Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 789)
V Brně napadl sníh. Ne moc, ale přece. Opatrně jsem našlapoval, abych neuklouzl. Kotlářskou do Marty je to z kopce. Před stélou u domu 53a jsem smekl. Zde totiž kdysi žil básník Jan Skácel…
Stará dobrá černá Marta. Na stěnách obrázky budoucích absolventů a větvičky uschlého roští. Na „place“ souvětí dvanácti lesklých čtverců. Chodí po nich bosý Janek s brýlemi na nose. Jak dlouho jsem nebyl doma?
Podlaha zebe. Smuténky se závojíky a protkanými cingrlátky ve smutečních čepičkách veršují, múzy mu ohlazují duši.
Kde máme doma sůl?
Jablíčka padají ze stromu. Jedno je tuze kyselé. Na červené šňůře jsou věšeny plachty z šustivého igelitu, žebřík je skládací. Maminka strouhá jablíčka na závin. Janek se obouvá, jde do světa. Brno je veliké. Redakce vlídná. Pije se na život. Jankův ochránce Oldřich zpívá.
Ej, vyletěl sokol, velký pták.
Janek píše, Janek se zamiluje.
Dnes večer ke mně na návštěvu přišla růže…
Jablíčka padají ze stromu. Jedno je tuze kyselé… Foto archiv JAMU
Šustivý igelit je ložem, polštářem i přikrývkou. Janíček má pod čelem havrana, dívka Boženka rtíky vnadné. Milování je dravoněžnou chumelenicí…
V životech básníků jsou spousty hořkostí. Janek se rozchází s kamarádem nejmilejším. Smuténky roní vzlyky. Baterie kulatých světel svítí do očí, a plachty smutku jsou věšeny na provaz.
Na Špilberku stojí Skácelova socha, mech prorůstá čtyřmi slovy: Dětství. Krajina. Ticho. Smrt.
Oldřich, přítel nejmilejší umírá. Je dopito. Janek ryje tupým rydlem slova do lesklých desek podlahy. Chór smutének lká: Naši mrtví jsou s námi. Obrýlený Janek se zouvá a mizí v mlhavém oparu.
Obrýlený Janek mizí v mlhavém oparu. Foto JAMU
Úzkost mi svírá hrdlo. Toulavé boty se utápějí v tmách…
Bez jednoho není druhé.
Tak jsem to slyšel v písni. Nechme tak.
Nechme, jak zpívá píseň.
Dokažme vzít za úzkost jak za kliku a vejít.
Nádherné představení, říká múza. Výtečný scénář, skvělé herecké výkony, scénografie, svícení, nenápadná hudba a nápaditá režie dělají z inscenace uměleckou událost.
Dodávám: Marta je divadelní laboratoř, ve které se talentům daří, a to je dobře.
Přecházím silnici a múza povídá: Z historického hlediska – v tomhle domě bydlel mladý Oldřich Mikulášek v době příchodu Jana Skácela do redakce Rovnosti.
Vím, múzo.
Dal jsem se Kotlářskou do kopce. Po pár krocích, před Skácelovou stélou, jsem smekl.
Začalo sněžit. Sněžilo celou noc.
Maminka pod okny staví synáčkovi sněhuláka.
Brno – Komín, 16. 12. 2022
Studio Marta, Brno – Jan Skácel, Eliška Houserová, Veronika Onheiserová: Překrásná je nepotřeba nářku. Autorská inscenace vdechující scénickou podobu tvorbě brněnského básníka Jana Skácela. Režie: Eliška Houserová, dramaturgie: Veronika Onheiserová, výprava: Lucie Herzogová, Justina Grecová, světelný design: Filip Horn, hudba: Adéla Konečná, Tomáš Mohr, pohybová spolupráce: David Strnad, hlasová spolupráce: Lenka Spišáková-Bariliková, Simona Kurská, světlo: Anna Seifertová, zvuk: Josef Vlasák. Produkce: Adéla Zábojníková, Kristýna Businská, fotografie, videozáznam: Zuzana Chludilová, promo fotografie: Martina Řeháčková Grafika: Jiří Kolář. Hrají studenti činoherního herectví: Matouš Benda, Stanislav Čaban, Nikola Moravčíková, Lucie Netopilová, Martina Tomanová, Tomáš Weber. Premiéra 15. 12. 2022.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 789)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
