Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 807)
Múza je sečtělá, mnoho ví a zná.
Jsem na cestě do Mahenova divadla a múza hovoří: Irský dramatik a nositek Nobelovy ceny za literaturu Samuel Beckett psal své absurdní drama od října 1948 do ledna 1949. Hru poprvé uvedl 5. ledna 1953 pařížský Téatre de Babylone. Knižně byla vydána roku 1962. Od těch dob dva hlavní hrdinové – Vladimír čili Vládce všehomíra a Estragon neboli Pelyněk – čekají na Godota a my, diváci, s nimi.
Jdu po plyšových schodech: Múzo, pamatuju Hajdovu inscenaci Godota v Redutě.
Vím, byla silně depresivní. Reagovala na počátky normalizace. Krátce po premiéře byl režisér Hajda ze svazku Státního divadla „odejit“.
Jak absurdní…
Vladimír a Estragon – dva tuláci a klauni, kteří čekají na příchod někoho jménem Godot. Foto NdB
Múza se usmívá: Vladimír a Estragon – dva tuláci a klauni, kteří sedí pod stromem a čekají na příchod někoho jménem Godot. Jméno příchozího je ovšem to jediné, co znají s jistotou. Nevědí ani, zda čekají na správném místě, ve správný den či čas. Jejich dialogy, založené na zdánlivě nesmyslných větách a nic neříkajících klišé, se postupně proměňují ve svědectví o absurditě lidské existence. Čekání se tak stává metaforou hledání jakékoliv naděje a nemožnosti vystoupit z kruhu vlastní bezvýznamnosti.
Usedám. Temný pruh překrytého orchestřiště se zdá být tichou řekou. Opona mizí, na jevišti září hranatý dóm z dýhových kostiček. Múza šeptá: Podlaha, stěny, strop… Nádhera.
Z hloubi se vynořuje velká kostičkovaná kostka. Oproti posvátnému hranolu muslimů je žlutavá. Okolo kostky okounějí dva vousisky obrostlí muži v černých kaftanech s buřinkami na hlavách. Něco povídají. Asi jsou ve při.
Asi jsou ve při… Foto NdB
Zaslechnu: Co budeme dělat? – Nic. Co jiného.
Špitám: Můj sluch je spíše hluchem…
Múza se po chvíli ozve: Možné to je, ale hercům rozumět není.
Pes jitrničku sežral, docela maličkou… Foto NdB
S kostkou se dá posouvat. Vousatý Vladimír ji vytlačuje ven. Za jeho zády vjíždí do síně stejná kostka. Tedy stejně jiná. Je to překvapivé a zábavné. Boty vhozené do kanálu vypadnou kulatým otvorem ze stropu. Do kanálu se dá zpívat. To je pak slyšet ozvěnu. Pes jitrničku sežral, docela maličkou… Když se do něj vnoří Estragon, jeho černé nohavice plandají převysoko, až pod stropem. Dění v dřevěné vitríně obšťastňují výjevy elegantně obléknutého Pozza na laně vlekoucího vychrtlého slouhu Luckyho. Pozzo chrlí do hlediště laviny slov – diváci jsou však na odezvu skoupí. Probere je až příchod malého chlapce, Godotova posla. Chlapec vystoupí na kraj orchestřiště, Vladimír se k němu přiblíží a začne podivný dialog. Nato se ozve spontánní potlesk.
Po přestávce se srozumitelnost textů poněkud zlepšuje.
Tříhodinové čekání je u konce. Godota se nedočkali herci ani diváci.
Tak snad příště, říká múza.
Brno – Komín, 28. 2. 2023
Národní divadlo Brno – Samuel Beckett: Čekání na Godota. Překlad Patrik Ouředník, režie Michal Vajdička, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá. Obsazení – Vladimír: Petr Kubes, Estragon: Mihal Bumbálek, Pozzo: Tomáš Šulaj, Luky: Vojtěch Blahuta, Chlapec: Antony Rossi j.h. nebo Adam Škvařil j.h. Premiéra 24. února 2023 v Mahenově divadle, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 807)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Grulich
Dost mi vadilo
umístění herců za rantlem v hloubce scény, který herci celou dobu nepřekročí kromě scény s dětským hercem. Tím jsme se dívali i z druhé řady na jakési pimplrlata. Srozumitelnost byla značně tím omezena. Vůbec se mi zdálo uchopení tématu na tak skvělého režiséra ploché. Cosi tomnu chybělo.
05.03.2023 (14.34), , Trvalý odkaz komentáře,