soprán, Jarmila Balážová j.h. – alt, Jana Hrochová – alt, Peter Berger j.h. – tenor, Eduard Martynyuk j.h. – tenor, Jan Šťáva – bas, Josef Škarka j.h. – bas. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, kompars. Premiéra v Janáčkově divadle 2. listopadu 2022.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 776)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
