Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 795)
Do multifunkční haly dávné výrobny zbraní v brněnských Zábrdovicích zajdu občas za divadelním kumštem. V jarní lednové zimě se nacházím na mostě přes zurčící Svitavu zas.
Setmělým areálem Industry chvátají temné siluety. V hale běhají dívenky hrající ping-pong. Zachumlaní návštěvníci u stolků popíjejí grog, múza se usmívá a vlídná pořadatelka mi podává prográmek inscenace.
Postavená elevace asi pro čtyřicet diváků je strmá. Pod ní se nachází krychle dějiště s povlávajícími plochami z igelitové mlhoviny. Pět hrbolatých řad je pokryto jemnou hmotou též.
Na stěně se objevují slova: Hypotetický rámec – roku 2024 válka na Ukrajině přerůstá ve válku v Evropě, ta v roce 2028 končí jadernou katastrofou na Ukrajině. Poté nastává pandemie chřipky, která zahubí velkou část populace východní Evropy. V roce 2033 ochromuje svět velká jaderná katastrofa. V letech 2040 – 2042 následuje další pandemie chřipky.
Múza šeptá: Sídlo stošestileté důchodkyně Angely kdesi v Německu. Píše se rok 2060. Poválečnou Evropu zachvacuje ničivá epidemie šířící se smíchem. Nikdo nedokáže říct, čím přesně z onoho smíchu se epidemie šíří. Je to neurologický virus? Pravděpodobně. Neví se a nemoc zabíjí. Žádný ze státníků se doposud přímo k epidemii nevyjádřil.
Ve sterilně bělostném prostoru se šourá šedivá stařena. Je bosá. Její kalhoty a košile splývají s unylostí povlávajících stěn. Hovoří tiše a pomalu. Šestnáct let na špici Německa, to vezme dech. Helmut Kohl mi říkával „moje holčička“. My političky jsme pro všechny byly holčičkami. V Evropské unii nás dokonce školili, jak se oblékat a jak se smát na fotografiích. Ani málo ani moc, prostě tak akorát. Profesionálně, nezáludně. Nezáživně.
Angela čte noviny: Ach jo, Viktor. Prznitel evropské demokracie. Ten rádoby elegán sice umí pít víno s rokokovým malíčkem, ale srdce má podlé jako smradlavý padouch. Vydržel déle než já, potřeboval však k tomu diktaturu. A taky válku v Evropě, aby se z něj stal kandidát na Nobelovu cenu míru.
Herečka hrající Angelu sundává ochranné povlaky z židliček a poté si líčí tváře.
Múza šeptá: Její podoba s Merkel je obdivuhodná.
Do sídla kancléřky putují dvě členky významných hnutí žen na poradu, jaký zvolit postup, aby byla Evropa zachráněna….
Úctyhodné poslání, dámy, mumlá Angela, to jsem chtěla taky.
Cestovatelky jsou extravagantní. Jedna je natřena jako kapr na modro, její gesta jsou pateticky rozmáchlá. Druhá má na tváři tetování rituálního ornamentu a v rukou laptop. Kouká skrz obroučky brýlí kulatými průduchy klapek z plechu. Prstíky neustále buší do klávesnice.
Teplo v hale rozhodně není. Teplomety sice vanou, ale spíše jen odfukují slova a pohybují pavoučími závěsy.
Múza říká: Proboha, herečky mají na nohou jen ponožky…
Putující političky příběhu, Jandula i Alexa, se narodily v roce 2035.
V dějišti je citelné chladno. Angela přeskupuje židličky, rozhrnuje závěs. Jsou vidět polena sloupů. Sídlem se válí mrazivá mlha. Do salonu vstupují mladé političky. Alexa je v sedmém nebi. Merkelová je pro ni zbožňovanou ikonou. Jandula je rezervovanější, vyslali ji, tak je tady.
Zde se inscenace láme.
Audience u Merkel končí. Stařenka se usmívá: To jsem byla já. Jako politička neporazitelná. Jako vzor pro ženy nepoužitelná.
Herečky stojí před diváky. Angela se loučí: Přeji vám hodně štěstí, dámy!
Dějiště zatmívá, bosé herečky se uklánějí. Smekám čepici a soukám se z elevace dolů.
Múza posmrkuje: Pozoruhodné dílko, velmi dobré herecké výkony, znamenitá režie.
Především však objevná dramaturgie, múzo.
Brno – Komín, 17. 1. 2023
Divadlo Feste, Brno – Anna Durnová: Hodina ženy. Režie: Jiří Honzírek, dramaturgie: Katarína Kašpárková Koišová. Hrají: Kateřina Jebavá, Andrea Hodíková, Sabina Šlachtová. Produkce: Štěpán Chalupa, technika: Jiří Štěpánek, Jindřich Kovanda. Premiéra v prostorách Industry, Brno, 17. června 2022. Psáno z reprízy 11. ledna 2023.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 795)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)